BoXBe

Nemám dokumentu o Gustavu Husákovi vůbec co vytknout. Ani formě, ani obsahu. Je to výsledek poctivé práce, je to zdarma na webu ČT a stojí to za vidění. Přiznávám, i mě trochu utahala délka vzpomínání na ne až tolik přitažlivou epizodu naší historie, ale je to vzdělávací a rozhodně rozšiřuje kontext.

Viděl jsem dávno a líbilo se mi to víc než hodně. Zkusím si to teď někde vychytat a uvidím, každopádně mám na Běláska hodně milou vzpomínku...

To, že jsem se na to z nudy po návratu ze školy kdysi díval, neznamená, že to za něco stálo. Bylo to hloupé, jednotvárné a totálně o ničem. Zabíjení času na obrazovce záběry na mladé lidi...ale takových zabíjaček je tu dodnes kvanta, že...

Totální pohoda, ne nepodobná hřebejkovým klasikám Pelíšky a Pupendo, jen více bohémská, s erotickým přídechem a typickými totálními hláškami Pišťánkovými, autora předlohy a jinak taky geniálních Rivers of Babylon. Herecky prvotřídní, hudební podkres a hlavní hrdina trochu připomene Danyho Smiřického s melancholickým hořkým nádechem doby, kterou jsem zažil jen zčásti a jako dorůstající dítě. Líbilo se mi velmi, bavil jsem se a těším se na repeté :)

Marley&Me je film nadprůměrně inteligentní a já osobně bych si s ním dovolil počítat ještě za několik let, až se nevinně zeptáte někoho, jaký film má rád nebo na co koukal v televizi anebo co že to je na Vánoce večer na Nově anebo co kdybychom si pustili něco na DVD za 39,-Kč. Odpovědí bude Marley a nikdo se za to nebude muset stydět. Já osobně mám slabost pro psy, pro jejich psí oči a vůbec a tam někde začínají sympatie k tomuto filmu, tam někde v té ohrádce na té farmě, když si Owen Wilson a Jennifer Aniston vybírají štěně. A pak, film se nestrhne směrem k přiblblé americké komedii, ale k rodinnému filmu, kde nepřevažuje humor, ale kupodivu vážnější otázky. Život Marleyho zastihne mladou sezdanou dvojici na začátku jejich poutí společným životem a prohryzává se (doslovně) až k tomu, co by si přál každý rodinně založený čtyřicátník. Líbí se mi, že film namísto psích skopičin řeší starosti o děti, namísto lapání zlodějů štěnat hledá harmonii mezi rodinou a seberealizací v zaměstnání a že namísto humoru založeném na spadnutí na zem zakládá si spíše na chytrém hláškování, což vedlo k tomu, že paradoxně nejvíce jsem se zasmál, když se šéfredaktor při tom prvním sloupku o Marleym bavil při čtení až se popadal za břicho! :)) Podívejte, dokud budu moct Marleyho srovnávat s nudným Benjaminem Buttonem, s fekálním humorem pubertálních komedií a s vulgárním antihumorem filmů Kevina Smithe, nemůže u mě Marley prohrát. Sází na obyčejnost všedního dne na pohodových floridských plážích. Sází na upřímnost, všimněte si, lidi v tom filmu si na obyčejné otázky odpoví a nelžou si....to je sice takový pro někoho idealistický detail, ale .... potěší. Na děti se při výchově neřve. Pes není mlácený vodítkem po zádech. Při práci se snaží fakt dělat. Postavám nechybí pochybnosti, sebedůvěra, víra v lepší zítřek, snaha udělat život o něco lepším bez toho, že by se u toho museli chovat jako naivní dobrovolníci z charity. Mně osobně se tato krystalická nevinnost na filmu líbila, protože je to tak trochu pohádka a lidi pohádky potřebují. Ostatně, ne bezdůvodně film nechává některé otázky bez odpovědi, jedna ze symbolických byla ta poslední Wilsonova v jeho zaměstnání - "possible?" Kdo by pak jinak věřil, že děti a sami sebe máme vychovávat do ještě lepšího světa, než je dnes?

Dnes víme, že "ítýho" natočil jeden z nejlepších hollywoodských vypravěčů a že opět nadefinoval žánr. Rozhodl se film vést v režii dětské duše a dětské nevinnosti, navíc celý z úhlu dětských očí a povedlo se mu to inteligentně, s humorem, i když s trochu přesoleným slzícím sentimentem. Ale stejně jako já jsem kdysi brečel jako želva a ještě dnes mnou emocionálnější scény zahýbou, tak doufám, že i moje děti budou jednou tento film, který je bezmála stejně starý jako já, hltat se zatajeným dechem a věřit, že první místo v jejich životě má mít láska k druhým a teprve o několik let později připouštět v průběhu nabírání životních zkušeností komplikace. Dětství může E.T. jen obohatit. A když už nechat děti sedět u videa, tak u filmů jako je E.T. To je můj názor.

