Jíha

Knížku jsem přečetl třikrát, poprvé v deseti letech, naposled asi před rokem a o tom, že existuje film, jsem se dozvěděl docela nedávno. Ve filmu chybí: úvodní hašišové období a seznámení s brutálním sídlištěm a rodinnými problémy; závěrečná část, kdy vyžilá Christiane čte Ericha Fromma a je nejdrsnější, nejzkušenější a nejchytřejší holka na vesnici, kde se vyléčila; mnoho a mnoho rodinných scén s rodiči a s přítelem matky, druhé odvykání bez Detlefa a období, kdy Christiane bydlela u otce; důkladnější popisy stálejch zákazníků, hlavně Koktavýho Maxe, celkem dojemného úchyla, který je ve filmu použitej jenom na vrcholnou scénu s bičováním; no a démonickýho skoro mrtvýho feťáka, kterej na začátku Christianě půjčí nádobíčko a na konci na záchodě ukradne dávku a vrazí si ji do krku jsem si představoval mnohem strašidelněji. Nicméně to není kritika filmu, to je reklama na knihu. Tvůrci filmu z lehce dokumentární, dost sociálně kritický a detailně osobní zpovědi udělali výtečnej atmosférickej sociální horror. Pomalu se rozjíždějící gradace, která se zrychlí po děsivým prvním odvykání a oproti knize, kde je bezvadně a důkladně popsaný zacyklení sebe sama obelhávajícího závisláka, přidává dál na tempu až do zběsilýho závěru, kdy Christiana zjistí, že Detlef spí se zákazníkama, zbičuje Maxe a najde v novinách zprávu o smrti Babsi, je perfektní a nesmírně působivá. Kniha zdůrazňuje depresivní atmosféru chudinskejch sídlišť, kde děti vyrůstaly, film zase krásně ukazuje špínu metra, nádraží, Soundu - nejšpinavější evropský diskotéky, veřejnejch záchodků a vůbec Západního Berlína té doby (1975-78). Děvče, který hrálo Christianu, je na to, že jí bylo patnáct, a že to byl první film, moc dobrý, hezky nalíčený a kromě toho jsou herci Christianě a Detlefovi docela podobný. To je skoro všechno. Celkem třeba 90 %.

I když tohle bude vedle "Kdo probudí Pindruše?" a "O Bílém Augustinovi a Černé Józe" jedna z mála studiových pohádek, co se mi v dětství vyloženě líbily a i když si ji pamatuju jako solidní horror, takže svůj účel coby pořad pro děti zřejmě splnila, tak prostě po dalším shlédnutí po dvaceti letech nemůžu hodnotit líp. Hrozné a hrozně nalíčené děvče v roli hrdinovy milé, Trávníček, hrozně napsaný rozhovory, otravnej zvoneček, co zvoní dobrým lidem, ty neuvěřitelný kulisy (papírový kolečka na zemi coby kamenné dlaždice v japonské zahradě? papundeklový schody jako do Jednoty na zápraží chýše lesního boha?), maňáskovitý masky, očividně plátěná a plastová kytka na větvi dvakrát ukazovaná v detailním záběru, pomoc. Nevím, no, dětem to asi stačí, možná dokonce vyhovuje, ale z dnešního pohledů mi to připadá trochu jako podvod.

Po většinu filmu skvělej a působivej sociální horror z prostředí white trash brlohů, feťáckej doupat, barů, parkovišť, truckstopů a jednoho obzvlášť děsivýho hnízda náboženských fanatiků. Ve filmu panuje podobná atmosféra jako v ještě o něco strašidelnějších Kids - naprostej rozpad hodnot na dně americký společnosti a naprostá nepřítomnost lásky. Její jedinej kousek, kterej do takovýho světa přišel spolu s tím malým klukem, je pomalu ale jistě dušenej a ušlapávanej, přesto nakonec najde jakýsi vyjádření v destruktivním vztahu se šílenou matkou. V závěru se děj propadne do úplný psychózy a alespoň pro mě tak ztratí na síle. Uvítal bych konvenčnější závěr. Celkem třeba necelých 80 %.

První kamarád se nechal obskočit krásnou spolužačkou, ale celé ho to nejspíš poněkud vyděsilo a tak ji rychle odvrhl, spolužačka poté skočila ze střechy a nezdravě tak zapůsobila na jeho zřejmě už od začátku nepříliš stabilní psychiku. Druhý kamarád se zoufale zamiloval do učitelky a nebylo mu nijak pomoci, tehdy a ani v následujících letech. To je úvodní část docela divného coming of age filmu, který sleduje pozdější život těchto chlapců a jejich zejména citové a z nich pramenící milostné, nebo spíš sexuální problémy. Film ubíhá i přes kopu hysterických, ubrečených, agresivních, milostných a kombinovaných scén pomalu, motivace postav ke všem těm výlevům nejsou příliš jasné, ale nakonec mi, nejspíš díky vytrvalému opakování, poněkud došlo, co to s těma klukama je a snad i co to všechno má znamenat. A bylo to dobré. Moje oblíbená Du-na Bae hraje ve filmu, jako obvykle dost zábavně, svojí typickou divnou holku, ve společnosti těch citových zmatkářů je ovšem nakonec nejnormálnější. Celkem něco málo přes 70 %.

