Mr. Sandman

Zpomalující nezávislý snímek pro ty, kteří umí ocenit dobrou historku. Pábitelsky roztomilý majitel trafiky, poskytuje v době, kdy kouření ještě plnilo svůj původní účel, tedy zklidňovalo a přivádělo člověka k hlubším myšlenkám, azyl mnoha zvláštním postavičkám z Brooklynské spodiny i intelektuálům a spisovatelům, kteří hledají inspiraci a útěchu z vyprávění. Chcete-li se něco dozvědět o vznešenosti a kouzle tak obyčejných denní rituálů, jako je pořizovat fotografii stejné ulice ve stejnou hodinu každého dne, chcete-li slyšet ten nejdojemnější a nejlidštější Vánoční příběh, který zároveň nezahrnuje žádné děti a kupy dárků, ale naopak hned dvě krádeže, chcete-li vědět, jak důležité je přátelství pro vyrovnání se se ztrátou blízkého, chcete-li vidět, jak člověk dokáže čelit pěně dní za pomoci vtipu a fantazie, pak se klidně nechte vplést do dýmu, ze kterého je spředena tato příběhová tapiserie.

Dekameronské vyprávění jednoho příběhu více postavami uvězněnými silným nečasem pod Branou démonů, které diváka přiměje přemýšlet nad povahou pravdy a nespolehlivostí jednotlivých vypravěčů. Historiograficky orientované jedince možná přivede k tropice diskurzu Hydena Whitea a jeho metatopickému, narativnímu pojetí dějin. Dejte si však pozor na očekávání, jelikož tento film dělá opak toho, co moderní spektákly! Pro dnešního diváka vypráví až příliš složitě vystavěný příběh uměřenými vizuálními prostředky. Ve své době byl však Kurosawa přelomovým režisérem a bez jeho filmů by nikdy nevznikly Hvězdné války nebo Sedm statečných a byl jedním z těch, kteří položili základy tomu, co dnes nazýváme akčním filmem. Ať již v historických freskách o šógunech a samurajích, v intimních životních portrétech tokijských úředníků nebo v příbězích o lovcích splynuvších s hlubinami tajgy, Kurosawa patří k velmistrům morálního vyprávění, podaného v té nejvyšší formě filmové řeči.

Snaha hlavního hrdiny vyrovnat se s pocitem vyhoření a přijmout krizi středního věku, připomíná v něčem režisérův dřívější boj se svazující dogmatičností tvůrčích manifestů, kterou na sebe sám spolu se svým neméně geniálním kolegou v mládí uvalil. Tento vnitřní konflikt nakonec vyřešil uvolněnější a konvenčnější tvorbou, ze které však nezmizela ona poctivost a snaha o autenticitu, jež oba autory kdysi pudila k vytvoření rigidních pravidel způsobů uměleckého vyjadřování. S životní zkušeností přichází větší nadhled a rutina člověku rozvazuje ruce, jelikož věci dříve náročné činí banálními. Nicméně tápání ohledně vlastní hodnoty, nuda a všechny existenciální otázky, které si člověk klade, s věkem nezmizí, jen je jim zapotřebí čelit odlišnými prostředky. Některá řešení těchto otázek mohou být zprvu jednoduchá, zdánlivě účinná a dokonce pseudovědecky legitimizovaná, jako soustavné požívání drobného množství alkoholu. Životní rovnováhu, vyrovnání se s minulostí a odvahu čelit budoucnosti ale člověku nakonec nepřinesou. Osvobozující je tedy spíše tančit společně hrdinou a přijmout katarzi vycházející ze samotné ambivalentní povahy života.