pwh

Téma holocaustu zpracované formou komedie. Do jedné židovské vesničky dolehnou včas zvěsti o koncentrácích a tak tu vymyslí fingovanou deportaci - část z nich se vydává za Němce dohlížející na odvezení židů. Cestou zažívají řadu pikantních dobrodružství. Třeba setkání s bandou cikánů, co má podobné záměry jako oni. Velitele vlaku, který se po počátečnim odporu v roli nácka začne nějak moc zabydlovat si zahrál jeden francouzskej komik - ten co hrál fotříka Amélie, myslim. Existuje mýtus, že jedna role byla nabídnuta Benignimu a ten odmítnul a zničeho nic pak přišel s vlastní komedií o holocaustu. Chlápek, co tady hraje rychlokvašeného strojvůdce řídícího podle příručky je Benignimu dost podobnej. Tenhle Vlak život je trochu lepší než Benigniho naivní infantilní slátanina, ale k velkému nadšení sem měl daleko. S přehnaností a krajní nepravděpodobností se u filmů tohoto typu musí počítat, ovšm nakonec pro mě úroveň filmu zvedla (na 4/5...jinak by to bylo 3/5) závěrečná pointa. Konec je mnohmem přesvědčivější, smysluplnější a působivější než u Benigniho. A ještě jedna raritka - hudbu dělal Goran Bregovič. Obzvláště se vyřádil ve scéně předvádění se hrdých židovských a rómských muzikantů.

Tento film téměř nemá zápletku a je jen přehlídkou válečných hrůz, které vidí a zažívá voják pendlující mezi svou jednotkou a improvizovanou nemocnicí. Je moc nemocný, aby moh bojovat a málo nemocný aby ho přijali do přeplňené nemocnice, tak se jde zabít, ale ztratí svuj granát. Kromě masakrů se vojáci potýkaj hlavně s hladem, který je postupně donutí ke kanibalismu. Byl sem trochu zklamán, protože sem po Ičikavově úžasné Barmské harfě čeka taky něco úžasného a ono je to jenom dobré. Knížku jsem nečetl a podle toho, co jsem slyšel je film o něco méně brutální, ale i tak má snahu divákem otřást. Ještě vypíchnu hezkou vizulní podobu, kterou jsem po Barmské harfě očekával. Tentokrát jsem mohl vidět, jak Ičikawovu vidění sluší širokoúhlý formát.

Tohle dílko jistě netřeba představovat. Zajímalo by mě, jest-li to viděl Spielberg, v některých scénách z Ryana nebo Schindlera používá dosti podobné postupy (s podobným účinkem), i když při snaze o autentičnost neni moc možností, jak to udělat. Ve Jdi a dívej se mi uplně nesedly ty archivní záběry ke konci (že by inspirace sovětskou montážní školou?), ale jak ten klučina v afektu střílí na Hitlerův portrét, je jinak dobrej nápad. Celkem ve filmu zafungoval ten zvuk, co napodobuje pískání v uších, které slyšely blízký výbuch (pužito i v Ryanovi). To ten sborovej zpěv v závěru už mě docela sral. Někdo tady napsal, že kam se hrabe scéna likvidace gheta v Schindlerovi na vypalování vesnice zde...tak daleko bych já nezašel, ale ty scény sou přinejmenšim srovnatelné. Bezprostředně po skončení sem hodnocení viděl na 5/5...z delšího časového odstupu už to tak jednoznačně nevidím. Teď je to 5/5 s odřenýma ušima.

