Mlle

Mohlo to být kontroverzní drama, je to přitom zjednodušující melodrama. Neopírá se o filmové kvality, o děj, o netradiční psychický profil ani o zajímavý detail. Je to spíš takové plýtvání podnětným materiálem a hereckým talentem, nechybí ani klasická bohatá sexuální vložka, která je po ruce vždy, když tvůrci neví kudy kam. Dialogy kopírující doslovně myšlenky z deníkových záznamů jsou strhující. Stačilo by vydat je knižně, vznikl by kulturní vklad pozoruhodnější tohoto filmu. Dílo, a zejména pak dokumentace k případu, ve filmu nedostatečně zachycená, přesto napovídá, že kdyby bylo Olze Hepnarové umožněno trávit život mezi lidmi, kteří by ji lépe rozuměli (coby například studentce filozofie), nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo. To je ale práce okolí, nikoli mladého, nezralého a narušeného člověka. Škoda, že kontroverzi tlaku, ve kterém musela Olga Hepnarová žít, film snad záměrně nezachycuje, a tím jej krutě bagatelizuje.

I když je jasné, že temná sedmdesátá léta ve stylu „nahoře huj, vespod fuj“ skýtala mnoho podnětů k mrazivému strachu ze skrývaného – a tvůrci se s touto specifickou dobovou atmosférou chtě nechtě vyrovnávali, tahle koláž je jen ubohá skládanka nemocného člověka. Předznamenává podivuhodně zmatené thrillery plné násilí bez děje následujícího století, které se podobně jako tento snímek horečně snaží tvářit jako záhadný art, aby zakryly pohou obsesivní onanii krutými divnostmi, které své tvůrce patologicky přitahují. Je až s podivem, jak masově byl očividný rozdíl mezi paskvilistou nesmyslných puzlle Polanskim a skutečným mistrem temného filmového děsu, maestrem Hitchcockem, diváckou veřejností přehlížen, ale ona se ta masa předstírající kulturní publikum od jiných principem leckdy tolik neliší… Čas toto síto však poskytne zcela nelítostně.

Filmová špička 20. století. Inspirativní, „konstelační“ film plný zajímavých charakterů, od duší hluboce svobodných, plných neklidu, po zdánlivě zcela ordinérní tmely společenství dvou francouzských venkovkých rodin, pevně usazených na vlastní temné minulosti. Svou nerafinovanou lidskostí, které nechybí moudrost všedního prožitku, přirozenou atmosférou, strhujícím odkrýváním rodinných bolestí na pozadí každodenního děje a v neposlední řadě mistrovskými výkony všech protagonistů je snímek výjimečný a přitažlivější než většina produkce století jednadvacátého.

Důležitý kousek pro pochopení toho, že bláznovství nesnižuje důstojnost člověka. Skvělá Sandrine Bonnaire.

Rappeneau je člověk, který umí točit filmy, v nichž je přítomna esence krásného. To je výjimečně vzácné. Bylo-li by třeba definovat krásu, bylo by možné doporučit ke shlédnutí kterýkoli z jeho filmů. Kdo je nadán schopností vnímat krásu, ten záhadný lep držící pohromadě přitomnost v pozadí všeho, co plyne, ten se musí v jeho filmech rozplývat blahem. Tak blízko k jejímu postižení bývá člověk málokdy, a to se jí Rappeneau dotýká jen tak mimovolně, bez záměru, se kterým ani dostupná není. Film je pochopitelně i báječnou, vtipnou i něžnou komedií protkanou od začátku do konce vynikajícími herci, bujarou zápletkou a svižnými situacemi.

Poetický film s kouzlem romantických zátiší a všedně překrásných krajin, ve kterých voní každodenní prožívání domova. Pamatujete? Kdo žil, ten skutečně existoval. Film se skvělými hereckými výkony, klasicky vystaveným syžetem a svěže pramenitým dějem invokuje ducha doby horečnatých lidských srdcí a očí schopných vnímat krásu. Napětí zdrženlivosti. Scény, které probouzí niterný děs a strach naturalistickými maličkostmi bez efektů a virtuální reality. Mnohem víc. Film lidský. Kde je to propadliště, do kterého odešly takové filmy? A kde jsou ty emoce, kterými člověk vládl?

