Raziel_cz

Pointa tohohle filmu je v kombinaci s tématem dost pochybná, ale když se od toho tématu odpoutáte, je to velmi milý a vtipný a lidský příběh, jenž sice řve "Oscar-bait!" do všech světových stran, ale nezabraňuje mu to být přístupnou a zábavnou komedií, kterou si rádi pustíte opakovaně. Viggo Mortensen ftw!

Film, na který můžete koukat pořád dokola a pořád bude super a pořád v něm budete nacházet nové věci. Je v něm spousta super muziky, super postav, super vtipů... a vůbec je to prostě super příběh. OST točím na Spotify pořád dokola. Podle JunkFood Cinema jeden z nejlepších snímků uplynulé dekády. Nelze nesouhlasit.

Milé drama (divné spojení, já vím) o lapsu chlápka, jehož celý život k tomu lapsu směřoval. A to je asi tak všechno, co byste o tom měli vědět, protože tenhle film nemá nijak důmyslnou zápletku, rozuzlení, ani přehršel zvratů. Celý je o jedné podivné situaci a o člověku, který ji způsobil, o jeho rodině, která se to snaží řešit a o maloměstě, které se k tomu postaví úplně jinak, než byste čekali. A celé je to ve výsledku ohromně feel-good a příjemné. Snad jenom ten úplný závěr to mohlo uhrát trochu citlivěji.

Při pomyšlení, že na tohle padlo 140 mega, se mi chce skoro smát. A ani tak ne proto, že po Vlkovi a Shutter Islandu to po formální stránce působí dost tuctově, ale hlavně kvůli tomu, na co těch 140 mega padlo. Jo, máme tu omlazené skoro všechny kmety, co si kdy ve Scorseseho filmech zahráli (i když třeba Keitel má v podstatě jenom cameo), jenže to v praxi znamená akorát to, že mají všichni gumové CG obličeje proměňující se kvality... a stejně pořád vypadají, že jim je pětasedmdesát. Navíc nikoho moc neštvala stavba a držení těla, takže se tu stejně všichni důchodcovsky klátí (což je nejvíc patrné na De Nirově akčnějších scénách) a výsledek je skoro stejný, jako kdyby jim nasadili méně šedivé paruky. A fakt, že příběh samotný není z nejpoutavějších, tomu taky nepomáhá. Oproti knize se to naštěstí neutápí v nekonečných soudních procesech, ale Frank Sheeran prostě není moc zajímavá postava – a nakolik to jeho výpovědi z knihy zase sleduje dost věrně, stejně jako v knize, ani tady asi neuvidíte úplně to, co byste z jeho "práce" a snad i života vidět chtěli. Zkrátka jsou to takové "greatest hits" (pun intended) vedoucí ke smrti Jimmyho Hoffy. Ty tři hodiny dvacet utečou celkem rychle, ale těžko se to do historie zapíše něčím víc, že (zde ze všech nejvýraznější) Al Pacino si s tím Hoffou užil stejně zábavy, jako se Satanem v Ďáblově advokátovi. A nejdražším nejzbytečnějším gimmickem všech dob.

Pokus skloubit Ayerovu estetiku a Mannovo vypravěčství a kameru v jednom filmu. Výsledkem je solidní začátek a závěr, ale druhý akt je v podstatě jen nástřel vedlejších linií, které nikam nevedou a ničím se neuzavřou (a jasně, mají sloužit k tomu, abyste si vytvořili vztah k postavám, ale nakolik žádná z těch postav není zrovna sympatický člověk – a nakolik hned po tom, co ty postavy skončí s objímáním svých děti, odcházejí střílet po policajtech –, moc to nefunguje), a nesmyslná snaha o hru na kočku a na myš, jež vedle Heatu nebo i Hillova Drivera vypadá jako bitka kriplů. A jež sice někam trochu vede, ale smysl moc nedává ani tak. Asi nejvíc tomu ale podráží nohy absence stylu a přehnaná stopáž, která všem těmhle neduhům dává možnost náležitě vyhnít. Kdyby se to totiž místo snahy a epiku soustředilo na přímočaré jádro, klidně se to na úroveň toho Drivera dostat mohlo. Takhle je to řada pěkně natočených loupeží a přestřelek utopená ve filmu, jejž stejný rok po všech stránkách naprosto podrtilo tématem podobné Dragged Across Concrete. Rozhodně ale bylo příjemné zase jednou vidět Butlera v něčem, co šlo oprávněně do kin.

