fmash

Vymazlená podívaná, u které si po dvou dnech nemůžu pořádně vzpomenout, čím že mě to během dívání tak ukrutně štvala, ale ten pocit nezmizel. Kdybybych si během filmu vzpomněl, že to dělal Bekmambetov, možná bych byl smířlivější, ostatně stejně se na to podívám znovu, abych mohl tu přísnou dvouhvězdu případně změnit. Rozhodně filmu vyčítám Angelinu Jolie, které jsem tentokrát opravdu nevěřil, že jí není pětačtyřicet a že není taková už trochu stárnoucí politováníhodná rajda (nic proti stárnoucím rajdám, ale co s takovou v podobném filmu?) a rozhodně vyčítám to, co u filmů nesnáším a tady toho bylo vrchovatě – když nejsou dodržována vlastní vymyšlená pravidla. Jako například když se zázračně strefuji zády k cíli a nebo během tachykardického záchvatu, ale netrefím se za běžné situace. Nejde o detaily, ale o to, že si scénář dělá naprosto co chce. Jo a nesmím zapomenout na toho blbečka, co se jedním dechem každému a za všechno omlouvá, ale zároveň všem ochotně spílá. Poslední věc, kterou bych chtěl, je ztotožnit se s takovým mrzákem. Snad jedině, že bych se v jeho kůži dovedl během měsíce proměnit v nejlepšího zabijáka na světě. To leda. Ale jinak se na to koukalo pěkně. Už proto, že když jsem se u stavu osudu řečnicky ptal, kam se poděla víra, záhy se ukázalo, že jako obvykle někomu dělá rukojmí. No a ta stárnoucí Jolie... na tu se mi taky dívalo dobře. Sice ji zmrvili, ale její postava byla jediná propracovaná (no dobře Sloan dejme tomu taky, tak tedy jediná, která mohla vzbudit sympatie... teda kromě nejlepšího kámoše Barryho). Mimochodem, proč zrovna Kazach má zapotřebí stavět na „dálněvýchodní“ české nádraží vedle sebe Pendolino a špinavý dobytčák, a následně to Pendolino dohánět starou Ladou? To mi nějak nedocvaklo, asi jsou to humory ze stejného kelímku, jako když vymazlený Viper nemůže ujet zmrzlinářské dodávce...

Nejenže si s tím hoši dali dost práce, dokonce to „dává smysl“. Klasicky krátkometrážně lehkovážná pětka.           Edit: Jak jinak si tento nazlobený snímek vykládat, nehledě na předponu „meta“ v názvu, než spirituálně – už proto, že se neomezil na pouhé entropické zrnění. Ostatně bez metafyzických brýlí se celá věc jeví pouze jako hříčka nebo presentace dovedností, s důrazem na slovo „pouze“. Nevím, jestli je třeba zabývat se detailně dokonalostí bílých (anorganických?) útvarů a jejich spořádaného pohybu doplňovaného andělskou netečností postav, potažmo temnými, chaotickými kreacemi jejich černého protipólu, význačnými svou cynickou bezcitností ke všemu, co mohou znamenat a co bez okolků nechávají zaniknout. Ostatně, kdo správně rozeznává rozdíly mezi stoicismem a cynismem? Kde přesně pak má místo apatie?           Je pak přelévání temnoty přes světlo evolučním dějem pramenícím ze zákonitostí toho, co jsme zvyklí zvát přírodou, nebo se jedná o kosmický boj dle osnov manichejského dualismu? Proč se zdá, že démonická polovina získává navrch zcela bez odporu? Fatálně končí tmou nad vodami, což svou podobností s Genesis naznačuje koloběh. Může být koloběh chaosem? A vůbec, co je to chaos? Může být nějak předurčen, byť by to byla pouhá teoretická definice, vždyť i pouhým pozorováním (proč pak tedy ne definováním) ovlivňujeme své okolí?            A dále, proč se nezamýšlet nad možností existence jakéhosi šíleného boha, pomateného slepého Azathotha, jak je popisován třeba v umělé lovecraftovské mytologii (který nerozumí ani svým pohnutkám a který je zcela indiferentní k následkům či výsledkům projevů své existence)?            Je rovněž snadné přiklonit se k výkladu, a proč ne i s výše zmíněnými konotacemi, který si bere na paškál chamtivost a mocichtivost lidstva, její démonickou podobu, jejíž nákaze snadno podléhá efektní, ale již dekadentní pozdní kapitalismus a konzumerismus, apatický a oslabený únavou ze sebe sama a svou neživotaschopnou umělostí —— podléhající ale v evoluční a historické fázi, ve které je pád velkolepý a fatální... Atd., atp., ne každá nejednoznačnost zasluhuje obdiv, ale už samotná inspirace, kterou snímek skýtá k podobným úvahám, jejichž semínka produkuje, stojí za dobré hodnocení. (Mimochodem, v tomto neskromném komentáři jsou ty skromné a neúplné úvahy, k jejichž formulování jsem původně neměl chuť ani vůli, inspirovány též komentáři Adama Bernaua a čsfd individua Aelity.)

