fmash

Působivé baletní scény (baletu nerozumím) a Portmanová se na roli skutečně vyřádila. Formální dokonalostí a vyzněním mi to připomíná Trierovu Melancholii. Skoro. Dojem licoměrnosti, když něco, co má (na rozdíl třeba od sportu) působit ryze oduševněle a esteticky, ale je to spojeno s nelidskou dřinou a sebemrzačením; ale jak říkám, baletu nerozumím. Působivé, velmi tragické a— po půlhodině jsem si šel číst noviny a vrátil jsem se zase na poslední půlhodinu. Tak... snad někdy příště.

„U arabášů nám to zas bouchá, potřebujeme vocamcaď ňáký pozitivní zprávy“, řekla jednou vtipně hubatá tisková mluvčí. No bodejť, žádný asi nenajdeme, tak třeba natočíme nějakou hezkou pohádku, ve který nám hezkej a moudrej pohádkovej šejk povypráví o víře, o lidských hodnotách, o aroganci a zpupnosti, a taky o tom, že i ti ozbrojení vousatí gauneři to vlastně svým způsobem myslí dobře. No, nemůžu úplně říct, že nic proti, ale něco na tom je. Nevím sice, proč si o těch vyšších hodnotách nemůžeme vyprávět sami, ale zadání je holt zadání. Nicméně se mi nějak začala líbit ta Bluntovic Emilka, takže mi ten hustě romantickej příběh padl do noty. A když už z toho teda všichni (vyjma jednoho ubohýho nebožtíka pod prostěradlem) tak pěkně vybruslili bez ztráty květinky, tak dokonce i ten voják dostal férovou šanci, což je drobnost, kterou jsem ocenil. 3¾, ať nežeru.

Příběh žije hlavně na vrub prvního dílu, zpracování je tak trochu jako televizní detektivka (navíc řádně šablonovitá) a dívat se přes dvě hodiny na divoké konstrukce jsem vydržel víceméně jen kvůli sympatiím k hlavním postavám. Čili opět hlavně kvůli prvnímu dílu. Není to nuda, ale že bych pociťoval nadšení... Nemluvě o nadstandardním množství „tak-to-těžko“ momentů, i když se nepodloženě domnívám, že za to může předloha. 2¾.

Zpočátku trochu vystraší Smithovo přehrávání, ale to je v pohodě, protože postupem času se to už jenom zhoršuje. Těch cituplných grimas se pan herec prostě nedovede nabažit. Je to ostatně klasická dojička na city, na kterou se ale docela dobře dívá, jakkoli důvěru v detailech moc nevzbuzuje. Vlastně už si po těch několika dnech ani na žádné detaily nevzpomínám.

Docela nabušená detektivka se skvělým zvukem a obstojnými vizuálními efekty, která vcelku pochopitelně trpí naivitou mnohých scén. Na tu dobu...         Zcela jsem si zamiloval inspektora Lohmana, takto drsného hrdinu, který si umí pořádně odplivnout, zanadávat, ale i projevit lidskost, přičemž vnějším projevem jeho pravého chlapáctví není muskulatura kombinovaná se slzami v pravou chvíli, ale pořádný pupek, viržinko a jízlivý úšklebek. Jsem pro návrat starých časů.

Lapálie skvadry totálních nýmandů, které zjevně nikdo nefilmoval pro peníze, nýbrž pro zábavu. Člověk až skoro nemá chuť vědět, jak to bude dál, ale nakonec se ta atmosféra a dynamika ve stylu jazykově vzdělávacího pořadu z osmdesátých let docela vetře pod kůži. Pro mě by jakékoli hodnocení mezi jedničkou a pětkou mělo své opodstatnění, a protože se neumím rozhodnout, nechávám to srabácky na trojce.

Skvělá hudba, vymazlená líná kamera, dlouhé záběry, pomalý příběh... Vlídná pohádka o třech „nevinných“ kriminálnících. Dávám čtyřku snad jen abych si odlišil, že Podivnější než ráj se mi líbilo ještě víc. A možná bych se obešel bez Benigniho, i když by to už asi nebylo ono... 4½.

Chvílemi nevím, jestli dřív nadávat na podařeného synátora, který klade nesmyslným způsobem tak nesmyslné požadavky, až to podrývá důvěryhodnost celého filmu, nebo se podivovat histriónství slečny Alberta a pochybovat, jestli se jedná o výsměch měšťácky prudérní společnosti, nebo spíš teploušům. Asi je to obojí. Nemůžu ale pominout skutečnost, že jsem polovinu filmu prochechtal, a to nejen díky fórům zjevným, ale i těm méně okatým (například když si unylá sekretářka ve fitnessu čte časopis s názvem Nietzsche). Nakonec bych to označil za inteligentní grotesku s politickým a sociálním přesahem a dovolím si zaokrouhlit nahoru. 4½.

Na první pohled pokračování Sin City, ale nadsázka udělala čapí krok směrem k frašce. Bohužel. Hlášky a příběh ve stylu Mazaného Filipa, navíc pro mě nestravitelný kontrast mezi drtivou vizuální podobou města a bezbřeze mělkými projevy postav. Jakkoli Jackson Octopa zahrál jako by se jím narodil, ženy byly okouzlující a atmosféra podmanivá, prostě to jako celek nefungovalo. Méně je někdy více, přehánění nebylo vtipné a bohužel ani zábavné. Snad kdybych četl komiks (nejlépe Millerovu verzi), kdybych nezažil dabovanou verzi, kdyby... kdyby to nebylo tak zoufale trapné a nudné. Slabé dvě za pastvu pro oči (jinak jsem uvažoval i o odpadu).

Krátký film, k němuž lze zrovna tak mlčet jako napsat tisíc slov. Náznak tíživosti vztahů mezi pohlavími, o kterém jsem si původně myslel, že se jedná o nějakou digitální etudu z posledních let, protože rozdíl mezi (archaickou) vizuální podobou a ((vždy) moderním) sdělením je cokoli mezi propastným a nicotným včetně.           V komentáři se omezím na poznámku, že divoká černobílá němá podoba snímku má jednu výhodu v tom, že aby se člověk vůbec dodíval, musí být alespoň trochu naladěn na správnou frekvenci, což je přesně tím žádoucím filtrem. Zainteresovanost je pak výhodou. A dále je tam jedno reálné úskalí, a sice že zpracování může být impulsem k ukvapenému závěru, že se jedná o intelektuální hříčku s omezenou působností — tak to, řekl bych, není pravda, přinejmenším v druhé části toho výroku.