mi.sa

Tak jako každý rok v tuto dobu, se má zvědavost zvýší. Proč? Neb už známe výherce Zlatých Glóbů a nominace na Oscary už jsou venku! (Jo, furt to prožívám, i když už to není, co bejvalo.) Takže, pokud je to možné, chtěla bych shlédnout, co nejvíce nominovaných filmů za rok 2019. Film Parazit mě začal lákat už jen tím, že se o tomto filmu psalo a mluvilo velice kladně. Nejsem moc na ty cizácké filmy (což vlastně ani na české nejsem), no prostě na neanglicky mluvící. Už od samého začátku mi byla dost sympatická kamera, přesně ten styl, jaký má Míša ráda. Humor byl nenucený, postavy jsou nám hezky pomalu představeny. Děj je zpočátku předvídatelný, ale na kvalitě snímku tomu vůbec neublíží. Herci jsou krásně přirozený, žádní amatéři, nebo to aspoň umí dobře hrát, že jsou hercí. A pak to přichází, menší zvrat (panebože, co to mělo znamenat?), další překvapení (vážně se to děje?). Uvědomíte si, že ti Asiati jsou vážně prdlý a nebojí se toho. Jenže tady v tomto kousku uvidíte ten rozdíl. Natočit z počátku humorný film, který se najednou změní v menší šílenost a přitom si udržet tu kvalitu, bez toho, aby jste si s čímkoliv, co má ostré hrany, neublížili a vám najednou z hlavy tryská krev. Ne, nemohlo by se to stát, pokud nejste tedy až moc velkým fanouškem Tarantina. Počkej, to dění ve filmu, nebo vaše samopoškozování kvůli některým hloupým filmům? Tady vás musím uklidnit, tento scénář se konat nebude. Tady nad filmem nepřemýšleli jako o pračce peněz, mělo to šmrnc, moc hezky se na to koukalo. Dokázali ve vás najít i pár emocí, vcítíte se do postav, vše prožíváte s nimi. Jsem ráda, že v dnešní době, (opět se budu opakovat), vznikají filmy s propracovaným scénářem a bez CGI efektů. Tak šup na Parazita, díru v hlavě nemám!

Co myslíte, narodí se lidé už zlý, nebo ne? Souhlasím s tou teorií, že ne. Stane se z vás monstrum jen díky okolnostem, jaké máte dětství, jak se k vám rodiče a okolí chová a kde vyrůstáte. Pokud vás tohle zajímá, doporučuji seriál Mindhunter, dostanete se do myslí zabijáků. Ale kam máme zařadit Jokera? Sledujeme osud našeho (anti)hrdiny, co právě prožívá a následně, co prožil. Režisér nám pěkně ukazuje, jaký ten svět pro někoho může být opravdu těžký, když jste jinde, než ostatní a lidé na vás koukají skrz prsty. Rejža, který má za sebou například Pařbu ve Vegas, se tohoto snímku chopil s velkou grácií. Dokázal zachytit všechny ty zvrácenosti světa a lidí, i když jsme ve smyšleném městě Gotham. Ale co si budeme povídat, Gotham byl vždy špinavý, tmavý a plný krys. Dokázal nám ukázat zas jiného Jokera. Chvílemi ho i litujete, chvílemi nechápete a ke konci mu začnete dokonce i fandit. Joaquin si vyšvandil cestu k zlaté sošce, tedy pokud se do té doby nezjokeří. Tohle zahrát fakt muselo dát zabrat, nemluvě o jeho vyhublé postavě. A jeho smích? Musím říci, že ještě hodinu po shlédnutí tohoto filmu jsem měla stále pocit, když se někdo venku zasmál, že tu někde Joker je. Stále jsem ho v té hlavě slyšela a viděla. Až tak moc se mi ten film vryl pod kůži. Scény byly fakt super natočeny, slowma s úžasnou hudbou vždy krásně vloženy, snímek to jen posílilo. A přitom hudbu složil nováček. Žena jménem Hildur z Islandu. Porazila díky hudbě k seriálu Chernobyl a za Jokera získala ocenění za nejlepší soundtrack v Benátkách. Pro ty islanďany mám slabost, co se týče hudby. Co také musím vyzdvihnout je, že nikdy nevíte, co ten Joker provede. Musíte být dosti všímavý, studujte jeho chování, či výraz ve tváři. Zpětně si pak uvědomíte, že vám i napoví, jak se asi cítil, či byl nadšený, nebo zklamaný. Jak vám tady píši tyto věty o Jokerovi, znovu se mi některý scény vybavují a i teď vám řeknu, že ten film opravdu stojí za to. Už jen i díky Phoenixovi, na kterém to celé stojí, si řeknete, že sledovat film, kde sledujeme osud (možná) nemocného, (možná) šíleného klauna, je daleko lepší (aspoň tedy pro mě, snad nejsem jediná), než kousek který dává přednost CGI, před příběhem.

