Pethack

Docela originální počin, tedy především co se týče formy. Stran obsahu - horor to asi není, ačkoliv to splňuje jisté atributy tohoto žánru, komedie taky ne, ačkoliv některé scény byly opravdu vtipné - vlastně spíš absurdní (ano, ten bazén, hezky taky působila pokaždé zbabraná snaha "otce" Eli obstarávat jí potravu), romantiky je tam taky požehnaně (SEVERSKÉ romantiky, DĚTSKÉ romantiky) ale největší plus je situování příběhu na sídliště, jehož "nelidskost" a uniformita jsou ty pravé kulisy pro vykreslení a zvýraznění jedinců, kteří jsou tak trochu jiní. Které nemají rády kočky.

Kinematografie v čistém stavu, oddestilována, rekrystalizována a na chromtografické koloně přečištěna od všeho netradičního či inovativního. Zbude jen příběh - drama - výpověď, samozřejmě ve vší své počestnosti a kráse. Bylo jim sedmnáct a umírali na zranění a chovali krávy a přitom chtěli běhat za děvčaty a házet kamínky do oken, blbnout se sochama a vůbec celá tahle zkur**vená válka...

Příběh o lidech a Věcech, mezi kterými se snaží žít své životní obrazy. O Věcech, které lidé vytváří a umisťují do prostoru, aby je na sebe nechávali působit, přetvářet se jimi, stávali se jejich součástí a vědomě (ačkoliv - míru vědomé participace zde lze spíš jen odhadovat a koneckonců není to to nejdůležitější) je povyšovat na kult. Samo o sobě nepříjemná věc (tedy především pro tu Prozacovatější část lidstva - netřeba snad připomínat, kdo si na tom všem mastí kapsy), nemluvě o fatálních následcích krajního případu daného problému - tedy když je za Věc považována i vlastní žena. To už je pak něco hodně špatně a nespraví to ani tisíc a jeden prášek na spaní, o hloupém čokoládovém pudinku ani nemluvě. Co se týče formy působí film jako videoklip, i když přesnější by možná bylo říct "videoklipové drama/thriller". Tím mám na mysli, že zde nejsou vlastně žádné dialogy, které by vytvářely dějovou linii, rozhovory jsou spolu s téměř neustále znějící diegetickou hudbou součástí "šumu", v němž se hlavní hrdina pohybuje a v němž se utváří jeho již zmíněné drama. Ausgerechnet jako v němém filmu, ačkoliv zde chybí explikační vsuvky. Do it yourself. Život je prostě boj a nezbývá, než si pěstovat pravačku, než nás někdo hodí přes palubu. Nebo sejme přes polštář červeným revolverem s bílými puntíky.

Drama/krimi/mysteriózní/thriller.. Todo? Nada! Troufám si tvrdit, že vztahy mezi postavami zde nejsou jako náplň dramatu, ale pouze coby jeden z konstrukčních prvků děje krimi/thrilleru, jenž krom vášně obsahuje ještě další nezbytné propriety, přesně jako podle thrillerové kuchařky (vydírání, nečtený dopis po mrtvém, utajená identita...) a tudíž nemá moc co nabídnout. Mystérium je, jak se s tím vším vypořádat tak, aby nevznikl pouze samoúčelně působící, eklektický počin - a jako správné mystérium zde zůstává neodhaleno.

Nechávám se unést obrazy, barvami, výtvarnem a snad i kapitánem Obrubou, ačkoliv Roden zde spíš jen dává tušit potenciál, který nebyl využit (ovšem přirovnávat jej k Nicholsonovi v Shining - to chce odvahu). Nechávám se unést a hodnotím poměrně vysoko, ačkoliv film zrovna srší typicky českým šaškovstvím (přiznávám, že původní hru jsem nečetl, nicméně z komentářů jsem nabyl pocit, že má odlišné vyznění), zkarikováním určitých jevů tím, že jsou dovedeny ad absurdum, jsou předloženy v čisté formě aby divák náhodou neměl nějaké pochyby o tom, co je černé a co bílé, čemu se má smát a na co má nadávat. To, co se tváří jako kritika společenských jevů se tímto stává pouhou fraškou..... Nemám rád tohle české komediálno. Mám rád obrazy. A kapitána ObrUbu,-)