Na CSFD mě nedávno překvapily nadšené reakce na poslední horor Daria Argenta. Z několika předchozích jeho filmů by se zdálo, že už je dávno za zenitem. Jenže z tohoto filmu jsou nadšeni titíž uživatelé, co zavrhují ty jeho sračky z posledních let. Navíc jde o závěr volné trilogie spojené motivem čaroďejnic a první z této série - Suspiria - je asi to nejlepší co tenhle béčkový klasik kdy zplodil. Zkrátka čekal sem hodně...a nevyhnul se zklamání. Uznávám, že je to lepší než pár jeho posledních kousků, ovšem slabší než Suspiria (která nakonec taky neni žádnej klenot). Kvalitativně je to tak remíza s prostředním dílem trilogie nazvaným Inferno. Oba předchozí díly ovšem převyšují La Terza madre výtvarnou stránkou. Ta je tentokrát spíš sterilní. Jedinou zajímavostí je ladění kamery do tak temných tónů, že jsem si musel silně zvýšit jas a kontrast na monitoru, abych vůbec něco viděl. Jinak je tu vyšší rozpočet než dřív, víc krve a vnitřností a víc efektů - bohužel často dost samoúčelných a občas vyloženě nesmyslně použitýc. A pak tu méme typicky argentovské nesmyslné chování postav, diletantské herecké výkony a hudbu křečovitě se snažící znít co možná nejděsivěji. Jako u jiných jeho filmů, nesmí se tu moc přemýšlet. No do půlky to ještě šlo. Tak na 4/5...ale pak ta přehlídka efektů a nechutnosti začala působit trochu únavně. Pár kladů a dobrých momentů se přecejenom najde. Asi zůstanu u 3/5. Mezi současnou hororovou produkcí je to přecejen nadprůměr.

Jeden z nejdepresivnějších filmů posledních let. Styl dost připomíná filmy bratří Dardenneů. Jen je tu ještě radikálnější a důslednější naturalismus. A na rozdíl od Dardenneů ukazuje tenhle film svět v tlumených studených barvách. Sledujeme události několika hodin, o postaváchse toho dozvíme celkem málo. Většina scén je nasnímána z povzdálí v dlouhých několikaminutových záběrech beze střihu, občas je využito i dění mimo obraz, zkrátka ten film často vypadá jako by ho ani nikdo nerežíroval. Na tom by jistě nebylo nic objevného, ale... Zpočátku to dost vadilo, byl celkem vopruz v týhle podobě sledovat dlouhý dialogy o ničem. Ale postupně z toho vykristalizovala zápletka při který divák z hrůzou sleduje, co příde teď a hltá každý slovo těch dlouhých čím dál děsivějších dialogů. Ty dlouhý záběry "bez režie a střihu" účinek jen umocňujou. Kromě dialogů jsou tu i dlouhé záběry beze střihu ve kterých hlavní postava bloudí šedivýma ulicema socilistického sídliště. Jejich zdánlivě zbytčná délka v kině účině zesiluje stísněnou atmosféru, ale v kině přece jenom čas ubíhá jinak. Nevím, jak to bude fungovat v televizi, ale je dost možné, že tam tohle vyvolá víc nudy než stísněnosti...takže pokud si ten film chcete pořádně vychtnat tak, jak působit má, běžte do kina. Obzvláště doporučuju všem, kdo se vyžívají ve filmových depresích. V tomhle se můžete do sytosti porochnit.

Pro dnešního diváka není zrovna snadné pochopit, co je na tomhle fimu tak legendárního. Jedna z věcí, které tomu filmu tenkrát přinesly takovou popularitu bylo vystižení atmosféry Londýna té doby (to dnes můžeme těžko docenit) s jeho uvolňěnou morálkou včetně autentické scény z rockového klubu. Jinak se ten film odehrává v době, kdy bylo in zabývat se uměním a tak hlavní postava - sebevědomý fotograf užívající si svou cool činnost a zájem modelek - byla tehdejšímu publiku podobně sympatická jako o léta později teenagerům hrdinové z akčních filmů. Chtělo zkrátka být jako on (mně je tam teda tenhle týpek dost protivnej:) Pak je tam ta situace, kdy ten fotograf cosi nafotí a zjistí, že zachytil zlomek nějakého tajuplného příběhu. Rád by zjistil, co se to vlastně stalo, ale to se mu nedaří. Snaží se fotky pořád zvětšovat, že třeba najde nějakou stopu, ale čim víc zblízka se dívá, tim míň chápe. Ona totiž realita je tak trochu nepochopitelná a o tom ten film mimo jiné je. Dnešnímu publiku se všechno musí říkat polopaticky, ale tenkrát nebyli nedořečenost a nejednoznačnost nic výjmečného. Nejlepší interpretací Zvětšeniny by mohla být věta z jiného filmu od Antonioniho, "pod každým obrazem se ukrývá další, jiný obraz. A pod ním další obrazy...až po ten, který nikdo nevidí." Tohle by se tu dalo použít jako slogan. A pak je tam ta slavná scéna, kdy se hlavní hrdina potom, co se marně snažil pochopit realitu, zapojí do toho tenisu bez míčku, jako by už pochopil, že žádná objektivní realita neexistuje. Můžeme si na ní jenom hrát...

