wallabia

Chytilo prvním záběrem a pustilo tím posledním. Well done!

Miluju to poselsví o naději, trpělivosti a skromnosti, a miluju tu neotřelou animaci, která se k onomu poselství skvěle hodí.

Takhle jsem to viděla, když jsem zavřela oči. Něco chybí, ale to musí. Zlo tam je. Dobro tam je. A o tom King psal.

Opravdová láska vás srazí na kolena a z arogantního, bezcitného floutka udělá pokorného muže plného nadějí. Ani to však nestačí v boji proti nepříteli jménem osud. Ovšem odlesky výše zmíněného odrážející se v očích Pacinových povznášejí snímek do sfér mých nejmilejších filmů vůbec. Marthe je mimořádně krásná žena, Florencie je mimořádně krásné město, vlastně celá severní Itálie je úžasný kus země a móda let sedmdesátých má též své kouzlo. Ale nic z toho by nebylo, nebýt Al Pacina. K němu ani superlativy nemám, to už je úplně jiná dimenze.

Právě když chcete setřást ty civilizační kecy, které se na vás valí odevšad a bohužel i z každého filmu, kdy alfou a omegou jsou furt dokola omílaný mezilidský vztahy, nekonečný rozpitvávání všeho, co kdo udělá, či řekne, popřípadě snaha jakýmkoli způsobem zvýšit svou atraktivitu pro nejširší okolí - vystoupí z mlhy man of a few words a ukáže, že alfou a omegou je přeci život sám! Celou dobu jsem se modlila, aby tvůrce nesešel z cesty a nepřitáhl tam nějakou obvyklou psychologickou sondu...ale nesešel. Pro mě je Poslední traper film, který šel zcela nenuceně hodně do hloubky, bez použití nějakých frází a moralit, bez použití varovných značek Tudy ne! Film, který byl ve správnou dobu na správném místě.

V hlavní roli pes a Aljaška! To samo o sobě pro mě, pro psí mámu a milovnici severské přírody, znamená obrovské lákadlo, ovšem v kombinaci s Rutgerem, jako drsným zálesákem - to ani nevím, co lepšího si přát! Možná aby kapitoly Buckova života, než poznal Johna Thortona ustoupily trošku do pozadí a bylo tu víc prostoru pro tohoto charismatického chlapáka?? Leda tak!

Tento seriál definitivně změnil můj pohled na homosexuály....a to jsem proti nim vesměs nikdy nic neměla, ale díl, ve kterém je ubit mladej kluk, za to , že je teplej a pak se jako modřinama vybarvený stín zjevuje Davidovi tápajícímu při jeho coming outu, na mě zapůsobil tak, jako nikdy nic. Ani milovaný, frustracema svázaný Ennis, TOHLE mi otevřelo oči. Jak neskutečně těžký musí bejt nenávidět sebe sama a ještě bejt nenáviděnej lidma, rodičema, z hloubi srdce si přát být jinej, víc normální a přitom vědět, že tudy cesta taky nevede. Takže už jen za toto děkuju - a pak taky za všechno ostatní... Plus - nejlepší zakončení seriálu a i čehokoli jinýho ever. Gets me everytime!

Jen houšť, jen houšť...takových lidí, životů, příběhů a návštěv kin. Bezesporu nejsilnější filmový zážitek za hodně dlouhou dobu. Hltala jsem každičké slovo a chvílemi přemítala o vlastních postojích, které jsou mnohdy tak omílané těmi středoproudy, až se skoro stydím...když vidím, že to jde. Ovšem právě výčitky jsou to, co bych cítit neměla, když přece všechno může být a JE skvělé! Nemám ve svém okolí tak zářivé světlo, jakým Pablo uměl být, nicméně někde uvnitř jej máme všichni a právě takové snímky, jako Poslední vrchol, dokážou tu bránu k němu pootevřít a nechat ono světlo svítit. Takže, jednoduše - DÍKY!

Hobit je bezesporu další úchvatné dílko a budu se těšit na druhou část, nicméně můj dojem, ať se tomu bráním sebevíc, kazí srovnání s Pánem prstenů - který je lepší, temnější a hlavně má silnou dějovou linku, oproti senzačnímu Hobitovi, který se tak nějak potácí, pak si na chvilku odskočí, aby ukázal, jak pokročila technologie, a pak se zas vrátí k bandě ne sympatických a ne nesympatických trpajzlů, z nichž vyčnívá pouze a jenom jeden její člen, a sice Thorin. I to je důvod, proč mě před (pane jo, už) 11-ti lety Společenstvo taaaak vtáhlo, že jsem se potácela z kina jak v mrákotách - bylo to seskupení opravdových osobností, oproti... Ale pořád to byla slušná podívaná, z pár záběrů se mi i zatajil dech a scéna hádanky Bilbo vs. Glum též neměla chybu. Jen je to na můj vkus příliš...pohádka.

Z toho filmu číší stejná, lehce tísnivá atmosféra s mírným závanem nostalgie, s níž se setkávám v mnoha Kingových knihách...ač jsem tuhle jeho povídku nečetla, do konce svých dní budu uctívat jeho To a Stůj při mně mi právě tenhle jeho majstrštyk připomnělo. Stejně jako u knížky jsem i tentokrát litovala, že nikdy nebudu dvanáctiletej kluk. Opravdu zdařilá sonda do nitra chlapecké duše, zádumčivé ohlednutí se za dětstvím a SKVĚLEJ hudební doprovod !