Liberijské ženy zaháněly do pekla a režisér snímku trochu klamal tělem. Chvíli máte pocit, že se díváte na docela veselý film o tom jak rázné ženy nevzdávají ze svých pozic snahu o zastavení válek a utrpení a nezřídka opravdu dojde k vtipným situacím. Místy odlehčený tón ale nesedí na vážné pozadí problému, kterému se film naštěstí vůbec nevyhýbá, jen jej na rozdíl od jiných snímků o Africe nezdůrazňuje a drží se svého tématu - ženského hnutí. Znalost pozadí vnímavý divák zná anebo ve filmu zahlédne a pochopí. Proto vznikají tyto dokumenty, proto existují mezinárodní hnutí, organizace a festivaly za lidská práva. Protože ve 21. století dochází k tomu, že čtrnáctiletý klučina se samopalem na krku znásilní starší holku prostě proto, že byla ve špatný čas na špatném místě. Absolutní anarchie, teroristé a zločinci na straně totalitní vlády i rebelující opozice. Válečný stav, nefungující ekonomické vztahy, zruinované hospodářství, vypálené domy, tisíce mrtvých, žádný směr, chaos a právo silnějšího. Žádné právo, žádná jistota, jen víra a ta je denně více a více podlamována. Jo jo, i tento film by měl být viděn, i tento dokument má co říct a testovat vnímavost rozvinutého světa. Jsme na jedné lodi, ať chceme nebo nechceme.

Vítejte v KLDR po prvním dojmu působí jako trapnější verze Účastníků zájezdu (a nechci tím Vieweghovi křivdit). Při těch jejich plytkých řečech jsem se cítil o to trapněji, že zatímco oni platí za "dovolenou", na které pak největším zážitkem je, že řeší, jestli se mají nebo nemají uklonit před sochou Kim-Ir-Sena, tak v kině Art o dvě zastávky dál běžel film o koncentračních táborech v KLDR. Dnes už nevím, proč jsem byl v jiném kině, ale nechám si to ještě projít hlavou. Třeba slečna Jablonská disponuje režisérským sestřihem.... P.S. Absolutní souhlas se SirGawain.....

Další z filmů festivalu Jeden svět, u kterého hvězdičkové hodnocení za kvalitu snímku nedává smysl. Těch pět hvězd tam dávám za to, co ten film několikrát zopakuje, apeluje na to a všemožně se to snaží zadřít pod naši kůži, protože v tom má pravdu - v té záplavě informací, kterou díky internetu a mnoha médiím máme, se podstatné věci z našich hlav často vytrácejí a to nemá vliv jen na obyčejné lidi, které nikdo nenutí dělat charitu v Libérii, ale má to bohužel vliv na politické aktéry a jiné odpovědné osoby, které se nechávají otupit a odvolávají se na pragmatické přístupy a mezinárodní politické vztahy. Pochopitelně, ale za některé frázičky by se taky dalo schovat absolutně všechno, druhou světovou válku nám připomene kterákoliv učebnice dějepisu. Reportér je věcný ve svém vzkazu. Je to ten jednoduchý apel, že když média každý den informují o genocidách, neznamená to, že děsivé důsledky genocidy jsou nějak slabší nebo že se s tím nedá nic dělat. Když média napíší v jeden den o 450 000 mrtvých a na další stránce o 3 zabitých v autě v našem městě, pořád to neznamená, že 450 000 se liší jen v číslovkách, ale je to pořád čtyřista tisíc mrtvých lidí, kteří by rádi oseli půdu a vychutnávali denně západ slunce. Nemluvě o tom, že před smrtí byli mučeni, páleni za živa, znásilněni, byly jim usekány ruce, hladověli tři roky v kuse a podobně. Reportér NYTimes Nicholas Kristof má tu nevýhodu, že jeho povolání jej zavádí na společnou večeři třeba se samozvaným generálem Nkundou nebo že všechno to utrpení může jen a pouze zaznamenat a předávat dál a doufat, že jeho práce má smysl, že něčemu přispívá a že má vliv na ty, kteří můžou dělat něco pro lidi, kteří jsou opravdu často jen oběťmi. Někdy stačí 300,-Kč měsíčně třeba Člověu v tísni, někdy by bylo fajn třeba embargo na dovážení střelných zbraní (bohužel ale víme z Rwandy, že ani to nemusí stačit), někde by pomohly mírové mise s dostatečnou politickou a finanční podporou a platformy pro dialogy lídrů znesvářených stran v desítkách konfliktů, kde denně umírají další stovky lidí a pro nás je to jen mraveniště čísel na stránkách novin. Nejsem naivní, ale věřím, že na té dlouholeté cestě, která potrvá desítky, ne-li stovky let, než se Afrika stane normálním místem k životu, nebude na filmy jako Reportér a jakékoliv humanitární aktivity zapomenuto. Leckdy jsou tím jediným, co těm chudákům z postižených oblastí v jejich víře v lepší zítřky zůstalo...

Pochyby postrádají sílu. To bylo první co mě po jejich skončení napadlo. Zabývají se morálkou a ctí, ale nejdou do hloubky, zůstávají na povrchu problému. Je to herecký koncert všech zúčastněných, ale nejde o zásadní výkony v jejich kariéře, všichni mají za sebou už i lepší role. I to minimalistické vedení příběhem stojí za pozornost i když mírně nudí a donutilo mě v průběhu přemýšlet, proč někteří režiséři neumějí točit jako Bohdan Sláma, který by z toho vytřískal mnohem více a pravděpodobně by dal hercům více prostoru - začíná mi u amerických filmů vadit klipovitý střih, kamera neumí využít prostory škol a kanceláří a stříhá, stříhá, stříhá, jediný dialog není veden vcelku v jednom záběru.. Nakonec film ani nepřináší žádný zásadní střet, to zásadní se odehraje ve dvou scénách v kanceláři sestry Aloysius, je natočený více než klasicky, řekl bych tak standardně, že v důsledku působí jako obyčejná televizní inscenace. Škoda.