Mefistofelle

Já si nemůžu pomoct, ale prostředí vybydlených nemocnic a blázinců mě prostě fascinuje a proto možná hodnotím nespravedlivě vysoko. Pravdou ale je, že atmosféra se povedla a byla jsem u toho příjemně napjatá. Divné zvuky, tmavé chodby a děsivé historky o tajemném blázinci, které si vyslechneme na začátku filmu, dělají zkrátka své. Výraznou výtku bych měla k některým scénám, které působily poněkud divně (ruce vyrůstající ze stěny) a chování postav ("Hele, tady se děje něco divnýho, rozdělíme se..."), ale s výsledkem jsem spokojená. Co se mi opravdu líbilo bylo, jak parodují všechny ty hloupé rádobyokultní televizní show pro blbečky :). Jo a jen tak mimochodem, hodně mi to připomínalo House on Haunted Hill. Jedna z posledních scén Grave Encountersje prakticky identická s jinou z tohoto filmu, takže pokud se vám Grave Encounters líbili, doporučuju zároveň i House on Haunted Hill.

U tohohle filmu mám jasno v jednom - jedná se o téma, které se obtížně zpracovává v hororovém rámci. Pokusili se o to s vervou, ale výsledek prostě nepůsobí děsivě. Jako mysteriózní thriller by to ještě jakž takž fungovalo, ale jako horor, který z toho očividně chtěli mít, to už tolik nebstojí a to ani s pomocí osvědčeného prvku exorcistického rituálu. Prostě to podle mě měli směrovat trochu jinam. Pochvala ale patří dvěma představitelům hlavních rolí. S nimi to ještě jakž tak ujde...

Musím uznat, že jsem byla velmi překvapena. I když "velmi" možná není dostatečně silný výraz. Po úspěchu, který měl první díl Stonožky, jsem čekala něco v podobném duchu. Druhý díl je však ÚPLNĚ něco jiného. Když je mám porovnat, do očí hned praští to, na koho je zaměřena pozornost. V prvním díle je film odvyprávěn z pohledu obětí, se kterými prožíváme jejich utrpení v rukou šílence a emočně se s nimi ztotožňujeme. Mají své jméno a svůj příběh. Druhý díl to vzal z úplně jiného konce - pozornost zaměřil na duševně vyšinutého psychopata, který je posedlý právě prvním filmem a chce si vyrobit svou vlastní stonožku. Oběti zde hrají jen roli jednotlivých článků řetězce (doslova) a pozornost je na ně během psychopatova lovu zaměřena jen minimálně. Zatímco pronajaté skladiště se hromadí materiálem na stavbu stonožky, máme možnost sledovat našeho obtloustlého šeredku jak je doma citově vydírán svou taktéž duševně chorou matkou a hledá si psychický únik právě u onoho filmu, který je schopen sledovat i několikrát za den. Laurence R. Harvey, který psychpata ztvárnil, je jednoznačně nejsilnější stránkou filmu. Jeho postava je opravdu odporná a to nejen fyzicky. Mluvit ho neuslyšíte ani jednou (i když vrah očividně mluvit umí, protože je to ve filmu několikrát zmíněno), hraje jen prostřednitcvím výrazu tváře. A umí to dobře, jeho roli jsem mu dokonale věřila. Černobílá kamera špinavý a nemocný dojem ještě umocňuje. Samozřejmě se dočkáme i notné dávky gore, humusu a sraček (doslova), zvláště ke konci. A i když by se jistě pár chyb našlo, je to film, kterej jen tak nezapomenu.

