Clareeta

Ano, je to vážně děs. Ale trochu jinačí, když si člověk uvědomí, že celý seriál je založen na skutečném příběhu životního utrpení. Slz jsou na obrazovce prolity mraky. O tom žádná. Ale stejné mraky jsou prolity i před obrazovkou. Možná je to tím, že jsem přecitlivělá ženská, ale ono to fakt nejde nebrečet, když vidíte, co všechno musela hlavní hrdinka v seriálu a potažmo i skutečná osoba snést. O tom, jestli je seriál dobře nebo špatně natočen, sestříhán, zrežírován, nemá cenu vést diskuse. Podívejte na Avatar! Režisérský kumšt všech dob a přitom hrozná slátanina! V Ichi rittoru no namida hraje hlavní roli především příběh. A ten napsal sám život! Pro mě bezkonkurečních pět hvězd plus další hvězdy za každou prolitou slzu při těch 11x47 minutách!

Tohle nebude objektivní hodnocení. Ale tady u toho ani jinak nemůžu. Sailor Moon je moje srdcovka + Mamo-chan v podání Shibue Jyoji je naprosto k sežrání!! Pominu-li prvních pět dílů, které jsou infantilnější, stupidnější a otravnější než počátky anime verze, zbyde mi krásná podívaná, v jejíž závěrečné fázi se ani slzám neubráním. Dokonce mi ani nevadí fakt, že oproti původnímu animečku se v mnoha ohledech tato live-action liší.

Spousta zde uvedených hodnocení a komentářů mi přijde, jako když dotyčný/dotyčná nečetl(a) knihu. Upřmně, kniha je postavena víceméně stejně, jako tento film. Koneckonců, byl to němec, kdo tohle dílo stvořil. A co si budeme povídat, němci jsou dost proslulí svojí, jak to říct, zvráceností. Je také potřeba dodat, že kdo nečetl knihu, nebo se alespoň neseznámil s její interpretací, nemá šanci u tohoto filmu uspět. Ale dost o knize. Teď je tu na pranýři film, který jsem dokoukala sice do konce, ale znovu ho vidět opravdu nemusím. Herecké obsazení, kamera, střih, zpracování je sice skoro geniální, ale celkový dojem ve mně zanechaný je více než negativní. Já osobně bych tento film označila skoro až za hororový. David Bennent, jeho výraz v obličeji a pohled mě dosti děsil.

Rozhodovala jsem se mezi 3 a 4 hvězdičkami. A to z prostého důvodu. Že film se v mnoha věcech až moc liší od knižní předlohy a stává se tak jiným příběhem. Což je dost s podivem, když se Švandrlík sám na scénáři podílel. Po důkladném zvážení ale nakonec dávám 4, protože přeci jen hodnotíme film a ten je i tak dost velká "prča"!

Normální ubohá agitačka, která se bojí být oficielně černobílá, aby se Chuck nenaštval, že si své prádlo nemůže rozdělit na bílé, barevné a krvavé...

pro všechny odpaďáky bych tu měla vzkaz od paní Kolářové: "Žehlili jste někdy prádlo?" Na ošklivce Betty jsem vyrostla, Eco modu tak nějak prolítla a na ten českej počin jsem fakt byla zvědavá. A nebylo to tak špatný, dokud to kvůli nízké sledovanosti nemuseli skrouhnout do naprostýho děsu. Ale i tak si za svými 3 hvězdičkami stojím! Každej halt máme svý úlety, no...

Tak Vám nevím. Bylo to krásně barevný, blejskalo se to tam, vztah mezi kmenem a božstvem byl úžasně harmonický, a přesto mě tenhle kosmickej Titanic na vlnách Matrixu zrovna dvakrát nezaujal. Po vizuální stránce se tomu filmu opravdu asi nedá nic vytknout. Ale pro mě u filmu je vždycky primární příběh, nebo pointa. A tady je obojí nenovátorské, klišoidní, gazilionkrát převyprávěné a celkem i snadno odhadnutelné. A to já nemít rád. Takže odpusť, Avatare, jsi krásně modrej a dobrej, ale to je asi tak všecko. Víc jak tři hvězdy Ti fakt nedám!

