lamps

Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout. 80 %

Koncept má samozřejmě fatální logické díry a trochu ztrácí efekt, pokud znáte jednu čarodějnickou epizodu Simpsonových… Ale sakra, já byl nervózní a každý přesně načasovaný zvrat jsem si hrozně užíval. Na Pavučině je nakonec nejvíc nešťastné, že v závěru bezpečně zúročí načrtnuté motivy a primárně zůstává mainstreamovým hororem, ačkoli mířila k vyššímu a ojedinělému vysvědčení. Jenže práce s těmito motivy v čele s odvážným rozhodnutím démonizovat na pohled milující příměstskou rodinu je natolik jistá, že žánroví fandové by měli vzít kina útokem. Ač nedosahuje jeho kvalit a nechce se jim přibližovat, loňského Barbara Pavučina připomene opakovaně. Neobejde se bez lehce nadpřirozených motivů a ve finále následuje obvyklou hororovou šablonu. Jenže provedením je většinou vítaně realistická a má vtahující příběh i proto, že obvyklé hororové šablony umně převléká. 80 %

Napodruhé, kdy jsem neměl infarktové stavy a dokázal se ještě lépe soustředit na konstrukci příběhu, jeho paralelních vícečasových linií i jednotlivých scén, to povýšilo na asi nejsilnější a nejdůležitější Nolanův film. Je to vlastně film o záměně, předávání a hlavně zamítání moci a prestiže ve světě, za jehož racionální a pragmatickou oponu vidí málokdo. Je úžasné, že těch pár rozhovorů s NÍM vygeneruje tak fascinující napětí a další v podstatě mysteriózní narativ o tom, co by mělo být důležité v mezích souboje vědy a morálky, ale co je zastíněné malicherným politickým aparátem charakterizovaným třeba oddělováním (chcete-li štěpením) geniálních a potenciálně vlastizrádných lidí a především pomstychtivou ješitností. Film o tom, co mohou udělat lidé s jejich děsivým chápáním vesmíru a světového řádu, nikoli co může napáchat bomba. To přece všichni víme, i když jako Oppenheimer třeba jen podprahově a s pár předběžnými teoretickými otazníky. 100 %

Barbie je film, který si vlastně budu pamatovat nadosmrti, i kdybych ho už podruhé neviděl. K prasknutí nacpaný letňák v ČB mi vygeneroval unikátní filmový zážitek hodný kultovního díla, jehož scénář sice jakoby místy generovala umělá inteligence, feminismus je v něm pro prváky a plastické postavy jsou hlavně prostředkem sdělení, nikoli emocí (což tvůrci přitom vnucují)… Ale koncept si vás získá absolutním příklonem k popkulturní perspektivě, zatímco jednotlivé myšlenky mají až překvapivě oduševnělý základ. I já jsem se v tom Kenovi nakonec našel, i když mi tam chyběly i plešaté modely hraček. 75 %

Je v tom strašně věcí, co mi minimálně při první projekci vadily a nedovolily mi ponořit se do příběhu tak, jak by si asi zasloužil. Hlavně vizuál je oproti všem předchůdcům zkrátka umělý a dost jsem trpěl u úvodního flashbacku. Omládlý Ford bil do očí, a byť akce na vlaku je sama o sobě vynalézavá a intenzivní a dobře reflektuje válečnou špionáž aka Kam orli nelétají, charakter Indyho v ní dostává na frak. Tenhle dřív obyčejný brýlatý profesor, co se mezi náckovskou přesilou často zmateně potácel a plány mu nevycházely, jelikož je vymýšlel za pochodu, přece nikdy nebyl heroickým nezranitelným hrdinou. Důchodcovská linka je naštěstí lepší, snaží se o variabilnější dobrodružství a dynamickou změnu lokací, přičemž po vzoru čtyřky neopomíjí rozvíjet osobnost a osobní život protagonisty. Chybí tomu Spielbergova kreativní inscenace, již Mangold jen občas vykrádá a většinou se k ní ani nepřiblíží, ale příběh je naštěstí dost přímočarý a motivačně sevřený. Zvraty se dopředu předesílají (bacha na loutkové divadlo) a tvůrci se snaží udržet děj v pohybu, i když vyžaduje komorní promluvy. Výtky navíc opět ignorují fakt, že neexistuje něco jako recept nebo optimální podoba filmu o Indiana Jonesovi - jsou tu formální dominanty, kterých se teda Mangold drží křečovitě, a potom jen volné pole působnosti pro žánrové a hypertextuání blbnutí. A toho tady dostaneme dostatek, od Tintina, podmořských verneovek a fascinace objevováním vesmírného časoprostoru v šedesátkách až po ‘ehm spoiler’ sandálové velkofilmy téže doby. Zčásti mě ten film štval, ale nechávám si dost prostoru k tomu, abych ho měl jednou taky hodně rád..

