Mr. Sandman

Zpomalující nezávislý snímek pro ty, kteří umí ocenit dobrou historku. Pábitelsky roztomilý majitel trafiky, poskytuje v době, kdy kouření ještě plnilo svůj původní účel, tedy zklidňovalo a přivádělo člověka k hlubším myšlenkám, azyl mnoha zvláštním postavičkám z Brooklynské spodiny i intelektuálům a spisovatelům, kteří hledají inspiraci a útěchu z vyprávění. Chcete-li se něco dozvědět o vznešenosti a kouzle tak obyčejných denní rituálů, jako je pořizovat fotografii stejné ulice ve stejnou hodinu každého dne, chcete-li slyšet ten nejdojemnější a nejlidštější Vánoční příběh, který zároveň nezahrnuje žádné děti a kupy dárků, ale naopak hned dvě krádeže, chcete-li vědět, jak důležité je přátelství pro vyrovnání se se ztrátou blízkého, chcete-li vidět, jak člověk dokáže čelit pěně dní za pomoci vtipu a fantazie, pak se klidně nechte vplést do dýmu, ze kterého je spředena tato příběhová tapiserie.

Dekameronské vyprávění jednoho příběhu více postavami uvězněnými silným nečasem pod Branou démonů, které diváka přiměje přemýšlet nad povahou pravdy a nespolehlivostí jednotlivých vypravěčů. Historiograficky orientované jedince možná přivede k tropice diskurzu Hydena Whitea a jeho metatopickému, narativnímu pojetí dějin. Dejte si však pozor na očekávání, jelikož tento film dělá opak toho, co moderní spektákly! Pro dnešního diváka vypráví až příliš složitě vystavěný příběh uměřenými vizuálními prostředky. Ve své době byl však Kurosawa přelomovým režisérem a bez jeho filmů by nikdy nevznikly Hvězdné války nebo Sedm statečných a byl jedním z těch, kteří položili základy tomu, co dnes nazýváme akčním filmem. Ať již v historických freskách o šógunech a samurajích, v intimních životních portrétech tokijských úředníků nebo v příbězích o lovcích splynuvších s hlubinami tajgy, Kurosawa patří k velmistrům morálního vyprávění, podaného v té nejvyšší formě filmové řeči.

Snaha hlavního hrdiny vyrovnat se s pocitem vyhoření a přijmout krizi středního věku, připomíná v něčem režisérův dřívější boj se svazující dogmatičností tvůrčích manifestů, kterou na sebe sám spolu se svým neméně geniálním kolegou v mládí uvalil. Tento vnitřní konflikt nakonec vyřešil uvolněnější a konvenčnější tvorbou, ze které však nezmizela ona poctivost a snaha o autenticitu, jež oba autory kdysi pudila k vytvoření rigidních pravidel způsobů uměleckého vyjadřování. S životní zkušeností přichází větší nadhled a rutina člověku rozvazuje ruce, jelikož věci dříve náročné činí banálními. Nicméně tápání ohledně vlastní hodnoty, nuda a všechny existenciální otázky, které si člověk klade, s věkem nezmizí, jen je jim zapotřebí čelit odlišnými prostředky. Některá řešení těchto otázek mohou být zprvu jednoduchá, zdánlivě účinná a dokonce pseudovědecky legitimizovaná, jako soustavné požívání drobného množství alkoholu. Životní rovnováhu, vyrovnání se s minulostí a odvahu čelit budoucnosti ale člověku nakonec nepřinesou. Osvobozující je tedy spíše tančit společně hrdinou a přijmout katarzi vycházející ze samotné ambivalentní povahy života.

Jak by si někdo mohl vůbec představit, co se muselo Leeovi odehrávat v hlavě. Tak nepředstavitelný žal, smutek, úzkost, beznaděj, prázdnota. Nic tam nezbylo. A přece je ten film o vztazích. Jak nám pomohou i ta netenčí vlákna náklonnosti přežít ty nejtemnější chvíle. Kdo zná skutečnou ztrátu, takovou po které již nikdy nemůže v životě pokračovat tak jako dřív, musí docenit mistrovsky zvládnuté herectví Afflecka. Ten film drásá, ale zároveň konejší. Zůstalo ve mně po něm opravdu hodně, hluboká brázda. Silnější zážitek si dlouho nepamatuju.

Těžko srovnat s čímkoliv. Naprosto brilantní zpodobnění života.

