pwh

Zajímavá raritka. Podobně jako v Oknu do dvora se děj odehrává skoro celý v jednom bytě, v Provaze je skoro celý děj nahuštěn do těměř jen jednoho záběru, v Záchraném člunu se zas celej děj odehrává na jednom malém člunu. A přitom ten film neni nikterak nudný. Naopak. Jen je tamna můj vkus trochu příliš černobíle pojato dobro a zlo, ale v době kdy vrcholila druhá světová to asi moc jinak nešlo...

Tak sem na to zas nedávno čučel a napodruhé to bylo o dost lepší než předtím. Když sem to viděl poprvé, tak mě trochu zklamalo, že je ten film je podle divadelní hry, odehrává se skoro celý v jedné místnosti a stojí na dialozích. Napodruhé sem si uvědomil, že v tom je právě síla tohoto filmu - co všechno dokázal mistr vytřískat z tak omezených prostředků je neuvěřitelné.Na to, že jsme skoro celou dobu v jedný místnosti, je to natočeno velice nápaditě. Kdo neviděl, dohnat.

Henri-George Clouzot měl svého času přezdívku francouzský Hitchcock. U nás je nejpopulárnější jeho film Mzda strachu, ale mě ještě víc dostal tento jeho o pár let novější kousek. Jeden agresivní chlápek terorizuje svou manželku, začne jí zahejbat a pak začne terorizovat i svou milenku. Tak ty 2 ženy spojí síly a zabijí ho, opatří si alibi, tělo hodí do bazénu na zahradě školy (voda už je tam dost kalná) a věří, že až bude objeveno, nikoho nenapadne je podezírat. Po nějaké době je bazén konečně vypuštěn a...mrtvola nikde. Od té doby se začnou dít dost divný věci... Knižní předloha zaujalo i Hitchcocka a zatoužil jí zfilmovat, ale to už byl film natočen. Když se autoři knihy dozvěděli o Hitchově zájmu, napsali tak torchu pro něj knihu Návrat z říše mrtvých a Hitch pak podle ní natočil Vertigo.

Neviděl sem první verzi z 50. let, ale tohle novější zpracování mě zaujalo mimořádně. Film se odehrává koncem 19. stol. v jedné odlehlé horské vesnici, kde se udržují dosti drsná pravidla. Každý občan je po dovršení 70. let. kdy je už nepoužitelný k práci, odnesen do hor, aby tam zahynul a nepřekážel. Krádež se trestá pohřbením za živa atd. Navzdory vší krutosti je tohle jeden z filmů, kterým se podařilo v sobě obsáhnout krásu i hrůzu světa a trochu místa zbylo i na humor. Současně má ten film výborné postavy. Dají se tak nějak lidsky chápat, i když s jejich jednáním nemusíme vždy souhlasit. Jedna herečka si jen kuli své roli nechala dobrovolně vyrazit 2 zuby. (i o téhle až sebevražedné snaze dokonale a obětavě plnit úkoly typické pro japonskou mentalitu film mimo jiné vypovídá) Historky z vesnice jsou prokládáný dost unikátnímy záběry na boje a páření všelijaké havěti, něco takového se ve filmu jen tak nevidí. Možná v nějakém dokumentu, ale tady se to přirozeně doplňuje s poetikou ostatních scén. Navíc je tím krutost lidí srovnávána s krutostí přírody a snímek tak získává zvláštní přesah. Prostředí horské vesnice je navíc dost zajímavé i vizuálně, zvlášť když se během filmu vystřídají všechna roční období (to se kameraman vyřádil)...Doporučuju...

Tak sem při zkoumání starší Cronenbergovy tvorby narazil na tohle dílko a napadlo mě, že když se Cronenbergův film menuje Mláďata, bude jistě velmi zajímavý. A taky že jo, je to slušná uchylárna...O zábavu se nám tu starají deformované agresivní dětičky. Když je jedno z nich odchyceno, je odhalena zvláštní věc - nemá pupík, tudíž se vlastně nemohlo narodit, alespspoň ne tak, jak se rodí lidé. Odkud se tedy tito malí vrahounci vzali? Na závěr se můžeme pokochat pohledem na to, jak tyhle zrůdičky přicházejí na svět a řeknu vám, nechutnější scénu jsem snad ještě neviděl - z toho by jednoho přešla chuť na sex...nejvíc mě tam zaujala vražda učitelky ve třídě s malými příhlížejícími dětmi, jež nejeví žádné známky nějakého strachu, jen zaraženě a trochu nechápavě mlčky zírají. Tahle scéna působí docela uhrančivě...