Tak teď nevím. Pokud Captifs měl být exploitation, tak je to nejspíš jeden z těch nejumírněnějších, jaké jsem kdy viděla. Pokud ne, nevím sama kam bych to zařadila a tak to nechám na vás :). Příběh je jednoduchý - zdravotníky na cestě unesou Jugoši a zavřou je do klecí. Když hrdinové zjistí, o co ve skutečnosti jde a že živí by odtamtud nejspíš nevyvázli, snaží se utéct. Velmi prosté, že? Nutno dodat, že ta část, kde jsou hlavní hrdinové zavření v klecích, je strašně zdlouhavá. Z množství záběrů, kde jenom sedí na zemi nebo chodí okolo ve svých celách, se mi velmi záhy začalo chtít spát. Poté, co je hlavní hrdinka odvedena na "sál", jsem trochu zbystřila a čekala, že se konečně něco začne dít. Nestalo se. Naštěstí nějakých dvacet minut před koncem, kdy jsem už byla odhodlána poslat filmu dvě hvězdičky, přišel velmi slušný závěr, který Captifs zachránil. Škoda, že se na tuto část nezaměřili o něco dřív. Takže nakonec jsou z toho tři hvězdičky a u mě ještě jedna pomyslná navíc za česko-ruské hlášky Ivana Fraňka :).

Tak tomuhle říkám ukázkově průměrný horor :). Tím rozhodně nemyslím nic špatného, je to dobrý film, ale není to nic, co by ve vás zanechalo nějakou výraznější stopu. A když s tím už dopředu počítáte, nemůžete snad ani být zklamaní. Pozitivem jsou zde dobře vybraní herci do role telepatii ovládajících dvojčat. Na to, že jednovaječných dvojčat zase tolik po světě neběhá, se jim povedlo najít kluky, kteří nejen vypadají ve filmu náležitě ujetě, ale umí to i docela obstojně zahrát. Děj je dynamický, skoro pořád se něco děje, což je v tomto případě plus, protože to aspoň dobře skryje některé chyby. Jendou z nich je například postava detektiva, které je věnováno až příliš pozornosti (a jak jsem tak četla komentáře jiných uživatelů, nejsem jediná kdo si to myslí). Mnohem víc by se mi bývalo líbilo, kdyby místo toho bylo věnováno víc času obětem dvojčat. Zde by totiž mohl být prostor pro potencionální dobré psycho. Ale i tak je to film, kterým si večer rozhodně nepokazíte.

Opera je u mě zatím jeden z těch slabších Argentových filmů. A přitom by vůbec nemusela být, kdyby nebylo hned několika docela podstatných chyb. Tou první jsou herecké výkony, nad kterými občas zůstává rozum stát. Zejména hlavní hrdinka mi opravdu nepadla do oka a to nejen proto, že nebyla dobře zahraná, ale i proto, že se chovala neskutečně hloupě. Já nevím jak vy, ale kdyby mi zavraždili v práci kolegyni a já byla ještě navíc nucena se na to dívat, tak by mě rozhodně nenapadlo se před lidma chovat tak, jako bych snad tím pachatelem byla já sama. Nad chováním nejen naší operní pěvkyně, ale i jiných postav jsem prostě hodně kroutila hlavou. A scénář? Občas to bylo až smutné, co z těch postav lezlo za hovadiny. Naštěstí film nedělají jen herci a jejich postavy. Třeba taková atmosféra je moc povedená, po vizuální stránce to lichotí oku a plížící se kamera dělá doslova kouzla. Proto mě opravdu mrzí, že nemohu hodnotit výš, protože Argento je filmař, který svou práci zná moc dobře. Škoda jen, že s herci a scénářem se to nepovedlo...