Čekal sem hodně a nejsem zklamán. Vzpoměl jsem si při projekci na Saving Private Ryan. Alespoň ty zredukované barvy mi ho dost připoměly (ale to je vlastně snad ve všech válečných filmech vzniklých po Ryanovi). Jiank se Eastwood tolik nevyžíval v detailech z válečných scén. Ty sou tady natočený sice působivě, ale většinou s odstupem. Mnohem větší pozornost než průserům ze zdravotního hlediska (krvavým detailům a tak - ty zde ovšem najdeme také) je věnována průserům z lidského hlediska. Ryan má možná vymakanější režii, ale příběh nic moc. To v dopisech je řada hodně silných a nikterak patetických momentů - Scéna se psem, s koněm; Dopis americké matky; jak to opravdu je s tim chlápkem, co má na nás dohlížet; vynášení hoven a tak dále. Ve scéně s vynášením hoven jsem sice marně čekal nějakou zajímavou pointu, ale stejně...takhle zemitý detail ze života ve válce jsem ještě v žádném válečném filmu neviděl. V rámci možností se film snaží nikomu nestranit. Amíci z toho samozřejmě vycházejí v lepšim světle, což se vzhledem k historii dá pochopit, ale je tu řečeno, že i někteří Japonci byli lidi a že ne všichni amíci byli vzorem spravedlnosti a humanismu. Tady teda platí, že kdo neni svině, se jí během války může snadno stát (jak napsal Karel Čapek, vákla přináší zhovadilost mravů), ale to už sem nepatří.

Tentokrát Fellini uplatnil svou bujnou fantasii a smysl pro teatrálnost při zobrazování zákulisí televizního vysílání a natočil nádherný výsměch stupiditě dryáčnických a laciných televizních estrád. A nejen estrád. V jedné séně jedna postava přepíná tv programy a snaží se najít něco koukatlného a nachází jen pořady, jeden stupidnější než druhý. Mezi nimi je i někajý kriminální seriál - tenhle úryvek natočil Fellini osobně jako parodii demnetních seriálů. Ve scénách s Říma je téměř do každého záběru zakomponován billboard s nějakým náležitě stupidním sloganem a do řady interiérových scén je zas zakomponována obrazovka, na níž běží něco na podobné úrovni. Většina děje Ginger a Fred se točí kolem přípravy a natáčení okázalého zábavného pořadu, sestávajícího ze zábavních čísel nejrůznějšího druhu. Součástí jsou i různé méně zábvní senzace, jako je vystoupení starého válečného hrdiny. Ten je už poněkud senilní a tak je při "poctě" spíš zesměšněn. Zde je krásně vystiženo pohrdání člověkem, jaké přináší senzacechtivý, povrchní svět současné (nejen) televizní závbavy. Něco podobného pociťí na vlastní kůži i titulní postavy (hlavně tedy Ginger). Kdysy za mlada úspěšně vystupovaly pod jmény Ginger a Fred a napodobovalí své slavnější stejnojmené kolegy. Nové vysoupení výše zmíněné dvojice se má stát součástí výše zmíněné estrády. Ginger přichází s iluzí, že si připomené zašlé časy a nestačí se divit, kam dnešní svět zábavy dospěl. S Freda se mezitím stala troska s věčnou kocovinou (Mastroianni je v týhle roli roztomilej). Myslím, že v době tv Novy atd. je tohle dílko v naší zemičce mnohem aktuálnější než v době svého svého vzniku.

