Scaevola

Nekoná se žádná událost roku ani se nejedná o kdovíjaké umění, ale bez problémů jsem na to tvůrcům skočil: Pohádkový úvod se rychle mění v survivalový thriller, který se obratem převtělí v akční finále ve stylu Predátorů, a dokonce dojde i na (poměrně dlouho očekávatelný) zvrat. To všechno dokresluje nucené protlačování něžného pohlaví do rolí, které jim příliš nesedí (teď jsem asi kecnul něco proti dobrému vkusu, že?), takže dětem raději nejprve přečtu klasické pohádky, aby vůbec věděly, co vlastně snímek dekonstruuje (ano, vím, že už to není ani ta dekonstrukce, ale vážně míněná propaganda). Ale nic z toho mi nevadí, protože jsem se u odsýpajícího filmu královsky bavil, hrdince jsem fandil a drak se vyjma několika výtek k fyzice podařil.

Třetí sezóna trošku ztrácí dech, protože se vzdaluje od svých jednoduše přímočarých začátků a v souladu s pravidly fikčního světa buduje širší, řekněme epičtější zápletku. Tato snaha je ve finále korunována působivým, a především zábavným úspěchem, nicméně hlavní hrdina se v průběhu jaksi vytrácí, protože už se nemá kam posunout, a pozornost se přesouvá na postavu K. Sackhoff. Ta je sice ve svém oblečku až nemístně sexy, avšak celé její kouzlo se rozplyne, jakmile si sundá helmu. Věrnému divákovi tak nezbývá, než se opájet hudebním doprovodem a přemítat, jestli by nebylo lepší už dílko definitivně ukončit.

A po druhé sérii zvedám hodnocení na maximum, protože vzdor všemu kovbojskému hávu, poklidné epizodičnosti a herecké nekromancii tohle jsou Star Wars s celou svou mytologickou epikou a napětím do posledního záběru.

Příběh se obejde bez jediů i sithů a bez většiny z nejcharakterističtějších prvků fikčního univerza (takže už to není Star Wars), a přitom je čistší, přímočařejší, a především přehlednější než většina z nové filmové produkce. Nemá smysl rozebírat podařené efekty a výpravu, ale musím se zastavit u odvážné stopáže, která naštěstí nemusí plnit žádné vnější podmínky a zaměřuje se pouze na odvyprávění epizodického děje. Bohužel ve mně přes všechny klady zbyl pocit, že podruhé seriál vidět nemusím, ač jsem zvědav, co tvůrci vymyslí pro druhou řadu.

Druhá podmořská výprava mne kupodivu přesvědčila o něco více než první smočení nohy snad díky rodičovským peripetiím, ale ani tak jsem po většinu stopáže nevycházel z údivu nad absurdní přepáleností. Rodinná linka nefunguje, protože maminku vyškrtal ze scénáře nesouvisející soudní spor, hrdina disponující pouze nesympatickým hulvátství proplouvá dějem, aniž by vlastně věděl co dělá a k čemu to bude, a záporný hrdina (ten afroamerický) vzdor mystické pomoci nikdy neměl šanci, protože prostě bojuje proti Aquamanovi, kterému tedy nemá cenu fandit. K závěru přibyli ještě ospalí a opsaní nemrtví a výsledek představuje otázka, proč vlastně nefandit P. Wilsonovi, který jako jediný dává smysl. Myslím proto (spoiler), že pro celý fikční svět DCEU je příznačné, že právě jemu je věnována úplně poslední scéna, kterak pojídá brouky.

Předně je nutno říci, že oproti předchozímu počinu jsem četl předlohu, avšak je samozřejmě otázkou, zda to můj pohled nějak ovlivnilo. Otevření partie se podařilo na výtečnou, postavy se představují přehledně a efektně, aniž by diváka zahltily, a práce s (notně digitální) výpravou bere dech. Jenže jakmile dojde k první vraždě, ztrácí snímek dech, tempo filmového vyprávění neodpovídá ději faktickému a herecký výkon se neudržitelně zplošťuje, protože mi tvůrci nedokázali věrohodně zprostředkovat motivaci postav. Navíc dovedné pohrávání si s možnými pachateli se rozplývá v plnění post-postmoderních rasových a genderových kvót, pročež divák lehce uhodne, kde je vrahem vzdor neprůstřelnému alibi, neboť vlastně nikdo jiný nezbývá. A namísto drtivého finále osudových citů jsem se dočkal letmého povzdechnutí, ale hlavně že si detektiv oholil knír!

Podivuhodné dílko… Fandové východní animace (a patrně i jakési japonské hry) zřejmě zaplesají a četné odkazy na klasickou literaturu mě potěšily, protože jsem většinou věděl, o co jde, ale jinak jsem vyjma několika pěkně nakreslených ňader neviděl nic, co by mne zvláště zaujalo. Katolická tématika působí nuceně, obměny režisérů nepřinesly nic ozvláštňujícího a akce kvapila tak bleskurychle, až jsem se ve výsledných omalovánkách nevyznal. Tenhle styl není pro mne, už bych to měl přestat zkoušet.

Dejme tomu, že Commodus nevstoupil do dějin jako rozmazlený fracek stižený paranoiou a iluzí vlastní velikosti, ale pohledný sympaťák stržený nepřízní osudu a zradou všech bližních, jak se ho seriál snaží líčit, koneckonců římská historie k autorské interpretaci přímo svádí, pomiňme proto historické nepřesnosti i slova nesympatických znalců odněkud z americké Horní Dolní. Vzhledem k rozpočtu a domovské stanici lze přejít i vykrádání vizuálu jiných děl, věčné opakování jediného záběru na Město a vilu a absenci jakýchkoli hereckých výkonů najatých komparzistů. Co mne ale trápilo nejvíc, byla absolutní nuda, která nezáživný, do šesti zbytečných dílů roztažený příběh téměř o ničem provázela.

Není to žádná absolutní katastrofa, respektive snímek dobře vyplní jedno příjemné odpoledne a dovolí zavzpomínat si na vzpomínku na úplně jiné časy. Mnohem spíše totiž film představuje promarněnou příležitost, která si měla více vyhrát s potenciálem I. Uwaise a osobních soubojů. Jenže harcovníci už zestárli, a tak jim postačuje mačkat spoušť z vrtulníku či letadla, natož aby se snažili hrát. Odpustil bych tvůrcům i přímočaré zacílení na předpokládaného, krizí středních let trpícího diváka odněkud z amerického Středozápadu, kterému se snímek snaží podbízet vším svým stylem (naleštěné motorky, řízná muzika, sprosté hlášky a postarší, mnohokrát vylepšované holky jako ozdoba). Co ale neodpustím, je strašný rytmus, v němž jednotlivé scény přeskakují a odskakují někam, kde to není důležité, a vysvětlují, aby i nejhloupější divák neztratil nit. Vždyť dokonce i vybuchující atomovka musí počkat, aby Sly stihl všechno zdůvodnit!

Vysokoškolský díl si v mých očích nese neuvěřitelný náboj a předkládá nejzásadnější hlášky celé série, i když se vlastně stále jedná jen o romantiku v televizních mantinelech upocených osmdesátých let, kdy komunismus už rezignoval i sám na sebe. Sled scének a gagů pouze pomalu graduje k strojenému finále, které je navíc brutálně uťato hned následující scénou, ale stále platí, že se ke snímku ještě určitě vrátím, byť vtípky mohu citovat zpaměti, a tudíž už zdaleka tak nebaví.