Pethack

Z nejen neobjektivních důvodů umisťuju do kategorie "The films that should not be". Kdyby aspoň neexistovala tak výborná předloha...

U tohoto filmu je třeba vyzdvihnout především dokumentární rovinu. Chtěl jsem napsat precizní výpravu, ale vzhledem k době vzniku je to samozřejmě kravina, asi něco jako chválit kostýmy v dokumentu z africké savany. Vlastně docela souhlasím s komentářem Hirnlego v tom, že příběh jako takový je vystavěn značně tendenčně - v době probouzení se z hrůz 2.SV bylo evidentně třeba lidem dát naději, happyend a pokud možno v co nejjednodušším balení (aby nebylo pochyb) - a jako takový si z hlediska objektivního filmového hodnocení nestojí moc vysoko. Nicméně již zmíněná stránka věci opravňuje i ke třem hvězdičkám. A vlastně možná i trochu víc....

"...epidemic - we all fall down, epidemic..." rozverná píseň uzavírá nečekaně dramatické vyústění příběhu, který po celou dobu působil spíše bezstarostně a odlehčeně když v tom... jedna hypnóza, jeden sugestivní dvanáctistránkový scénář a hned se něco posere a vidlička skončí v krčku - ale nechme teď stranou děj. Jde o to, že vážný a dramatický moment je následován skladbou téměř veselou a to je pro celou Epidemii typické, resp. je to ten nejkrásnější příklad umění Larse Triera nebrat si servítky při práci s různými žánry a ve svém vyprávění použít prakticky cokoliv. A použít to funkčně. Svévole a manýry jako umělecký prostředek - proč ne. Někdo si to může dovolit a někdo tím dokonce baví. Nechci Epidemii hodnotit v rámci celé trilogie, tím ať se baví povolaní. Samu o sobě bych ji charakterizoval jako příběh o příbězích, o tom, jak jsou vytvářeny, předávány, znovu prožívány, znovu vytvářeny a překomponovávány a jak na nás můžou nakonec, ad absurdum, působit. Vorsel a Trier jako katalyzátory průniku metasvěta cizích vyprávění do svého (reálného) světa, jenž pro (reálný) svět diváka zůstane navždy jenom fikcí, ale nezpochybnitelnou, ve stejném vztahu jako příběhy v této fikci k reálnému světu filmové fabule... Mám tak trochu pocit, že tyhle fabulační hrátky spojené s osobitou (ne pro všechny diváky, zdá se, stejně přitažlivou) vizuální stránkou docela převrstvily myšlenku, která měla být filmu hlavní, tedy cestu dobra vedoucí jenom do pekel. Chcete-li se opravdu zabývat tímto problémem, pusťte si Evropu, hledáte-li inteligentní rozvernost, nechte se nakazit Epidemií.

Vášeň - všeobjímající, spalující, nekompromisní, čistá, i když pro zbytek světa plná zvráceností a absurdit, které jsou tím jediným, co ještě může posunout hranice rozkoše někam, kde ještě nebyly a kam nutně musí směřovat, neustále dál, až k vystřízlivění (Snílci) nebo k fatálnímu konci. Znám jenom dva filmy, ve kterých plamenná vášeň končí uříznutým penisem, přičemž ani v jednom se nejedná o úlet scénáristy, který chce prvoplánovitě šokovat, nýbrž o logické vyústění obsese a nutno říct, že obsese zpracované filmařsky velmi uvěřitelně. Podstata vášně je v Koridě lásky i v Poslední ženě stejná (to prostě nikdo nezmění, penis a vagína tady byly, jsou a budou...), ale v prvně jmenovaném působí přirozeněji a jaksi "čistěji" - copak lze Sado opovrhovat za to, že "mu ho celý den jenom cumlá"? To by mohl snad jenom pokrytec neuvědomující si, že oba dva už jsou na mentální rovině, kde morálka má s cudností co dělat jen velmi okrajově, ten, kdo nechápe, že vším co milenci ztratí (zájem o cokoliv mimo objekt zájmu, základní hygienické či stravovací návyky, sociálně ekonomickou integraci a podobné civilizační vymoženosti) získávají sami sebe na té nejzákladnější rovině, bez příkras a zbytečností - jenom sami SEBE. A to se hned tak někomu nepodaří. Touhle malou Ódou na vášeň jsem chtěl vlastně říct jenom to, že režie i scénář zde fungují vpodstatě bezchybně a vytváří postavy, jenž neobsahují žádná klišé (jen ty nešťastné pudy) a i přes spoustu velmi explicitních erotických scén se jedná vpodstatě o psychologické drama. Crossover "umělecká pornografie" bych v tomto případě zrovna nedoporučoval, jakkoliv to může znít lákavě, ale uvědomte si prosím, co je primární účel pornografie (spravit Bunny rozbitou televizi?) a o co šlo v Koridě lásky - tedy vzhledem k působení na diváka. Další věcí, která z tohoto opusu dělá opus++ je kamera - ne zrovna klidná, ale velmi přesná a citlivá, což ústí v sled obrazů s kompozicemi lahodícími krásychtivým duším. Japonská krása je holt japonská krása, i když erudovaný a objektivní rozbor tohoto fenoménu bych raději nechal povolaným..