Jen málokdy se filmu podaří, aby Pethacka strhnul k téměř čistě subjektivnímu hodnocení, ale Neděle ve Ville d´Avray budiž onou vyjímkou. V tomhle případě nedávám hvězdy za dobře natočené psychologické drama (i když nemůžu nesouhlasit s již zde prezentovanými názory, že jisté obrazy byly pastvou pro oči, mám-li jmenovat alespoň jedno "technické" pozitivum), ale kladu je coby věnce na hrob bezbřehé dětské fantazii, jenž tragicky zemřela na následky přílišné racionalizace a fatálního nepochopení. Zajímavé by bylo promítnout vztah protagonistů do dnešní doby, kdy hysterie zmatené snahy chránit děti před pedofily je ještě daleko vyhrocenější a téma "detabuizováno" ve jménu svatého Přímého přístupu ke všemu. Nejspíš by došlo k udání mnohem dříve, dávám jim tak dvě neděle. Maximálně tři. A ještě jedna věc - i když se o obou postavách dá tvrdit, že jsou tak trochu nezvládnuté, jejich vztah je zformován na základě extrémních situací, ve kterých se nacházejí a působí tedy věrohodně. Tedy minimálně ze stray Francoise/Cybele, jejíž touze po citové fixaci na někoho poté, co ji opustil otec - a tím pádem už všichni, kdo se o ni mohli starat - se nelze divit. Co se týče motivů Pierra, zde lze jen těžko říct něco přesnějšího, neboť jeho psýcha je prezentována jako naprostý chaos. Na závěr snad slova jednoho světce: "Nechte maličkých přijíti ke mně!"

Tak tohle už od začátku smrdělo těžce průserovým happyendem, cesta k němuž byla dlážděna scénkami a "humorem", který by seděl snad Troškovým komediím či co já vím komu ale rozhodně ne flmu takového režiséra, který přivedl na světlo tohoto světa Underground. Jebu jim takové ztřeštěnosti! Jebu jim trapné netopýry a raketomet ve zvonici a vůbec... zahrajte mi Kalašnikov.

Ach tenhle Fassbinder! Dělá si s divákem, co jej napadne, v jedné chvíli se mu snaží do hlavy dostat spoustu věcí ve třech, klidně i čtyřech paralelních liniích stylem, jenž už v roce 78 něco (i když ne zas tak moc) pamatoval, resp. nebyl neobjevený (Godard, no) aby vzápětí přepnul na komorní rovinu dramatu téměř Bergmanovského protože jak v životě, tak ve filmu má VšECHNO svoje místo a nic nelze vynechat pokud má být vyprávěný příběh opravdu příběhem a ne jenom vyprávěním. Nesnaží se přimět diváka k soucitu s Elvírou/Erwinem, dává objektivně na výbér a jak vidno z komentářů, ne všichni volí stejně. Dává nahlédnout na věci skryté za vrstvou všepokrývajícího moderního (ne vždy post-) make-upu, na bizarnosti a zvrácenosti, mezi kterými se lze tak snadno ztratit, na to, že doba není (nebyla) vůbec tak skvělá jak se může zdát, protože si pořád ještě (čím dál tím víc) nerozumíme a odmítáme hrát role v cizích tragédiích. Ale rozhodně to nedělá to tak, aby o tom nějaký Pethack mohl psát sentimentální žvásty...

3* ne snad za špatné zpracování, ale za to, že dokument je tak jednostranný. Pravda, v r. 2006 bylo ještě ledacos trochu jinak, ale stejně - nechápete, že obyčejný člověk má určitou míru naplnění klimatologickou agitkou a pak už s ním nic nehne?

Celá (anime) série o 37i epizodách ve dvou hodinách (hraného) filmu? Tak tomu říkám neobyčejně koncentrovaný zážitek, NescAnime Ultra, made with love in Japan. Otázkou zůstává, proč točit film, který: a) ochudí diváka o miliony detailů kompletního a rozhodně ne jednoduchého a přímočarého děje seriálu; b) nepřináší nic nového ani do daného fikčního světa, ba naopak všechno - od atmosféry a vizuální stránky až po (ne zrovna objevné, leč solidní - tedy v příp. anime série) narativní postupy - zcela ostentativně kopíruje? Je nasnadě, že objektivnější by bylo hodnotit Death Note - film bez zřetele k seriálu - v tom případě se bavíme o útvaru, který by šlo charakterizovat jako neskutečně bohatý příběh osekaný v již zmíněném brutálním časovém poměru naroubovaný na něco, co vypadá jako herci a téměř se to tak i chová. Budiž pak tento útvar důkazem, že kombinace ctrl c, ctrl v ve směru anime série ---> hraný film prostě nefunguje. 3* za to, že něco takového se hned tak nevidí a tudíž jsem na nějaký čas ustrnul v údivu, což se mi pravidelně stává při sledování "kvalitních" filmů.