Babycall je zajímavý film, nelze však říci, že by se jednalo o převratné dílo norské hororové školy. Co je na něm asi nejzajímavější je všeobjímající dekadence, která prostupuje film od začátku do konce. Barevné ladění tento dojem jen umocňuje - vše je jakoby šedé, nevýrazné, lidově řečeno zkrátka "vyblité", všední a přesto svým způsobem hrozivé. A to platí nejen o barvách, ale i o ději. Ten se rozvíjí pomalu, což ne každému musí sednout, ovšem jednotlivé zvraty jsou dávkovány tak, že větší prostor pro nudu se zde nevyskytuje. Některé scény jsou opravdu děsivé, například když se poprvé z dětské chůvičky začnou ozývat hlasy, přesto bych to ale neoznačila za typický horor, jak je avizováno v titulce. Jedná se spíše o psychologické drama s jeho typickými prvky: matka s dítětem, kteří si oba prožili něco strašného, a jejich vzájemné pouto, vztah matky a muže, který je osamělý stejně jako ona atd. Trochu překvapivě mě ale zklamala Noomi Rapace. Ačkoliv se mi moc líbila ve svém předchozím filmu Män som hatar kvinnor, tentokrát mě nijak neuchvátila, spíše naopak. Zdálo se mi, že po celou dobu trvání filmu má na obličeji stále stejný výraz a emoce by u ní taky jeden hledal dost s obtížemi. Ještě, že je tu její herecký kolega Kristoffer Joner, který tento nedostatek aspoň trochu vyvažuje. Samotný závěr mě nikterak nepřekvapil, protože se díky některým scénám dal očekávat již od první čtvrtiny filmu, ale v tomto případě to nevadí. Co však vadí je nedostatek ambicí, které tomuto filmu dost ublížily. Z daného tématu se totiž dalo vytřískat mnohem víc. Takhle zůstanu jen u tří hvězdiček, což si myslím, že je zcela adekvátní.

Pokud dokumentu chybí objektivita, stává se propagandou... a to je případ právě tohoto paskvilu, který nám ve snaze dojmout servíruje slepě jednostranné informace. Pokud jste křesťan nebo odmítáte znát názor i druhé strany, tedy těch, kteří uznávají ženské právo volby, nejspíš by se vám to mohlo líbit. Já osobně doufám, že v dnešní době už podobné dokumenty nebudou mít šanci být promítány jako výukové materiály. Jedna hvězdička je za ultrazvukovou dokumentaci potratu, kterou jsem předtím ještě neviděla a která je zajímavá.

Pan Olivares očividně už dlouho potřeboval zrelaxovat někde u moře. Ale je to zřejmě velký smolař a tak mu došly baterie ve walkmanovi a ještě k tomu pláž napadly příšery. Není se co divit, že je naštvaný. A jak nejlépe si vybít zlost, než právě na oněch příšerkách? Brutal Relax je překvapivě dobře zvládnutý a vtipný kraťas, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Gore fekty jsou více než slušné, jednotlivé drobné scény a fotky v titulcích zase zaručeně pobaví. A mrtvé dítě použité jako zbraň? To je zkrátka pecka :).

Tak tohle opravdu není nejlepší způsob, jak navázat na kultovní pecku Clerks. Ano, objevují se tu opět ti samí herci v roli stále stejných, i když o něco starších postav, ale z mnoha důvodů už to není ono. Zatímco první díl byl salva jedné výborné hlášky za druhou, zde jich je o dost méně. Pár dobrých se sice dočkáme (nelze zapomenout na diskuzi o tom, jestli je lepší Pán prstenů nebo Star Wars), ale vše je jaksi povrchní a bez hloubky. Ohromný problém jsem měla s romantickou zápletkou, která byla neskutečně laciná a jako vystřižená z nějaké přitroublé romantické komedie. Můžete sice namítat, že v prvím díle taky přeci šlo o Danteho vztahy, ale z mého úhlu pohledu to nebylo ani zdaleka tak plytké jako tato nová lovestory. A pokud se k ní přidá i taneční číslo (NESNÁŠÍM taneční čísla), tak je to opravdová pohroma. Proč tedy nakonec dávám tři hvězdičky? Jednoduše proto, že i když to rozhodně prvnímu dílu nesahá ani po kotníky, pořád jsem se u toho bavila a je to mnohokrát lepší než většina komedií po roce 2000.