Raziel_cz

Filmařsky super, obsahově... meh. Je to natočené na film, má to hezky zrnivý obraz a spoustu barevných neonů. A jsou tam upíři, takže to je fajn. Už tam ale nejsou moc sympatické postavy, a to je fajn o poznání míň. Navíc ten propagovaný "hardcore horror" v tom tolik není taky. Tedy, jo, hardcore to je, ale jenom tím, jak strašně vám to zahltí smysly stroboskopickými světly a hlasitou muzikou. Pití krve je víc edgy i v novém Draculovi od BBC. Begos se snažil o něco o poznání více uměleckého než zábavné béčkoviny, které točil dosud... jenže na ty zábavné béčkoviny se kdykoliv rád podívám znovu. Z tohohle jsem měl jenom potřebu jít se osprchovat. Což byl jistě účel – ale já pro to nebudu správná cílovka. Na VFW budu ale trpělivě čekat dál.

Film, ve kterém se první půlku nájemný vrah snaží přesvědčit spisovatele, že je nájemný vrah, ale ve své práci je tak dobrý, že mu to pro nedostatek důkazů nedaří. A ze kterého se v druhé půlce stane sice o něco standardnější, ale dobře fungující thriller, ovšem s výborně fungujícím nestandardně meta koncem. Je to divné. Krásně divné. Tak krásně divné, jak to uměl napsat jenom Cohen. Objev, jímž budu obsesivně terorizovat své přátele.

Přesně taková pubertální slátanina, jak se podle traileru dalo čekat. A je to nádhera! Na Bad Boys II a Skálu se to sice vzdor prvním nadšeným ohlasům nechytá, ale přesto – ještě jednou – nádhera. Je to, jako by se Bay rozhodl natočit Mission Impossible, ale přitom byl tak strašně sjetej kokainem, že si myslel, že je Tony Scott; čemuž odpovídá nejen estetika, ale i narativní struktura dávající vzpomenout na Spy Game. A samozřejmě, ta narativní struktura není tak soustředěná jako u Spy Game, ovšem v kontextu Bayovy tvorby jde po 13 Hours o patrně nejzhuštěnější zážitek. A samozřejmě, na rozdíl od 13 Hours se to ani nepokouší o nějaký realismus, přesah nebo zpověď. Tohle je čistá zábava. Čistá šílená amorální zábava, ve které jeptišky ukazují fakáče, lidé ve zpomalených záběrech schytávají cedníky do vajec, náhodní přihlížející toho odsírají víc než ve filmech Shana Blacka a Ryan Reynolds hraje Ryana Reynoldse. A jejíž sedmnáctiminutová úvodní honička a magnetické finále rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co Bay kdy natočil. A to mezi nimi je taky dobrý. A sice ne Bad Boys II dobrý... ale stejně to budu chtít vidět dvacetkrát znova.

Radio Silence, Samara Weaving (aka cooler verze Margot Robbie), Adam Brody, úžasný Henry Czerny... a stejně. Ani by mi tolik nevadilo, že oproti traileru to většinu stopáže nemá takový náboj, že – nakolik hlavní hrdinka většinou jenom utíká – to není nijak přehnaně akční a krvavé, nebo že mi ta hlavní hrdinka byla celkem jedno. Ale vadilo mi, že od odstartování schovky si všechno špatné hloupými rozhodnutími působí sama. Nechává všude ležet zbraně, když najde místo, kde by mohla v bezpečí počkat do konce hry, zase ho opustí, sama si ubližuje... A do toho jsou tam hozené pasáže, které nikam nevedou a ničemu neslouží – hned na začátku výtah, wtf žebřík, wtf plot, wtf přeřezávání příčky postele atd. A pak je tu ještě to nepochopitelně uspěchané finále. Jestli to byla scenáristická lenost, nedostatek fantazie, amatérismus, nebo prostě jenom hloupost, těžko říct, ale každopádně je to dost frustrující. Natočené je to totiž pěkně. A má to tu Samaru Weaving a Henryho Czerného. A na rozdíl od taktéž letošní (a dost podobné) Satanic Panic tomu funguje humor pramenící ze všedního přístupu k absolutně nevšedním věcem. A to nepochopitelně uspěchané finále by sice v rámci udržení konzistentního tónu potřebovalo pět až deset minut navíc, ale zase musím uznat, že takhle má ohromný drajv a je legitimně zábavné. Ale takový nářez jako Mayhem nebo The Babysitter to prostě není.

Neprávem zapomenutá kriminálka, která stojí na jednoduché premise (bankovní úředník si všimne, že se jeho pobočku někdo chystá vyloupit, a sám si peníze ulije), jež se vzápětí (když to lupiči dojde) vyvine v čistý thriller. Svižné, inteligentní, perfektně obsazené. Rozhodně něco, co si zaslouží chytit druhou mízu.

