Mlle

Zajímavý sociální film, při kterém se vnucuje řada otázek: Proč o pracovním zařazení dalšího člověka rozhodují zaměstnanci? Co je to za šéfa, který nedokáže plně čelit vlastní zodpovědnosti, ani si zařídit na pracovišti pořádek? Jak to, že člověk, který čelí riziku ztráty zaměstnání, jezdí po městě autem, stravuje se ve fastfoodu a kupuje si balenou vodu? Když někdo počítá peníze, vypadá jeho život podstatně jinak, jistě šlo se i ve filmu takovým přešlapům vyhnout. JInak ovšem nápad, který stojí za pozornost, fiction reality show, jejímž nepochybným kladem je střídmě realistické provedení s jednou ze zaslouženě nejprotežovanějších francouzských hereček v hlavní roli.

Kvalita v průběhu vzrůstá až k závěrečnému vrcholu. Velmi doporučeníhodný snímek, náhled pod pokličku jednoduchosti, s níž lze, zejména v určitém věku, zneužívat libovolného jedince vpodstatě bez ohledu na jeho inteligenci a další dispozice jen kvůli tomu, do jaké sociální skupiny se narodí. Mladé herečky doslova září svým výkonem, dle rozhovorů představují navíc výrazně odlišné charaktery, než jakými samy jsou, jejich výkon zasluhuje radikální obdiv. Tragickým faktem zůstává, že se jedná o film podle skutečných událostí, a to navíc zcela nedávných. Že v údajně civilizované Evropě opravdu existuje země, kde je možné, že s patnáctiletými dívkami někdo (i proti přání rodičů) nakládá, jak je mu libo, přičemž není v případě sexuálního zneužívání ani monitorován, ani mu to není okamžitě znemožněno a on sám zadržen, a policie i v místě aktivní sociální skupiny de facto jen nečinně přihlížejí, neboť se řídí nejen zákonem, ale taky vlastním předsudkem vůči konkrétní sociální skupině – nemajetným „problémovým“, jako by se jejich dětí ale i dospělých ochrana zakotvená v zákoně netýkala. To vše jen proto, že se špatně narodili. S tímto rozporem mezi psaným a zvykovým – reálně aplikovaným právem – má nejen Británie velký problém, za který nese sama plnou zodpovědnost. Seriál nabízí vysokou tvůrčí hodnotu po všech stránkách, doufám, že nezůstane nepovšimnut v celoevropském měřítku.

Nelze hodnotit bez spoilerů. Arrival je zfilmovanou Sapphir-Whorfovou hypotézou, a to z něj činí velmi ojedinělý snímek s dvěma základními zajímavými linkami: 1/ Bytosti, které vnímají čas jako cyklický, mají pochopitelně jazyk, který toto vnímání odráží. Schopnost naučit se jiný (jejich) jazyk tak znamená i schopnost naučit se cestovat v čase, vidět budoucnost a žít ji před minulostí – to je myšlenka sršící veškerou dostupnou hummání atraktivitou, tím spíš, že film ji rozvíjí velmi podmanivým způsobem. Ze světa tohoto vnímání jsme vyšli, ale už jej neumíme. Naučit se cizí jazyk, a tedy vrátit se v čase, pak ve filmu umožňuje zachránit celý lidský druh. 2/ Výjimečný specifický typ telepatické empatie umožňuje hlavní hrdince vykonávat práci, ve které ji nemůže zastoupit nikdo jiný. // Detaily filmu jsou často spíš úsměvné, někdy to vypadá, jako kdyby NASA zasquatovali žáci odpoledního kroužku keramiky. Psychologický profil obou hlavních představitelů je nicméně tak zajímavě vymodelán, že udržel mou pozornost přes všechny tyto nešvary. Samostatou hvězdu by si zasloužil Johanssonův soundtrack.

Nezajímavý snímek plný historických přání a nepřesností. Věřím, že pochyby o vlastní víře lze komunikovat i jinak ;)

Po stránce exteriérů, kulis, bitev a efektů nedůvěryhodná studiovka. Po všech ostatních stránkách pozoruhodné. Emoce a poselství jsou Gibsonovou nepřekonatelnou stránkou. Hodně se toho namluvilo o Gibsonovi jako paternalistickém homofobovi, který mlátil jednu ze svých žen (proven false) a v opilosti nadává na černochy (proven right). Jestli jsou – a těžko to může být jinak – hodnoty, které Gibson prodává ve svých filmech, jeho hodnotami vlastními, přála bych našemu světu hodně takových Gibsonů. I když by z nich jistě málokdo uměl vykřesat takový film.