Hladoví po úspěchu kombinují hektičnost špičkové gastronomie s myšlenkami o tom, co jídlo vlastně symbolizuje. Navzdory řemeslné poctivosti a zajímavým postavám se film topí v jednotvárném schématu a vyvíjí se neuspokojivým směrem, přičemž charakterové drama kypří uměle vykalkulovanými zvraty a přísadami.

Robert Rodriguez sice přešel od mačetových dobrodružství ke sci-fi, ale jeho záliba v imitování oblíbených žánrových souputníků jej neopustila. Hypnotik je chudší příbuzný Počátku s televizním stylem, zato s dobrým tempem a solidní kadencí nápadů, z nichž některé působí originálně. A taky hrozně roztomile, tohle se točilo v devadesátkách, dokud do toho v druhé půlce nevstoupí nolanovské hrátky a spirálový narativ. V dnešních kinech ojedinělý a krásný úkaz!

Tady se to všechno sešlo. Přestože je to příběh jedoucí na žánrové šabloně, kde je spousta scén hrozně povědomá, řada charakterů archetypálních a soundtrack složený z bezpečného mixu kalifornského saxíku a texaské harmoniky, vše působí naprosto přirozeně, hladce a vůbec ne na sílu. Dobře gradovaný křížový střih, v součtu spíš character než plot-driven, slizký Thornton, sympatický Paxton a finále jak od Tarantina. Poslední záběr pro změnu s eastwoodovskou emoční palbou. A všechno šlape v devadesátkově civilním hávu. Nenápadná parádička, i když asi pro menší sortu lidí.

Best hour on television. To, jakým způsobem se s takhle zásadním twistem vypořádali, je neuvěřitelné. Smekám.

Gunn je hrozný hovado a nápadů má na rozdávání. Umí vykreslit srandovní postavičky, které nechá dvě hodiny dělat pravé opaky superhdinské etiky, aniž by to začalo být nudné. I když… tendenční je to zhruba od konce první třetiny až hanba a energický tvůrce plácá páté přes deváté. Dělá sice absolutní satiru na žánr či politické klima, ale nemá ji moc o co opřít - film má navzdory vtipným dějovým přesmyčkám dost rutinní a přímočarou výstavbu a poslušně následuje klasický emocionální vývoj dvou klíčových postav (Idrise Elby a hlavně Daniely Melchior, která je srdcem filmu a jasně nejzajímavějším charakterem, nejen díky impozantní vizáži představitelky); kritika USA moc novátorská není a téma odepsaných looserů, kteří si přece zaslouží trochu lásky, mizí ve změti bujarého kosení, požírání a rozčtvrcování, kde většina katů prostě nemá uchopitelné charaktery. Možná ještě King Shark (opět díky vztahu s postavou Melchior), jenž ale slouží jednoduchému situačnímu humoru, do něhož se drolí i celek. Akční scény jsou navíc dost odfláklé, také mají čistě parodický účinek, i když kaiju hvězdice je super a má skvělé hororové vlastnosti. Je to parodie s dost bídnými pokusy o seriózní sdělení a emoce, navrch s nevyrovnaným humorem. Gunn chvíli pálí jednu petardu za druhou a tvoří roztomilé situace, ale následně se zastavuje na místě a své aktéry nikam neposouvá - Peacemaker jako by jen občas vykročil ze stínu (a potřebuje k tomu o dvě čísla menší tričko a bílé spodky) a Margot Robbie mě tu poprvé nebavila (respektive Harley). Přitom to není vůbec marné, několik “bože!” jsem z pozitivního údivu nad Gunnovou neurvalostí skrz úsměv procedil. 65 %