Džun-ho Pon má dar od Boha na to, aby dovedl míchat fungující žánrové koktejly. Nebo aspoň ten jeden pro svou tvorbu příznačný: černou komedii, thriller a drama. A fungovalo by mu to bezvadně, i kdyby tahle procedurálka nebyla z poloviny tak úžasně natočená, ozvučená a zahraná a inteligentně napsaná. Ale ona úžasně natočená, ozvučená a zahraná a chytře napsaná je, takže se nedá označit za nic menšího než naprostý majstrštyk. Jediné, co s ní snese srovnání, je Fincherův Zodiac. Ale popravdě, kdybych si měl vybrat, na který z těch filmů se večer podívám, Pon by asi vyhrál. A to jsou myslím od Fincherova fanouška dost významná slova.

Půjdu na to kulantně, a protože mám fakt problém se rozhodnout, jestli se mi víc líbí verze tahle, nebo ta Fisherova z roku 59, řeknu, že se mi obě líbí stejně. Příběh je klasika, všichni víme, jak to dopadne, ale stejně si pořád můžete užít zpracování a herce a mlhu nad blaty. A nakolik se pro mě Jeremy Brett stává definitivním Sherlockem, překonávajícím i božského Petera Cushinga, tohle jsem si užil maximálně.

Ale jo, ve výsledku mě to bavilo víc než jednička. Scenáristicky sice dost bordel, kterému návrat do Derry a rozvzpomínání nefunguje o nic líp než televizní adaptaci, a dospělé osazenstvo nemá ani z půlky takovou dynamiku jako děti, ale právě ten scenáristický bordel tomu pomáhá zamaskovat schematičnost, hororové scény konečně mají nějaké – pravda, často půjčené odjinud, ale stejně – nápady (sice to pořád těžce jede v lekačkách, ale především ve druhé polovině se to zvrtne do příjemného surrealismu) a nebere se to přehnaně vážně. Čemuž ostatně nejvíc pomáhá ta dynamická menší půlka dospělého osazenstva – Bill Hader a James Ransone, což jsou středobody nejen nejzábavnějších, ale i nejsilnějších scén ("Please don't be mad, Bill. I'm just scared."). Navíc si to kromě srandy samo ze sebe dělá srandu i z té zmíněné původní adaptace, má to patrně nejlepší (a nejdůstojnější) cameo Stephena Kinga a pěkný odkaz na Carpenterovu Věc, ale především – je to bezmála tříhodinový eRkový mainstreamový horor (Závorkový spoiler: jehož poslední třetina je ke všemu kontinuální bitva s obřím pavoukoklaunem), což si prostě smeknutí zaslouží. A sice bych oželel často nepřesvědčivé CG v často kontraproduktivně monumentálních pasážích, nonstop hudební podkres, voiceovery i indiánskou vázu a ocenil zajímavější finále, ale popravdě existuje dost vysoká šance, že se na to budu chtít podívat znovu. A to jsem po jedničce fakt říct nemohl. Tak snad Muschiettimu dopadne ta režisérská verze spojující oba filmy do jednoho superdlouhého monstra.

Patrně nejlepší (a nejvěrnější) filmová adaptace H.P. Lovecrafta. A patrně taky nejlepší (a nejzábavnější) z Cormanových adaptací Poea (ze kterého si to sice bere jenom název a úryvek z jeho básně a jméno, ale stejně). Vincent Price jako Charles Dexter Ward, kulisy gotického hororu, mlha a bouře. Co víc byste si mohli přát?

Na tuhle antologii jsem se hrozně těšil... a měsíc po zhlédnutí bohužel musím říct, že jsem si musel vzít na pomoc Wikipedii, abych si vůbec vybavil, o čem jednotlivé povídky byly. Že to bylo lacinější je v pohodě, ale hodně mě frustrovalo tempo a nelogičnosti, uširvoucí dialogy a mizerné (a často předvídatelné) pointy. Vlastně asi jediná část, která se mí víc líbila, byla Sladova silenthillovská This Way to Egress. The Thing in the Woods a Mashit mohly být zábavnými splattery, ale přišlo mi, že to v průběhu tak nějak vzdaly, Mirare má sice své momenty, ale je to naprosto neobjevná klasika, a želbůh zrovna závěrečné Garrisovo Dead je trpí všemi problémy, které jsem vypsal, dohromady. A ani framing-device s Rourkem nefunguje tak, jak asi mělo. Je to škoda, ale tohle za nástupce Masters of Horror prostě považovat nemůžu.