Můj oblíbený dokument z roku 2002 bobtná každým rokem novou silou. Čím víc člověk ducha zabíjí, tím víc ducha se soutřeďuje proti člověku – to není trest ani pokus o nápravu, ale v celku člověk není sám a nebezpečné extrémy jsou nastaveny tak, aby pohlcovaly samy sebe. Dokument, který určitě osloví jen někoho, má charakter Valhalla Rising – iniciační, posvátné, transmisivní, restorační. A čím dál tím aktuálnější. Nabízí i zábavné dramaturgické vtípky (ocení milovníci Kalendária se Saskií Burešovou ;) ). Kdyby jen Josef Císařovský v roce 2002 věděl, jak historicky budou znít jeho slova o „ztrácení se míst“ a o proměně krajiny v roce 2017.

Je to vlastně takový celkem primární moralismus, prostý veškerých překvapení. Ale zpracování je fantastické (v doslovném významu slova) a Dan Stevens, kterému jsem v Downton Abbey nemohla přijít na chuť, přesvědčuje, že coby prvotřídní herec zvládne i ty nejnáročnější sólo akce. Stojí za to vidět.

Američani natočili film o Ukrajině – to by asi tak jako recenze stačilo. Ani se nesnažili třeba jen náznakem, z povzdálí postihnout odlišnou mentalitu, svébytnou kulturu a radikálně jiné myšlení, střihli si Ukrajinu jen jako jméno země, kde na historickém pozadí ryze americké charaktery rozehrávají ryze americké příběhy. Pro dobré herce jeden z mnoha kšeftů, v nichž není proč se příliš snažit. Moc se mi ale líbil – SPOILER – nápad se zhoubováním bolševického komisaře. Celkově ucházející podívaná.

Tím, jak vtipně (i když předvídatelně) se může zvrtnout snaha nenechat vlastní svět, který stojí celkem za prd, ve spárech nespravedlnosti, jsem se bavila dobře, ale násilí ad absurdum je pro mně zbytečnou náplní každého filmu. Nebýt jej, je tento film přesně moje krevní skupina.

Inspirativní příběh skutečné Mary Reynolds rozhodně je, stejně tak jako tento film. Přesto: film je eskapickým sněním městského člověka 21. století, který si pod pojmem příroda představuje růžičku vysazenou s primárním ohledem na to, aby se mu při práci nezlomily nehty – tedy práce dvou full time maskérek z luxusního kosmetického salonu (který má v názvu pochopitelně něco jako „Natural“, „Home Made“ či „Montessori“). Až příliš mnoho věcí ve filmu každou chvíli krutě připomíná, jak jsou tvůrci od celé myšlenky i přírody samotné vzdáleni – v kulisách, kostýmech i textech. A to i když odhlédneme od hlavní, pubertálně romantické linky, kterou se tvůrci rozhodli – k přírodě? – přivábit mladé návštěvnice kaváren, jež vidí rovnítko mezi trvalou udržitelností a skleníkovým pěstováním stovek květin na jedno použití. Tajemství divoké přírody a spojení člověka s přírodou do zahrad nebo háje přenést lze. Musíte přitom ale znát zákonitosti přírody, které nefungují osamoceny a nelze se je učit jako básničku – fungují v cyklech, které si lze osvojit jen jejich zúčastněným, dlouhodobým žitím – nejen ty racionální, ale také intuitivní, kterými se člověk napojuje na celý systém. Nic takového nikdy nemůže být integrální součástí města, které je přímým útokem na celý tento cyklus. Reálná Mary Reynolds navrhuje upravované koutky městských parků, kde do ploch pečlivě udržovaných trávníků implementuje elektrické instalace. To je všechno jenom ne „wild“, a to i když je vybaví rádoby keltskou ornamentalistikou a „organickými“ ;) tvary. A tak se nám tu tímto dílkem bezděky otevírá filmový popis jednoho velmi žhavého fenoménu současnosti – fenoménu fejku. Hra na… Hra na dobrého člověka, hra na přírodu, hra na historii, hra na divokost. Inherentní, dominantní součást mentality nových generací, jen zase jiná, další verze antropocentrického „poroučíme větru, dešti“, smutnější o to, že je v ní skryto volání po něčem, co nás kdysi tvořilo, a po čem se všem lidem, jako je Mary Reynolds, stýská.