Tejút je bezesporu přesně ten typ filmu, o kterém by většina lidí ze sta řekla, že je jednak nesmyslně nudný a o ničem a za druhé že by jej dokázal natočit úplně, ale úplně každý. Oboje je samozřejmě nesmysl, přičemž se lze domnívat, že za zmíněné názory bude zodpovědné nepochopení hranice mezi minimalismem a primitivismem. Věc se má tak, že Mléčná dráha je narativní formou opravdu velmi minimalistická - kamera se ani jednou nepohne, nejsou zabírány žádné detaily, zvuková stopa je striktně autentická - až do té míry, že celý film tvoří jenom 10 statických záběrů, 10 "divadelních scén", na které se vždy po chvíli (je třeba každou novou scénu nějaký čas vstřebávat a důvěrně si ji přisvojit) "přijde něco stát". Tam ulítne stan, onde se stan nafoukne, jinde shoří hnízdo atd. Jednotlivé příběhy spolu zdánlivě nesouvisí - tedy netvoří žádnou dějovou linii, přesto se jedná o výjimečně konzistentní film a to nejen proto, že se na jeho začátku začne rozednívat a během něj světla přibývá, pak ubývá aby byla nakonec tma. Tento "filmový den" si po celou dobu uchovává konstantní dynamiku (což, řekněme si na rovinu, dělá i Země při svém obíhání Slunce a koneckonců i Mléčná dráhá při svých mnohých rotacích) a zároveň naprostou neangažovanost (taky typická vlastnost kosmických těles). Další povedenou analogii s průběhem dne lze spatřit v napětí vlastním všem scénám. Nejde pochopitelně o žádné laciné a prvoplánovité akční překvápka, nýbrž o to, že divák je vtažen do něčeho, co mu není vysvětleno ačkoliv je mu to podáno velmi realisticky (těžko se ubránit pocitu, že sledujete dokument National Geographic, kde ovšem čtenář komentářů pošel na malárii), což - budeme-li předpokládat, že divák je cinefil průměrné inteligence - musí vyvolávat znepokojivé otázky typu "o co tam sakra jde?" Mléčnou dráhu lze nazvat geniálním filmem pokud jsme schopni připustit, že to nejmenší o čem se dá mluvit je prázdno, které tvoří všechny věci. A navíc - mluvit o tom prázdnu vtipně.

Dva poutníci, otrhaní, nemajetní, na cestě do Santiaga de Compostely. Na pouti, která vede k objevení sebe sama a snad k finálnímu prozření (či alespoň smíření se s neprozřením), anabáze plná hlubokých zamyšlení, zkoušek a symbolů a znamení a běda ti, poutníče, pochybíš-li v interpretaci. Zdá se vám to povědomé? No jasně, bylo to tady už tolikrát, že do S. de C. byla zavedena přímá autobusová linka. Tenhle film zpracovává uvedené téma jak se sluší a patří, tedy s nadsázkou a smyslem pro absurdno. To se sice cení, jenže kritika církevních dogmat a mystérií, která patrně měla být nosným tématem zde nefunguje příliš věrohodně. Film je plný odkazů a symbolů, jenže ty zde nepůsobí jako rafinované prvky konzistentní parodie - ačkoliv se domnívám, že tak nějak to bylo plánováno -, nýbrž vyvolávají dojem, že jsou použity jenom proto, aby se dostálo programové alegoričnosti. Tím tak trochu pozbývají smyslu a vůbec celá ta filosofická stránka - doslovnou citací evangelií se přece ještě nikdy žádný filosofický problém nevyřešil...nebo ano? Člověk má prostě pocit, že Mléčná dráha měla být vtipnou a smysluplnou alegorií, jenže nakonec zůsal jen sled bizarních a surreálných scén, jenž sice samy o sobě jsou hezká podívaná, ale nejsou spojeny konzistentním myšlenkovým rámcem, který by přidal minimálně dvě hvězdičky. Protože proč si to nepřiznat - Buňuelova fantazie nenechá jednoho klidným - čímž obhajuji udělené čtyři hvězdy. Podtrženo sečteno, film není ani ryba ani rak (to nás prosím pěkně učili už v přírodovědě ve čtvrté třídě!), ani Kirkegaard ani Monty Python, ale není taky (a to je hlavní) moc Coelho. Amen.