Komické schema: zakopaný oddíl russkoj armii náhodou operuje v odlehlé vsi, stranou hromadných zásahů. Náhodou je právě jeho velitelem člověk supermanovských vlastností, avšak sympaticky lidové nátury, který na vše vždy přijde jako první, oplývá nápady, je v podstatě geniální, kromě toho má dobré srdce, čistou a chápavou duši, a protože by se v posvátné úctě žádné ženy nikdy nedotkl, přidělí mu do týmu několik výjimečně ambiciózních účastnic Miss Russia 2015, pečlivě přefiltrovaných etnickým sítem bílých Rusů tak, že Židovka je ta „ošklivá, ale chytrá“ do počtu. Není divu, že „herečky“ jsou ve skutečnosti modelkami, porno stars a zpěvačkami, či nejlépe vším tím dohromady (což jim samozřejmě v Rusku nikdy nebrání studovat školy, zejména ty prestižní právnické). Jak se vzápětí ukazuje, jejich primárními až téměř jedinými vklady ospravedlňující účast v seriálu jsou jejich dokonalé postavy – jejich vzájemné pohovory se proto nutně odehrávají v sauně, a jakmile se při vojenském cvičení objeví na kterékoli cestě vodopád či řeka, všechny se musí okamžitě vykoupat. Tato patmatovská rota vystřílí 12 plných nábojnic na jediného muže, tomu se však nic nestane. Skupina se proto rozhodne pokračovat dál ve zbytečné akci, toho bohdá nebude, aby postupovala strategicky a počkala na posily, raději jen tak zničí celý útvar. Vše probíhá za doprovodu standardně tklivé hudby plné lítosti a široké duše národa země, kde nikdy nezbývá nic jiného než bojovat, a kde je Rus vždy nevinnou obětí a náckové jediné bestie páchající zrůdnosti. Rok 2015 se od roku 1950 odlišuje množstvím použité brutality a „filozofických“ promluv, důrazem na gender, emoce a prožívání, lidskoprávnými tematy a exaltovaným prožíváním. Archetyp dítěte je nahrazen archetypem křehké, ale odvážné, prsaté ženy, důležitý archetyp rodiny (pořízené s těmito prsatými ženami) zůstává. Veškeré nedostatky mimo precizně vyostřenou osu jsou z filmu vypreparovány a odřezány s obdivuhodnou ruskou důkladností. Zůstává tak zcela ryzí, čistě utopický materiál neživých postav a zkoušených Meresjevů, u nichž si nikdo neláme hlavu nad tím, že slouží největší zrůdě všech dob, svůj příklon k báťuškovi dokonce postavy ve filmu několikrát explicitně artikulují, rovněž tak jako obdiv ke komunismu, jehož je seriál apologetikou, zcela v duchu nebezpečně nesrmtelné myšlenky Velké Rusi: komunismus je to nejlepší, co tu mohlo vzniknout. Tvůrci bohužel ve svém typickém rozmachu nevědí, kdy přestat, a tak se dramatický spád, kterého umějí danými prostředky dosáhnout, v průběhu proměňuje spíš ve vlastní nemilosrdnou karikaturu. Děvčata opláčou mrtvé Němce a upletou si pár copánků, protože Váňové to tak rádi. Pubescentní dílko, ale proti příbuznému The Attackers (Istrebiteli, 2013), který je jen repetitivní ruskou obdobou Beverly HIlls, přece jen odpočinkově vstřebatelné.

Příjemná romance s postavami sympaticky a nostalgicky ušlechtilého ducha a několika mrazivými scénkami. Znám příběh dvou reálných postav, který se skutečně za II. světové války odehrál podle scénáře, ve filmu bohužel smyšleném (skutečný císař byl Hitlerův obdivovatel a vlastnostmi prezentovanými ve filmu nevládl). Budiž tento film poctou všem, kdo se chovali jako důstojník v tomto filmovém příběhu, a kterých nebylo zase tak málo, jak by se mohlo zdát.

Stojí za to vidět. Realistická freska nabízí novým generacím možnost velmi osobního seznámení se skutečnou tváří doby nedávno minulé. Naléhavou připomínku dobových emocí z díla křesá především kvalitně odvedené filmové řemeslo, zejména kamera a produkce, ta nechává povstat ve snímku Prahu takovou, jaká skutečně byla – její barvy, odlesky i bezchybně vystižené materiály jsou svědectvím krásné i těžké minulosti našeho osobitého domova. Herci nejsou vždy na svých místech, Stivínová je typickým miscastingem, neladí především hlasem – její příliš volný, nekultivovaný timbre a dikce nesmlouvavě prozrazuje pevné ukotvení v bojovném nihilismu 21. století, její fragrantní gesta přivádějí na plátno spíše lepší kurtizánu, která podstupuje občasné lekce sebeovládání, nikoli však dámu, která v pražských intelektuálních a uměleckých kruzích první republiky prožila celý svůj život, aby se potom zhroucena ze zásadního obratu společenské normy, jež se osudově odrazila i v životě vlastního manžela, dobrovolně odevzdala smrti. Tato osobní linka je jednou z nejvýraznějších chyb filmu, zatímco se mohla stát podnětným pozadím vystihujícím behaviorální proměnu společenského klimatu, utápí se v plytké, okatě nastavované vatě milostné avantýry s mladým Krausem, jehož neomalené herectví podrývá kvalitu díla dalším šrámem. S ním tvoří velký kontrast samozřejmě působící mistrovská dovednost Novotného a v okrajové roli i Táborského. Přes špatný scénář (resp. románovou předlohu), nesmyslně obrovské množství výplní nereálných milostných zápletek i nepokrytě hloupé či obsesivně vulgární dialogy pronášené zcela soudobým jazykem však film jako celek působí kompaktně a silně. Pro jeho mistrovskou schopnost znovuoživit ducha dávno neexistujícího domova se k němu jistě nejednou ráda vrátím.

Jsem přesvědčena, že podobné filmy točí tvůrci posedlí nutkáním ukojit vlastní sadistické choutky, nic jiného v nich totiž vlastně není. Mimo cílovku vypořádávající se s hlubokým osobním problémem moci/ovládání/oběti, pro který je sexualita prominentní, ideální platformou, je film jen velmi špatným zákuskem po hlavním chodu jiných děl evropské kinematografie.