Pratchettova Zeměplocha poskytuje pro bujení fantazie prostor o rozloze několikrát větší, než samotný krunýř velké A’Tuin. A že mi, coby čtenáři Barvy kouzel a Lehkého fantastična, fantazie bujela a bublala víc, než demižon plný burčáku. O to větším zklamáním pro mě byl film. Ano. Bezesporu bych jako velké plus zmínila ten fakt, že oproti běžné „předlohakniha-úplnějinejfilm“ praxi, tady režisér kráčel téměř po všech stopách Zavazadla od začátku až po okraj! Celkově ztvárnění prostředí, kostýmů, kulis, Smrtě, obr želvy a její chobotnaté zátěže se víceméně ztotožňovalo s mým burčákem. Co ale pro mě byla facka, bylo herecké obsazení. Dvoukvítek mohl být o něco menší, Cohen méně kostnatější a Trémon taky mohl vzít pár lekcí úlisnosti u Severuse Snapea. Nicméně všechno toto by se dalo ještě přejít. Všechno až na ztvárnění Mrakoplaše. Po přečtení knih jsem si tohoto nedostudovaného čaroděje představovala spíše jako kombinaci Homera Simpsona, Aragorna, Listera a Leslie Winkel. Nicméně po vygenerování oné postavy z mé fantazie mi bylo jasné, že takový čaroděj by nejenom zastínil samotného barbara Cohena, ale ani by se nejspíše nehodil ke zbytku čarodějů z Neviditelné univerzity. Nicméně dobře namaskovaný Gary Oldman by podle mého skromného názoru daleko více pasoval do této role než David Jason. Dalo by se říct, že z celého hereckého ánsámblu se ponejvíce povedlo Zavazadlo, i když i zde bych měla jednu výtku – jeho výraz místy mohl být více dřevěnější!! Podtrženo, sečteno, u Barvy kouzel se rozhodně vyplatilo jít prvně do knihy a až poté do filmu. A po této zkušenosti to s Otcem prasátek udělám nejinak. Doufejme, že se zklamání nebude opakovat. I přesto musím filmu dát 4 hvězdičky. Koneckonců, je to velká A’Tuin a ne Mrakoplaš, na kom stojí celá Zeměplocha. :-)

U Lynche se nesmíte ptát - "PROČ?". U něj to všechno prostě musíte tak nějak vzít, vychutnat a doufat, že to Váš mozek pobere. U Králíků to platí dvojnásob. Podívejte, to máte jako s olivama. Pokud na ně nejste připravení, tak vám v životě nezachutnají a dobrovolně po nich nesahnete. Ba co víc? Budete se jim, pokud možno, vyhýbat. Když ale jednou propadnete jejich kouzlu, vybudujete si k nim prazvláštní vztah. Jíte je, chutnají Vám, přesto Vám hlavou pulzuje otázka, proč zrovna takhle prazvláštní a příjemně děsná chuť? Ať už si otázku zodpovíte nebo ne, jedno je jisté - po vyprázdnění pytlíku máte nejen spokojený pocit v žaludku a na jazyku, ale i v mysli se vám na pekelně dlouho zahnízdí zvláštnost, jedinečnost a neopakovatelnost chuti oliv. A tak je to i s Lynchovými Králíky a zbytkem jeho tvorby. Nezbývá než popřát dobrou chuť ;)

Kdysi jsem četla něčí kritiku Lynchových Králíků a v ní byl David označen za režiséra, který z naprosto ničeho dokáže udělat velké Něco! Znalost celé jeho diskografie v mém případě ještě není stoprocentní, ale i z toho, co už znám, nezbývá než souhlasit. U Sloního muže ale tento výrok neplatí. Tady Lynch dokázal z velkého Něco udělat ještě větší! To, co ten film se mnou a mým okolím provádí pokaždé, když ho vidíme, je až neuvěřitelné. Dalo by se říct, že platí přímá úměra – čím víc na něj koukáme, tím víc ho prožíváme. Ať už je to vynikající prací s kamerou, Morrisovou kouzelnou hudbou, černobílou atmosférou na plátně nebo Hurtovým a Hopkinsovým exceletním hereckým výkonem. Tenhle film u mě byl, je a bude tím nejlepším, co jsem kdy mohla vidět. Potlesk, úklona, kapesník a velké díky jednomu z nejnadanějších režisérů naší doby.