Legendární německý režisér Fritz Lang odešel před nacismem do Ameriky, kde natočil několik filmů. Jeho americký počin The Fury mohu přes jisté výhrady silně doporučit. Jak už český název napovídá, je o člověku, který byl neprávem obviněn ze zločinu a střetne se se zfanatizovaným davem samozvaných mstitelů...i po letech dokáže tenhle film celkem dost zapůsobit, i když nepůsobí zrovna dvakrát příjemně...Docela mě potěšil i šikovně řešený závěr - ani moc bezvýhradně pesimistický ani přespříliš optimistický. Příjemná střední cesta.

Ve stěžejních fillmech L. Bunuela se nejčastěji objevuje jeden z těchto dvou motivů: Křesťanská církev se svými dogmaty a vyšší spoelčnost. Občas u něj najdeme tyhle motivy pohromadě, ale jeden vždy dominuje.Netřeba říkat, že mistrův pohled na tato témata je zpravidla drze ironický a nepříliš lichotivý. Vychází ovšem spíš z jeho fascinace rozporuplností světa než z nějaké snahy kritizovat či moralizovat. V Přízraku svobody se však nedrží ani jednoho z uvedených témat (i když na obě letmo narazí), vlastně zde úplně rezignoval na normální vyprávění a celý film je především vršením co možná nejabsurdnějších situací, což je až nečekaně zábavné. Obzvláště mě dostala scéna, kdy se rodiče snaží najít doměle zmizelou dceru a když se jim tato dcera, snaží vysvětlit, že nezmizela, ale je zde přítomná, okřiknou jí, že tomu nerozumí a ať se do toho neplete a hledají dál. V době, kdy sem viděl tenhle film poprvé, jsem se totiž ještě nepočítal mezi dospělé a dospělí lidé v mém okolí se přesně takhle chovali...Podobně skvostná je ve filmu téměř každá scéna. Tento film bych doporučil někomu, kdo s Bunuelem začíná.

Přiznávám, že jsem čekal něco trochu jiného. Něco podobného jako Smaragdový prales, jen méně tradičně natočeno. Film o tom, že některé tzv. primitivní kultury jsou mnohem lepší než my a říkal jsem si, že takové poselství by spíš chtělo přístupnější zpracování, než takové, jaké zvolili autoři. Postupně jsem si ale uvědomoval, že ten film vlastně není o tomhle nebo aspoň ne jenom o tomhle. Těch významů se v něm dá najít mnohem víc. A i když vyjadřuje svůj rezervovaný postoj k západní civilizaci, ani svět přírody a Aborigidů přespříliš neidealisuje. Taky jsem byl dost zaskočen způsobem vyprávění - částé flashbacky, prostřihy z alternativních dějů, možná vize. Trochu mi to vzdáleně připomnělo Démanty noci. Oproti nim je však tento film méně experimentální a víc "prožitý", tak aspoň působí na mě. Přes všechny podivné (místy nepříjemně, místy příjemně) pocity, které ve mě film vzbuzoval, jsem se přistihl, že je pro mě téměř nemožné odtrhnout oči od obrazovky. A i když jsem bezprostředně po skončení nebyl úplně nadšen, myšlenky na ten film mě od té doby dlouho nepřestávaly pronásledovat a napadla mě řada interpretací jak celého filmu, tak dílčích scén. Nechápu tam úplně všechno, ale takový už svět je (ne vždy scela pochopitelný) a o tom je ten film tak trochu taky. Dá se říct, že nabízí velice bizarní, ale taky velice intenzivní divácký zážitek, co dlouho doznívá...

