Jastřabík

WTC byl odcizujícím monumentem, který si nad sebou člověk postavil: "Té jeho královské štědrosti, s níž obmýšlel věci, aby ochudil sebe a cítil se bídným!" (f.n.), aby jej pak dvakrát překonal: nejdříve uměním ("man on wire"); definitivně náboženstvím ("falling man"). Dvě formy emancipace člověka a pokud jde za mě, budu vždy volit a hájit první možnost. Takže tento dokument je pro mě něco jako evangelium, dobrá zvěst, humanismu.

Úvod do dějin vědy a vědecké metody. K tomu kompletní výklad světonázoru, který pokud dnes někdo nesdílí, tak se vůči němu musí vymezit. Esteticky dokonalé, historické epizody naprosto věrohodné a atmosférické, "CGI" je lepší a živější než v nové trilogii Star Wars. Carl Sagan je prorocký typ, který představuje své učení sebevědomě a upřímným optimismem. Věřím, že ve Spojených státech v konfliktu s křesťanským fundamentalismem má své místo mezi "svatými vědeckého světonázoru", jehož první kázání zní: "We're made of star stuff. We are a way for the cosmos to know itself.” .... V přímočaré jednoduchosti, víře v technologii, pokrok a zároveň s humanistickým citem to velmi připomíná ideologický rámec Star Treku.

Neviděl jsem, neuvidím. Ale napadá mě zajímavé srovnání s The Room. Chci říci, že ti, kterým se líbí Babovřesky, můžou mít stejný nadhled nad dílem, jako mají fanoušci 'zábavných špatných' filmů. The Room a Babovřesky jsou devianti a jejich fanoušci to ví. První z norem filmové produkce, dramaturgie a vůbec základních pozemských měřítek smysluplného jednání, druhý z každodenního sebe-omezování a norem slušného chování. Jejich diváci tak mohou za pozitivní popsat spíše zážitek ze sledování a i přesto obě skupiny ví moc dobře, že film je špatný, či že postavy jsou špatné. Možná, že nečekáme, že takovou schopnost nadhledu jsou schopni běžní diváci, kteří na takový film jdou, ale to je přeci jediné vysvětlení, proč na to chodí tolik lidí. Nejsem ochoten připustit, že obsahově tohle může být příjemné prostředí a okouzlující příběh pro více než zanedbatelné množství lidí.

Kondenzovaná Evropa. Kdybych dostal za úkol pátrat po filmech, které ukazují v nejlepším světle kulturní duši každodenní Evropy, podíval bych se nejdříve do japonské kinematografie a odešel bych hned s plnou náručí. Nejde o klišé (tzn. kopie tolikrát kopírovaná, že je vidět jen ty původně nejviditelnější kontury a ještě k tomu vynucuje prožitek z originálnosti), ale o opravdu zajímavé a osvěžující postřehy. Protože v důsledku běžnosti již mnoho typických znaků nevidíme, tak nejsme ani schopni Evropu jako celek zobrazit a myslet – což na Dálném východě problém není. Jasnou výhodou je, že jako prostředek slouží kreslená pohádka s čarodějnicí na koštěti a mluvícím černým kocourem. Naivní obraz, to ano, romantizující, samozřejmě, ale pro Evropana to je zážitek vidět bez všech sebe-reflexí a znalosti faktických odlišností takový kladný a příjemný stereotyp. A k tomu – a to je hlavní – Miyazaki posouvá materiál dále a vlastně to působí jako posun a rozvoj tradičních evropských pohádkových motivů. V tomto jsou Japonci mistři - 'přijmout a vylepšit'. (A to bohužel přináší hrozbu úplného podlehnutí vnějším vlivům, což je problém, který ukazuje Survive style 5+.)

Z těch internetových recenzentů, které jsem zatím sledoval (TGWTG, Spoony) nejprofesionálnější, s nejlepšími rekvizitami a zkušenostmi. Humor je založený hlavně na neherectví, parodii sitcomů a lynchovských "mindfuck" scénách. Jednotlivé díly rozvíjejí dobrodružství dvou VHS opravářů, kteří okupují domácnost dementního staříka ... Milé. Tedy, bude se líbit každému, kdo má rád béčka, laciné amatérské horory a so bad so good žánr. "Fuck movies."