Další Bunuelova studie posedlosti. V Bunuelových filmech se v rámci vzahu muže k ženě snad nikdy neobjevuje láska, ale vždy jen iracionální posedlost bez špetky romantiky nebo nějakých citů. To bude asi tím, že jeho filmy se většinou odehrávají v afektovaně kultivovaných vyšších společenských vrstvách. Tenhle film je okořeněn jendu kuriostikou: jedna z hereček z projektu v polovině vycouvala kvůli nějakým neshodám. Zdálose se, že film nebude nikdy dokončen. Buňuel tenkrát zcela nevážně prohodil před producentem, že by to mohla dohrát nějaká jiná herečka a producent se toho nápadu překvapivě chytil. A tak hlavní ženskou postavu hrají 2 herečky, které si vůbec nejsou podobné. V jiném filmu by to nešlo, ale do Buňuelovského světa tohle skvěle zapadlo. Navíc to hezky vyjadřuje dvojakost a nečitelnost té postavy, se kterou člověk nikdy neví na čem je. A taky zaslepenost hlavního hrdiny - při své posedlosti si vůbec neuvědomuje, že ta žena se co chvíli fyzicky mění. Kdyby tam nebyly ty dvě herečky, tak by to ztratilo mnoho ze svého kouzla. Vlastně by asi vzniklo dost obyčejné drama. Řada jiných Buňuelovek mi sedla podstatně víc, ale i tenhle film mi pořád stojí za to, abych ho občas zkouknul.

Ten film je předevšim málo prožitý, poněkud odtažitý. A teď budu dost SPOILERovat. Začalo to velmi slibně. Ale od chvíle, co se objevil nápis "o 15 let později" , sem z toh nějak vypadl a už jsem měl problém se znova vžít. Především tu není žádná psotava, se kterou bych se mohl nějak identifikovat nebo aspoň napjatě slovdovat, co s ní bude dál - Inés je velkou část filmu pološílená. Její rodiče umřou. Úhlavní inkvizitor je moc velká svině a má příliš málo prostoru na to, aby bylo možno pořádně prožívat jeho vývoj. Goya je příliš nezajímavý. Zhuštěné znázornění francouzské invaze nějak nefunguje. Položil jsem si otázku, je-li vůbec možné, aby to takhle zhuštěné fungovalo a pak sem si vzpoměl na Doktora Živága, kde je vypuknutí 1. světový naznačeno jen hrstkou záběrů a ta pasáž je geniální. Možná by i tady nebylo na škodu použít retrospektivní způsob vyprávění. Pak se dá účinně zhustit lecos. Goyovo ohluchnutí šlo snad vyjádřit nápaditěji než jen popisným vnitřním monologem (jako jediný krátký vnitřní monolog ve filmu tam působí dost násilně). Do toho titulku "o 15 let později" to téměř nemělo chybu (snad jen od scény, kdy královna uvidí svůj portrét bych čekal trochu větší rozvedení), ale pak jsem měl pocit, že se ten film nemůže rozhodnout, o čem vlastně bude a i když sem ho bez problémů vydržel do konce, zbyl po něm nepříjemný pocit,"a to je všechno?" A teď k tomu pozitivním: hodnotím kladně režii (až na výše zmíněné scény), střih, herecké výkony, atmosféru, a halvně výbornou kameru - to je aspekt, ve kterém se přízraky trochu přiblížily k Amadeovi. Na rozdíl od Amadea nám ukazuje svět v podstatně temnějších barvách - nakonec jde o dobu inkvizice. Je to s odřenýma ušima 4/5 nebo 7/10, možná spíš 6,5 z 10.