Dosud moje nejoblíbenější lynchovka. Připadá mi filmařsky nejčistší (když odmyslím jeho "normálnější" filmy jako Straight Story). Domnívám se, že aby měl člověk opravdu rád Modrý samet musí mít v sobě kus Jeffreyho Beamonta. Především jeho zvědavost vůči věcem, jež se ve slušné společnosti nevytahují na denní světlo. Poprvé jsem se setkal se sametem ještě na základní škole, v době kdy naše zemička prožívala první šok z fenomenu Tarantino a vzhledem k tomu, že jméno Tarantina bylo zpravidla vyslovováno jedním dechem se jménem Lynchovým, vyhrabal sem, když sem byl jednou sám doma, tenhle kousek s otcovy videotéky. Tohle konzumování téměř zakázaného ovoce mi pak dávalo jistý pocit zpřízněnosti s Jeffreyem...Tenhle film taky umožňuje hledání různých skrytých významů. O uchu jako symbolické bráně do podvědomí už toho bylo v různých rozborech řečeno dost, ale dají se najít i další věci. Třeba jednou z prvních věcí, kterou Jeffrey při svém pátrání zažije je bizarní erotické dobrodružství se zralou ženou. Je to právě ten typ ženy, kterými bývá muž sexuálně přitahován v jistém stupni vývoje než ho začnou zajímat vrstevnice. A ta scéna je natolik podivná, že může trochu připomínat předpubertální sen...Tak by se dalo pokračovat, ale není to nutné. Člověk se může i bez toho nechat unášet bizarní, znepokojivou atmosférou filmu. O Lynchovi se říkávalo, že celkem nesmyslně vykrádá filmy Lousie Bunuela. Toho mám sice mnohem rači, ale zrovna v Modrém sametu na mě to odhalování perverzních tajemství skrytých pod spořádaným povrchem zafungovalo lépe než třeba v Krásce dne. I když ta je samozřejmě mnohem elegantnější.

Ač dnes už nejsem, tak bezvýhradně nadšen jako kdysi, pořád zůstává 8 1/2 jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Pokud jde o výhrady, především by tomu filmu prospělo zkrácení některých scén. A co že mi na filmu vyhovuje? Především téma (tvůrčí krize režiséra) je mi velice blízké. Pak hodnotím kladně nenásilné skloubení reality, v níž hlavní hrdina žije, s jeho vzpomínkami a představami. Obzvláště mě zaujalo zobrazení sexuálního probouzení v dětství hrdiny a následně hrdinova vzbouřeného svědomí - to vše vyjádřeno vizemi. A také scéna, v níž Guido uníká před svými reálnými problémy s ženami do fantasie, v níž je majitelem harému. Strach z reality si ho samozřejmě najde i tady a v harému vypukne proti němu vzpoura... Fellini tentokrát nezaměřil svuj typycký výsměšný pohled jen na svět kolem sebe - tentokrát svět salonních intoušů (najdeme tu i trefnou karikaturu kritiků), ale i sám na sebe. SPOILER Guido se snaží vytvořit silné a pravdivé dílo a věří, že toho nejlépe dosáhne, když použije své životní zkušenosti. Neuvědomuje si ovšem, že právě jeho neschopnost říkat pravdu a přiznat si vlastní chyby jej nutí všechno překrucovat, a proto se práce na jeho výtvoru neustále dostává do slepé uličky. Až po závěrečném "kolapsu" snad trochu pochopí, že nezbývá než zamést před vlastním prahem a že skutečné hodnoty jsou někde jinde než v intelektuální nadřazenosti a tak možná objeví cestu z tvůrčí i životní krize. Optimismus posledních okamžiků filmu se může zdát naivní, ovšem ve filmu je naznačeno jen, že našel jistou cestu, ne už jest-li po ní dokáže jít. Na jeho snahu polepšit se a prosbu ke své ženě, aby ho zase měla ráda, reaguje tato slovy: "Já to zkusím, ale musíš mi pomoct". Zkrátka nalezení cesty není ještě vítězstvím, takže bych to s tou naivitou závěru neviděl tak zle.