Sofia

Nebylo lehké se na jejich smutek dívat, ale celou dobu jsem se nemohla zbavit dojmu, že je to emocionálně hrozně povrchní a že o ztrátě dítěte byly natočeny už mnohem lepší filmy. Neseděl mi tam herec, co hrál mladíka Jasona, naopak příjemně překvapil Aaron Eckart. Nicole Kidman zahrála její tiše trpící postavu parádně, ale nevzbudila ve mně žádné sympatie.

Nesmírně smutný film o tom, co jsme my dospělí schopni udělat křehké dětské duši - a to nemluvím o žádném hororovém fyzickém násilí. Malá Maisie hraje naprosto úžasně, někdy jsem v jejích výrazech viděla moji čtyřletou dceru a nebylo mi z toho zrovna dobře. Julianne Moore je v mojí topce, ale tady hrála tak přesvědčivě, že jsem měla sto chutí ji jako egoistickou a nezodpovědnou matku okamžitě vyhodit. Hodně pocitový film, žádné velké filmařské umění, prostě jen silný příběh, ze kterého mi bude ještě dlouho smutno. Nádherná finální píseň Feeling of being v podání Lucy Schwartz.

Banální milostný příběh, zahalený do hávu pseudofilosofických řečí. Hodně mě rušilo mezinárodní obsazení a to, že každý mluvil jiným přízvukem (Švýcar Bruno Ganz a Francouzka Mélanie Laurent hrají Portugalce, Američan Jeremy Irons zase Švýcara apod.). Nehledě na to, že z Bernu se přes noc vlakem do Lisabonu opravdu nedostanete. Věřím, že knižní předloha je asi povedenější, ale pouštět se do ní rozhodně nebudu.

Ze sympaticky praštěné a mírně přechytralé Celine z prvních dvou dílů se zde stala neskutečně protivná, hysterická a obtloustlá ženská, trpící pravděpodobně předmenstruačním syndromem, protože jinak si nedovedu vysvětlit ty neskutečné kraviny, co z ní celou dobu padaly. Tohle by žádný chlap nesnesl ani týden. Ne, tohle opravdu ze života nebylo. A jestli ano, tak mám tedy asi neuvěřitelné štěstí na vztah, ve kterém se zrovna nacházím - a to jsem na tom úplně stejně jako hlavní dvojka - devět let vztahu a dvě malé děti. Kdyby nebylo posledních deseti minut, které mě svou lehkostí a vtipem jakoby přenesly zpátky do minulých dvou dílů, šla bych s hodnocením snad ještě níže.

Více trapnosti do jednoho filmu snad ani nacpat nelze. Když by se alespoň na jednoho z té čtveřice dalo koukat bez toho, abych každých pět minut musela zařvat - proboha, vem si něco na sebe!

Při sledování podobných filmů mě vždycky přepadne šílená nostalgie a říkám si - sakra, proč se podobné filmy dnes už netočí? Výborná komedie bez sexu a bez špetky vulgarity, u které jsem se opravdu zasmála a navíc v přijatelné stopáži 100 minut. Taky se mi líbilo, že Zemeckis tam zakomponoval Beatles z archívů a vyhnul se tak trapnému hledání herců, kteří by mohli Beatles ztvárnit, což skoro nikdy nedopadne dobře a filmu by to sebralo punc autentičnosti. Holky ječely opravdu pekelně, při některých scénách to až hraničilo s bolením hlavy a hledáním špuntů do uší.

Hodně nevyrovnaný film, který u mě vyvolával naprosto rozporuplné pocity - po půlhodině se mi chtělo při každém vyslovení jména Nikki zařvat znechucením a když Tiffany přišla se svým tanečním plánem, jen jsem otočila oči v sloup. Paradoxně mě to ale začalo v tom momentě konečně bavit a poslední půlhodinu už jsem si i užívala. Rozhodně bych to ale nazařadila mezi oskarové kandidáty, ani co se týče hereckých výkonů (nic proti Jennifer Lawrence, naopak je mi čím dál tím sympatičtější, ale herecky potřebuje ještě dozrát). Vrcholem filmu je píseň Girl from the north country v podání Boba Dylana a Johnnyho Cashe.

Žádná pecka typu Hangover pro starší a pokročilé se bohužel nekonala. Párkrát jsem se zasmála, ale celkově je to dost předvídatelné a chvílemi i nudné. Uměle naroubovaná romantická linka a neustálé řeči o velkém kamarádství a bývalých láskách působí nepřirozeně, jakoby i hercům předepsané repliky nešly moc dobře z úst. Nejlepší to bylo ve chvílích, kdy zestárlé kvarteto nic nehrálo a jen si to užívalo (samotná party nebo bikini kontest). Ovšem těžko se mi bude zapomínat na Morgana Freemana v zářivě červeném obleku, ten pohled stál opravdu zato.

Naprosto výborný seriál. Škoda, že dánská televize zastavila další produkci kvůli špatným diváckým kvótám - pro mě zcela nepochopitelně, protože já u toho seděla každý týden jako přikovaná (viděno na kanálu Arte v němčině). Je to hodně surové a násilné, divák se dočká takových lahůdek jako mumifikovaných mrtvol, detailů na naporcovaná lidská těla, brutálního znásilnění v mužském vězení nebo podřezaných dětí v tratolišti krve. Nepůsobí to ale samoúčelně, naopak opravdově - takhle si práci vyšetřovatelů těch nejbrutálnějších trestných činů opravdu představuju. Zajímavá mi přišla taky linka s démony minulosti, které trápily oba hlavní představitele, komisařku Katrinu (zde chybějící Laura Bach, strašně sympatická dáma) a psychologa Thomase.

Po první sérii se přikláním ke čtyřem hvězdičkám, i když s odrbanýma ušima. Relativně neokoukané téma se mi po několika prvních dílech už nezdálo tak originální a zůstalo to pro mě už jen příjemným seriálem o doktorovi, který sex raději zkoumá než by ho sám provozoval (nemůžu bohužel říct, že by mi tam Michael Sheen seděl na 100 %, ale to má asi za vinu samotný charakter doktora Masterse, který mi sympatický rozhodně nebyl) a víc než postava doktora mě zaujaly osudy jeho manželky nebo asistentky Virginie (výborná Lizzy Caplan). Úvodní titulky excelentní. Tvůrci už ohlásili druhou sérii, což ve mně ale vzbuzuje pochybnosti - samotné téma nemá potenciál na tolik dílů. Pozdější update - po druhé sérii jdu na tři hvězdičky. Bohužel se potvrdilo to, čeho jsem se obávala - druhá řada byla hrozně roztříštěná, opravdu zajímavých momentů by se našlo pramálo a mé nesympatie k doktorovi Mastersovi značně stouply. Byl by to výborný materiál na pětidílnou minisérii, ale takhle natahované je to prakticky už o ničem.