Od Kairo jsem toho moc nečekal, nedávno jsem totiž viděl režisérův jiný film Loft, a trpěl jsem nudou. Takže po necelý hodině sledování Kairo jsem byl úplně nadšenej, jak je to děsně strašidelný a zajímavý. Velice hustá atmosféra s dlouhejma záběrama, kde se každou chvíli musí něco stát a i když se nakonec většinou nestane, nějak to nevadí, napětí a zvědavost pokračují. V momentech, kdy napětí na chvíli pomine, pořád zůstává tíseň a šedivej smutek. Výtečná hudba. Výtečná hudba. Později začne film odhalovat, o co vlastně jde a stává se nesrozumitelným. Postavy nabízejí nějaké teorie, co se děje a proč, ale ty teorie se mi buď nelíbily, nebo jsem jim nerozuměl. Depresivní řeči, jaký vedla zejména Harue, o samotě a odcizení byly fajn, ale jejich spojitost s konkrétním děním ve filmu nejasná. V závěru už jsem byl úplně zmatený a vůbec nevím, s kým to ta holka na tý lodi vlastně skončila a kdo že to byl, ten její nejlepší přítel. Naštěstí ta nádherná atmosféra vydržela do samýho konce, takže moje počáteční nadšení úplně nepohaslo. Celkem asi 85 %.

Zatím jsem od pana Argenta viděl jenom klasickou Suspirii (2x) a napínavý Deep Red a proti těmto filmům Inferno hrozně zaostává. Celý film je jenom o zaměnitelných slečnách, které pomalu postupují efektně nasvícenými ztemnělými prostory, dokud je někdo nepodřízne apod. Příběh nikde a odhalení na konci úplně bez dopadu. Kladný body právě za u Argenta zřejmě obvyklé efektní osvětlení, za krev z červený barvy namísto kečupu, za ještěrku, která papká krysičku a za množsví krysiček, který ohlodávají zlostného antikváře. Celkem třeba 60 %.

Pět hvězdiček, protože ten film si nezaslouží jenom 81 %, možná 85, nebo i 90. Je správně úchylnej, jak by člověk od americkýho filmu z roku 1985 čekal, herci skvěle hrajou, je dost humornej a přitom na vážný téma. Dětem ve filmu se v kritickém věku dostalo zásadního poznání, že všichni jsou v podstatě stejný.

Barva z vesmíru je nejspíš moje nejoblíbenější Lovecraftova povídka a tak jsem byl na filmové zpracování zvědavý, i když jsem čekal, že nebude příliš dobré. Není příliš dobré. Autoři se rozhodli děj ze zlověstných novoanglických hvozdů přemístit kamsi do italských plání a ze starších časů až do válečného roku 1943. V příběhu, i jinak trochu pozměněném, se tak objevuje zabitá prchající Židovka a z fronty se vracející příbuzný. Taková změna se dá pochopit, těžce popisný a trochu psychologický Lovecraftův horror takřka bez děje by nejspíš zfilmovat nešel. Bohužel nový příběh nepomáhá slabému zpracování. Atmosféra není dost hustá (a věřím, že za to z části může i ta Itálie), světelné efekty, které mají zřejmě simulovat neznámou barvu z vesmíru (v tomhle případě ovšem jenom blíže neurčenou barvu ze studně) nanicovaté a doprovázené poněkud trapným skřehotáním. Herci jsou příliš hysteričtí - opět nejspíš kvůli nepovedenému pokusu dodat nějaké drama do příběhu o postupném úpadku do naprosté zkázy těla, mysli i prostředí. Nejvíc mě naštvalo pochybné a pochybně do filmu naroubované antikristovství postav a výkřiky o neexistenci Boha nebo duše. Každému příznivci Lovecrafta (a poradce ohledně Lovecraftova díla figuroval v závěrečných titulcích) je přece jasné, že zlovolné síly z hlubin kosmu přesahující naše nejšílenější představy takové maličkosti jako Bůh nebo duše vůbec nezajímají. Mezi světlejší body filmu patří některé krvavé scény (když odhlédnu od toho, že v Barvě z vesmíru nemají co dělat) a klíčový moment, ve kterém soused najde na půdě trosku farmářovy ženy se, přestože neodpovídá mým představám z povídky, taky docela povedl. Ale nakonec film hodnotím tak vysoko, prostě proto, že byl pořád lepší, než jsem čekal. Celkem třeba 60 %.

Dva policisté sledují mladého radikálního revolucionáře skrývajícího se v bytě se dvěma milenkami, které ho obskakují. Umístí do jeho bytu odposlouchávací zařízení a sami sedí v protějším domě v bytě s osamělou hospodyní v domácnosti. Rozhovory revolucionáře a děvčat jsou prázdné anebo laškovné. Hospodyně má prázdný život, je vlezlá, detektivy často při práci ruší a po nocích souloží se svým manželem. Revolucionář se přes den povaluje a po nocích souloží se svými milenkami. Nuda se nedá vydržet, detektivové si zoufají a komentují prázdné životy revolucionáře, děvčat i hospodyně. V závěru detektivové z rozhovoru revolucionáře s jeho bývalým soudruhem, který ho navštivil, usoudí, že revolucionář už zlobit nebude a znuděně sledování ukončí. Revolucionář se v novinách dočte cosi o smrti svých bratří, film z černobílé přeskočí do barevné, revolucionář se opásá výbušninou a jde se kamsi vyhodit do vzduchu. Film, včetně několika emotivních momentů je prázdný a skoro nudný, četné erotické scény jsou cudně zobrazené a prázdné. Celkem třeba 65 %.