Povedených scífek je opravdu velmi málo. Naposledy jsem byla ohromena snímkem The Arrival (tomu filmu nemám opravdu, co vytknout). Proto bychom si těch povedených měli velice vážit. Kam šoupnout film Ad Astra (v překladu "Ke hvězdám") s Pitťákem v hlavní roli? Začátek mě velice překvapil, rozjelo se to hned v prvních minutách, člověk ani nedutá a bedlivě pozoruje, kdo a nebo co ten Roy BcBride je vůbec zač. Nemluvě o krásných záběrech tam nahoře. Ale něco se pokazilo a už tu máme problém, který by samozřejmě mohl vyřešit náš hlavní hrdina. Je v tom něco více, než jen přísně tajná mise, jde tu o vztah otce a syna. Tatík prej zahynul někde tam daleko mezi hvězdičkami a zanechal malého Bradíka samotného s maminkou na obyčejné a nudné planetě Zemi. První polovina filmu je našlápnutá, jak honička s piráty na Měsíci, či scéna s poletujícími opičkami (víc neřeknu!). Zatím se opravdu nenudíme a chceme vědět, co bude následovat. Nehledě na to, že scény ve stavu bez tíže natočili v ateliérech, s minimálním použitím CGI. A pak najednou ta supr štáva odlétá asi spinkat kamsi do předaleké galaxie a my se pomalu začínáme lehce nudit. Konec byl celkem slabý, nějak mě neohromil. Ale byla jsem zas ráda, že ho nezprznili tolik, jako to v dnešní době mají v oblibě. Jestli čekáte velkolepý ohraný konec, nedočkáte se. Za to velké plus. A další plus přidávám za hudbu. Chvílemi jsem tam slyšela podobné tóny jako ve filmu Sunshine (ty housličky k vesmíru prostě sedí!). To bylo velice příjemné. Ale abych to shrnula, škoda té druhé poloviny filmu, režisér se opět opakuje, ve svém posledním filmu Ztracené město Z mě také v druhé polovině filmu začínal nudit. Braďák si to hezky jede od začátku až do konce a i díky němu tento film dopadl vcelku dobře, když opomineme pár slabších scén, které nakonec zapomeneme. A víte proč? Protože si budete vážit toho, že vznikají také filmy, kde si nejedou hlavně ty přehnané CGI bomby.