Etický ideál Dobra a nejlepší popis Zla. Dobro zde znamená nenásilí, není to Západní "fight back" motiv a hrdina, který vesele masakruje pro Ideál od sebe nerozeznatelné stvůry. Dobro je jednak naivita ospravedlněná odvahou a jednak odpor k nenávisti. Zlo pak není výlučně konkrétní zájem, nebo aktér, ale je to nové prostředí, důsledek konfliktů zájmů přežít, řetězců odplat a nenávistí zakonzervovaných skrze hrdost a neústupnost. Je to těžký opar, černá améba, která má život o sobě a která chce růst. A to zde není pouze poetická metafora, ale systémová povaha (tzn. život) ideologií nenávisti, které prahnou po všem, co je posílí, mají tendenci se množit a trousit spóry (to mě napadá, když vidím na autobusové zastávce načmárané "Nenávidím cikány." - Jaký jiný smysl může mít takové patetické sdělení?). Co může, to zahubí (tzn. zneviditelní, utiší) - každý drobný čin, který by nenávist mohl utišit. Mononoke není ekologický brainwashing, protože zde je příroda zobrazena krutě a její neoddělitelnou součástí je smrt, zatímco Eboshi, která chce násilím rozšířit Železné město na úkor Přírody, pomáhá těm, kteří by jinak nenašli ve společnosti místo - malomocní a prostitutky. Konec není smír, hegemonie (dominující jednota), ale vykoupený mír - a snad i uznání - mezi nesloučenými stranami .... Snad je zřejmé, jak je vůči tomuto sdělení takový Avatar primitivní.

Stoppardovu hru jsem zneužil ve školní práci pro popis svázanosti pravidly, i přes jejich neznalost. Bourdieu užívá koncept "illusio" pro popis "vsazení do hry" (illusio tedy neznamená nepravost, nebo neskutečnost), jde o zájem hrát hru, respektovat pravidla a usilovat o možné zisky (kapitály - peněžní, symbolický (tj. úcta, uznání)). R&G ale přišli o illusio - nemají zájem na hře samotné, nerozumí ji - přesto z ní nemůžou vyjít. Hamlet si může dovolit cokoliv, protože Ví, může rozehrávat a působit mimo pravidla. R&G takovou možnost nemají a jsou Hamletem zesměšňování pro jejich poddanost. Označit nějaké illusio za iluzi není „zadarmo“ a vzniká tak kontrast mezi tím, jak R&G nerozumí hře a tápou, zatímco Hamlet hraje hru ve hře. A často právě myšlenka, že „vysoké hry“ jsou hodnotné, protože jejich hráči ví něco jiného a ví více, zabraňuje, aby byly těmi, kdo ví, že neví a nemají na nich zájem, považovány za iluze. ... Vedle toho je zajímavé, jak se původně "absurdní drama" mění při změně "formátu a média" v žánr "mysteriózní film".

Nejlépe natočené natočení piva.

Jejich definicí je „vykrádání sebe sama“. Souhlasím s ustáleným názorem, že zatímco ze začátku byl médiem seriálu „americký způsob života“, někde po 10. sérii jsou médiem samotní Simpsonovi. Tato inflační výtka je pěkně vidět v detailu - když je v pozdějších epizodách záběr na nějaký „dav“ a „náhodné“ seskupení lidí, tak tam jsou vždy vyskládané jen známé postavičky. Forma se zavírá do sebe. … Snad kdyby se třeba rozhodli v roce 2000 nechat zestárnout o deset let všechny postavy (tzn. chytit teenage étos populární kultury), možná by se něco z původní vážnosti, jemnosti a ironie zachránilo (takhle jsou Bart, Lisa a Maggie neidentifikovatelného mentálního věku), takhle došlo při páření pouze vnitřních pravidel k degeneraci. Současní Simpsonovi jsou něco jako „miss world“ – purifikovaný model, krása a perfekce, která přesně splňuje pravidla svého druhu, ale odráží poslušně pouze triviální obraz světa. Tím naznačuji, že mi nesedla novější počítačově vyčištěná animace, která je sice perfektní, protože je čistá a jednoduchá. Dále by se šlo ještě hlouběji zamyslet, jak jsou Simpsonovi slátaninou anachronismů a hyper-aktualit, kdy se snaží něco nepochopitelně udržet z důvodů svých trademarků (např. zařízení domu Simpsonových) a něco likviduje (např. ruční kresbu). Vlastně populárně kulturní zobrazení významu „novosti“ v „neo-konzervativismu“, kterým je Fox zástavou. Proto pro mě nesledovatelné, protože mi vadí, jak je vše „neocon“ vulgární a pudové v obsahu a zároveň pedantské a puritánské ve formě. … Nejoblíbenější série 2., 3. a 8. Po 12. stačilo díl vidět jednou, někde po 18. nesledovatelné.

Iracionální čtyři hvězdy. Po prodloužené verzi a snad i trochu jiném střihu to půjde určitě na pět.