Sebeuvědomělá infantilní blbina, která je sice dostatečně zábavná, abyste u ní vydrželi, ale zároveň v ní není nic, co by vás přimělo smát se nahlas. Smith a jeho kámoši se při natáčení asi dost bavili, ale výsledek je spíš jenom takové pomrkávání na fanoušky. Jsou tu odkazy na všechny filmy všech zúčastněných, nic to nebere vážně a Jason Mewes je stejně charismatický jako vždycky a zaslouží si role v mnohem lepších věcech. Ale na top 10 komedií poslední dekády to fakt nemá. Ani na to, aby se to nějak výrazněji zapsalo byť jen do kontextu Smithovy tvorby. Ani už vůbec na to, abych to někdy potřeboval vidět znovu.

Nejbrilantnější feel-good film, jaký jsem kdy viděl, a Šin'ičiró Ueda je scenáristický génius. Nečtěte si obsahy, nekoukejte na trailery a nemluvte o tom s lidmi, kteří už to viděli. Prostě se na to podívejte. Jo, teď hned.

Přímočarý akční film, na kterém není nic fundamentálně špatně... kromě toho, že se jmenuje Rambo. Do pekla a zpět bylo myslím to nejdůstojnější možné rozloučení, a pokud Last Blood chtěla být "opravdovým rozloučením", potřebovala být něčím mnohem víc než opožděným ripoffem Taken. Četl jsem tu stížnosti na přehnanou brutalitu a sentimentalitu – mě by spíš zaráželo, kdyby v Rambovi ani jedno nebylo. Na tomhle mě mnohem mrzí absence tíživější atmosféry, cizího bojiště (a vůbec armádní tématiky), smutku, který si s sebou Rambo vždycky nesl, adekvátního hudebního doprovodu, nějaké práce s charaktery (Paz Vega hraje turistickou značku) nebo aspoň pomalejšího tempa – vlastně čehokoliv, co by ve mně vzbuzovalo nějaké emoce (což tam původně možná bylo, na promo materiálech jest vidět věci, co to do finální verze nezvládly, ale takhle bohužel). A alespoň lehce zajímavějšího děje – jak super by bylo, kdyby se Rambo spojil s otcem Gabrielle? Nebo, nakolik je posledních dvacet minut krutopřísný highlight, kdyby to celé bylo siege movie, v němž by si pro Ramba přišli staří nepřátelé? Nebo kdyby si to ten titulní odkaz na jedničku vzalo víc k srdci a byl by to prostě Rambo v lese proti všem? Přesto – a ještě jednou: Je to přímočarý akční film, na kterém není nic fundamentálně špatně. Je to svěží antiprogramming, v němž se Sylvester "Jason Vorhees" Stallone tváří výhružně, nadává lidem, amputuje klíční kosti a hlavy a srdce a stříká tu víc krve a umírá víc padouchů než v The Expendables 2. Jenže se to holt většinu stopáže prokousává k těm posledním krutopřísným dvaceti minutám. Ale z ripoffů Taken je to asi ten nejlepší, má to tempo a jasný cíl a pořád se tu něco děje. A jasně, možná by si Grunberg mohl najít jiné zájmy než Mexiko a člověka to trochu nutí přemýšlet, co by z toho dovedl udělat Denis Villeneuve nebo Taylor Sheridan (nebo oba najednou), ale přestože to není žádná velká filmařina a Oscary za to nikdo sbírat nebude, koukat se na to dá. Akorát asi ne víc než jednou.

Jak to definoval můj kamarád Honza – film o tom, jak Cory Barlog za dobu vývoje jedné hry úplně zešediví. Na druhou stranu, Cory Barlog není úplně nejsympatičtější člověk, takže je trochu těžší se s ním pořádně ztotožnit. S Christopherem Judgem už to je ale jiná. Po (ještě o něco lepším) Playing Hard ale rozhodně další super dokument, a doufám, ze nás s podobnými bude Sony zásobovat dál.

Neurazí, nenadchne. Kompaktní horor s monstrem, kolem kterého se z nějakého důvodu vytvořil kult. Mně popravdě kdovíjak cool nebo zajímavé nepřišlo. Nápad se spojením s tím, kdo ho vyvolal, je docela slibný, ale scenáristé ho nedokázali moc dobře vytěžit – respektive, jednání Eda Harleyho je stejně nelogické, jako skoro všech ostatních postav, a ve výsledku tak máte pocit, že nic z toho, co jste právě viděli, nebylo zrovna nutné. Winston je legenda, ale moc šťastnou ruku při volbě filmu k první režii tedy neměl.