Shlédnut velmi (pro mě) očekávaný kousek tohoto roku. Velké zklamání, že se premiéra v kinech v ČR posouvá na podzim a nakonec, že k nám to do kin vůbec nepůjde, dle posledních informací... Měla jsem menší vizi toho, jak by ten film mohl vypadat. Lépe řečeno, jak bych si ho představovala a možná by se to i splnilo, kdyby to točil někdo jiný, bůh ví. Z počátku sledujeme jeho rušnější dětství, poté jak si vedl na škole (kupodivu hloupý nebyl), přátelství, první světová mu dala zabrat a jeho první velkou lásku, která... Eh, ti kdo četli jeho biografii ví a ti kdo neví, ať se podívají. Ale o Beren a Luthien ani zmínka... Furt čekám na ňáké záchytné body, kde mi srdíčko zaplesá, kdy uvidím ňáké ty záblesky a budu s ním zažívat první momenty toho, kdy ho ten úžasný svět a všechny bytosti s vlastním vymyšleným jazykem napadly. A ono nic. Snaha o umělecké záběry, které byly zbytečně zdlouhavé a úplně k ničemu. Co je Cellar Door? To nám mělo nějak napovědět a více mu porozumět a pochopit, jak na vše přišel? Neznalý člověk ví úplný prd. A ve válce najednou vidí ňákého jezdce. Proč? Kdybych nevěděla, že je to film o Tolkienovi, řekla bych si, že koukáme na ňákého týpka, co má halušky a nechápe, co tam dělá... Nepochopíš, že se jedná o boha, který dal život novému světu. Některé scény ani nedávaly smysl, když mladý Tolkien ležel v zákopech v rybníku krvi, tedy jeho nohy a ňáký maník (jménem Sam, že by náhoda?) mu zakryl tělo kabátem. A co ty nohy? Klidně na něj narvi milion spacáků, ale mokrý nohy asi těžko zahřeješ tím, že je necháš ve vodě! A závěrečná scéna, kde čumí na tapetu s ptáky a svítí na ni sluníčko? Co nám to mělo jako říci? Napadlo ho něco? Ale co? Jediná záchrana byl poslední záběr na píšícího Tolkiena (to vidíme skoro poprvé, kdy má v ruce psací nástroj, když nepočítám jeho kreslení) a začíná psát jednu z nejslavnějších a nejznámějších vět, pro nás skalní fanoušky, začátek knižního Hobbita... "In a hole in the ground, there lived a Hobbit." Takže moje vize vyprchaly společně s nadšením, že více porozumím panu spisovateli. Hudba nebyla špatná, ta byla asi to lepší, z toho filmu. Ale mohlo to vše asi dopadnout hůře, tím bych to zakončila.

Na jednu stranu se člověk těšil, neb tuhle pohádku jsem jako malá dosti prožívala (nemluvě o tom, jak jsem jako malá běhala na zahradě po čtyřech a hrála si na Simbu) a vryla se mi neskutečně pod kůži (jo, už jako malá jsem měla výborný vkus na filmy!). Ale zároveň mě ovládl i strach, že to poserou. Jak to nakonec dopadlo? Jonovi jsem věřila, po Knize Džunglí, kde ukázal, že ňáký ten cit pro pohádky má (ale stejně se mu první Iron Man povedl nejvíce). A zjištění, že Mufasu bude zas mluvit Darth Vader, bylo příjemné překvapení. Pak přišla Beyoncé, která měla mluvit Nalu, to už se mi ňák přestávalo líbit. Ale i tak jsem se těšila, neb jsem věděla, že ňáká předělávka nemůže zhatit původní animák. V kině před námi seděli malé děti (jo, super nápad vzít do kina v originálním zněním s českými titulky ty prcky, kteří ještě žádná písmenka ani neznají!) a maminky za nimi, které je krmily navařenou pozdní večeří. No nic, film jsem si užila, až na pár detailů. Bylo opravdu fain, že se drželi předlohy. Pár scének udělali úplně přesně jako v originále a to mé srdíčko zaplesalo radostí. Zas některé scény byly zbytečné natahované, jako začátek, kde sledujeme osud malé myšky, která ještě neví, že