Vy jste mě naučili kouřit! Vy jste ze mne udělali slabocha! Snaživý snímek vytvořený na objednávku Mezinárodního svazu skautské mládeže. Příjemný obrazový styl, hrozná hudba, naštěstí relativně málo vtipů (obávám se, že to není jen Kitanova úchylka, tahle doslovnost v humoru). Exotická pohlednice ze spořádaného Nipponu, děkuju pěkně.

Němý příběh posmutnělé dívky. Taková jarmuschovina s japonskou pří/pa/chutí.

Makak rézus. 3½.

Já to nechápu. Už dlouho se mi nestalo, abych v prvním dílu seriálu (a to nekoukám na kdejakou ulici) nenašel ani jeden jedinej důvod, proč bych se měl podívat ještě aspoň na jeden. Copak tohle může být dabingem?!

Jaké že dva světy tu stojí proti sobě? A který z nich je povrchnější? Pokrytečtější? Nebezpečím pokrytectví je, že se snadno stává součástí života, už z podstaty věci bývá nelehké je rozeznat, a to ani u sebe sama. Čím vyšší očekávání, tím hůř odhalené pokrytectví působí, tím hlubší je také pád od povrchu ke dnu (to nefilosofuju, aby bylo jasno, to je komentář k tomu filmu). Lehce divadelní souboj dvou osobností z protipólů, které jsou si co do vyzrálosti překvapivě zhruba na roveň. Chvílemi moc tlačení na pilu a upřímně řečeno bych čekal méně výraznou pointu; jinak to byl kandidát na pětku.

Hlavně nepřemejšlet a dívat se na slušnou akci, i když Stathama mám raději v jeho obvyklých baletních scénách. Hlavní ponaučení z příběhu je, že nájemním zabijákem se může stát každý. V zásadě úplná blbost, tu trojku dávám snad jenom kvůli Stathamovu ksichtu. 2½.

Sestupná tendence započatá druhým dílem trilogie v tomto posledním bez skrupulí pokračuje. Zatímco první část působila velmi samostatným dojmem, dvojka na jedničce citelně parazitovala, třetí část pak je bez svého předchůdce takřka nemyslitelná. To sice není žádná velká vada, horší ale je, že po půlhodině jsem měl sto chutí jít se věnovat něčemu smysluplnějšímu, než dalším hodinám sledování dávno vytěžené historky, jakkoli uměle komplikované. Po jedničce jsem měl cukání začít si něco s předlohou (překonat předsudky), po dvojce mě to celkem přešlo a po trojce, tak to už mě ani nehne. Nebýt scén u soudu, nad dvojku bych nešel. Takhle 2¾. Docela by mě zajímalo, jestli to sklouzávání k parodii bylo záměrné, ale ne zas tolik, abych nad tím složitě bádal.

Kočička je jako živá.