Hledání svobody bez omezení. Harrison Ford jako úžasný vizionář a zároveň šílenec. Šteští pro celou rodinu nemusí být dovolená. Jak utéct před civilizací a zároveň začít tvořit vlastní ideální civilizaci od nuly kdesi v džungli. Je to především o přístupu. Člověk má pocit, že by to šlo, když ten film sleduje. Nádherná kamera a hudba. Nenudilo mě to ani na chvíli. Bylo mi to velmi sympatické. Povedenější než ten film s Mortensenem. Tohle bylo o něco uvěřitelnější a plnější ideálů.

Docela hodně ujeté Béčko. Ale zajímavé. Líbí se mi drsná kritika kapitalismu. Je to teda tak jasný, že to skoro ani neni alegorie, ale sci-fi horor akční háv se hodí. Hl. hrdina dobrej, prostředí dobrý, kamera skvělá a hlavně tempo sedí. To je tak roztříštěný, chvíli pomalý, pak zas brutální akce. Celkově jsem moc nechápal, proč vlastně Roddy tak hláškuje, ale je to díky tomu celkem vtipný. Já nevim, je to fakt zajímavej mix a opravdu dobrej i špatněj film zároveň.

Jak může chutnat svoboda? Zkuste se podívat na tento film a budete mít o něco lepší představu. Kamkoli zamířit, kdekoli zůstat, cokoli prožít. Těžko si představit něco plnějšího, skutečnějšího. Vážit si života lze pouze pokud ho dokážeme skutečně prožívat. Držet se zavedených postupů a sledovat vyznačenou cestu, putovat po ní a spěchat za cílem, který je pouze fantomatickou ozvěnou nějakého opravdového smyslu, toť nesmysl. Já vám velím, jeďte vstříc zapadajícímu slunci a kašlete na všechno normální, běžné, konvenční. Nebojte se svůj život prožít takhle svobodně. Protože to je to, co to skutečně chce, odvahu. Bez ní se budete někde krčit a doufat, že jednou něco přijde. Ale to je nesmysl. Nic nepřijde. Jen tam budete sedět a bát se. Nebojte se. Pošlete všechny co vám říkají, že něco nemůžete, k čertu. Vědí o tom hovno. Váš život je skutečně váš. Tak si ho nenechte vyprchat.

Pěkná kamera, WTF is reality a apokaliptická vize toho, jak by to s lidstvem dopadlo, kdyby nahradilo křesťanství béčkovými horory. Sam Neill umí trpět, to víme, a tady mu to jde dobře. Hraní si s narativem je samozřejmě vždy nápadité. Už jsem pak nevěděl jak to přesně je a kdo co vymyslel, napsal nebo skutečně prožil, ale bylo mi to jedno, i tak jsem si to celkem užil včetně konce.Horor to je tak středně děsivý, myšlenka šílenství ho přibližuje k realitě a tak je to spíš taková promyšlená hrůza, než nějaká primordiální a pudová. Určitě slušně odvedená práce, dokonce nějak reflektující žánr, ale zase ho nikam moc neposouvající.

Křesťanská víra má svoji univerzální komponentu. Přes rozvoj individuality a osobní zbožnosti se nedá popřít tato podstatná misijní a evangelizační složka. Japonsko mělo vlastní vyvinutou duchovní kulturu, ale problém nebyl v tom, že by se nesnesly tyto dvě duchovní cesty. Problém byl v zapojení náboženství do společnosti, v jeho spojení s politikou a mocí, coby nejsilnějším homogenizačním ideovým prostředkem. Je to pojivo takl silné a hluboké, že by se bez něj žádná světská moc neobešla. Ani Jezuité z potrugalska ani Budhhisté v Nagasaki již nectili náboženství v jeho čistě duchovní podobě. Šlapání na obraz Ježíše tedy byla skutečně jen formalita a učení Buddhy bylo dávno zapomenuto a zvráceně překrouceno v zemi, kde se lidé bezohledně mučili. Ani otcové ani šógunové tak neobhajovali nic než stíny skutečné víry nebo toho, co je na ní opravdu podstatné. Šlo jim o její vnější projevy (protestantsky řečeno). Trýznivost tohoto příběhu je tak utlumena a redukována na další příběh o lidské zaslepenosti a pýše. Není to vůbec pl ytký a hloupý film, ale měl pár nedostatků. Vizuální stránku bych si netroufal kritizovat, ta je podle mě skvělá. Ale voice-overy byly podle mě spíš zbytečné. Způsob vyprávění a rozsegmentování celého snímku byly taky celkem nešikovné a nějak to ubralo filmu na celistvosti. Myslím, že se film mohl a možná i měl povést daleko lépe.