se setká se strýčkem Scarem (jak kdybychom sledovali dokument se zvířaty). A nebo odfláknutá scéna s písní "Be prepared", to jsem byla opravdu zklamaná. Musím zas souhlasit, že těm zvířátkům opravdu chyběly emoce. Když slyšíte, jak Simba pláče, ale vidíte jen záběr na lva bez špetku smutku, máte rozporuplné pocity. Chtěli to mít, co nejreálnější, ale proč lvům sakra chyběly koule? Proč najednou ty zvířata zpívají a pohupují se v rytmu písně? Jasný, asi to chtěli ňák vyvážit, ale moc to nejde dohromady. Buď tak, nebo tak. A co musím ještě dodat je to, že mi chyběly slow mo scénky. Poprvé kdy to řeknu, že jimy ve filmu opravdu šetřily. Zrovna tady by tomu dalo větší grády, tak jako v předloze. Ale, co tento film opravdu zachraňuje, je Zimmerův dokonalý soundtrack, za který v roce 1994, kdy Lví král poprvé vyšel, dostal zaslouženě Oscara. Ano, bez té hudby, ze které máte goosebumbs, by to dopadlo o dost hůře. Ze světa slyšíte výkřiky, že je to zbytečný film. S tím tak drobet nesouhlasím. Není to samozřejmě lepší, jak animák, kde vše prožíváte a ňáká ta slza ukápne, ale zas pokud někdo ještě neviděl původní verzi, teď se na ni určitě podívá. Říkáte si, že těch lidí musí být málo, ale já zrovna někoho takového znám a věřte mi, že to bylo opravdu smutné zjištění. A o tom, že ani Pána prstenů neviděla... To už mi bylo vážně na omdlení... Nicméně, tento kousek mohl dopadnout o dost hůře, mohla bych se tu ještě rozepisovat dále, ale už tak je tento příspěvek moc dlouhý.

Hned na začátku vám řeknu, že mě Tarantino opět nezklamal. Ale kdyby mi někdo řekl, že to natočil on, na jednu stranu bych váhala, zda je tomu opravdu tak. Až ta poslední scéna, na kterou jsou všici nadržení, neb prostě něco takového musí přijít (to si říkáte celou dobu, páč jinak je to celou dobu takové pohodové). Ani moc ukecané to není, což mě překvapilo, na rozdíl od jeho předposledního kousku Hateful Eight, kde se jim huby nezastaví. Hudby jsem si, kupodivu začal všímat až tak od půlky filmu, čekala jsem více westernového stylu, toho se mi dostávalo málo. Co mě nadchlo (na ty detaily nedám dopustit!), byla rozdílná hudba u každé postavy. Hlavně ta Mansonova grupa měla až hororový nádech, o to se snažil i ve scénách. Jeho vtipné scény mě baví, není to ten typicky americky trapný humor. Jen občas, tam přidal například scénu se psem (trošku potěšit americké rodinky), které moc nemusím, ale i tak se na to dalo koukat bez toho, aby jste si dobrovolně nerozbili hlavu o krbovou římsu, či nevkročili před blázna s plamenometem. Pitťák ani DiCaprio nezklamali, to byla jízda a díky nim vícero scén vyniklo. A Tarantino? Až v poslední scéně jsme se opět mohli přesvědčit o tom, že má asi ňáký problém se ženami. Tedy, moc rád jim ubližuje a při natáčení on sám osobně. Jako například při natáčení Inglourious Basterds, kdy byla škrcena Diane Kruger. Této úlohy se zhostil sám režisér, takže spatříme jeho ruce na jejím už modrém krku. Prý, aby scéna vypadala věrohodně a ona se opravdu dusila. Odvážná to žena. Povedené jinak byly scény při natáčení v natáčení filmu. To mé filmařské srdíčko zaplesalo radostí. Stará kinematografie má také něco do sebe, úplně jiné kouzlo a uvědomíte si, jak moc jsme se od té doby posunuli. Atmosféra byla krásná, ty 60-70. léta na plátnech vypadají fakt super. Takže shrnutí bylo už na začátku a doufám v ňákou nominaci na Globech, či Oscarech.