EastWicka

Atmosférická, tak trochu po anime pojatá taškařice o partě sexy kočiček z psychiatrické léčebny a jejich akčních misích mimo čas, prostor a limity 3 dimenzí. Natřou to pěkně pod pás pár hnusákům, zombie-náckům, démonům, drakům a hraje jim k tomu úplně božskej soundtrack.

V jádru je to pěkný, hnusně strašidelný horor o mocnostech pekelných, možná dokonce pra-pekelných. Akorát ho vytrvale kazí scénky à la Indy Jones, které měly asi tomu strašení odlehčit, aby diváci nedostali infarkt. Takže ve výsledku jsme se se ségrou u Sestry střídavě chytaly sedadel a chlámaly smíchy, což nejspíš nebyl záměr tvůrců.

Tak jsem se oženil, maminko. - A kde máš nevěstu? - V kriminále.

Přesně jak píše má oblíbená hellstruck: "Psycho lesby, rozvedený alkoholik, nevrlý dědek a jeho zvrácená chráněnka, děsivý teenager..." Zkrátka taková fajná, atmosférická krimi o pěkných sousedských vztazích a vraždách v jednom činžáku, co je Britové sekaj, jak Baťa cvičky (ty kriminálky, i ty strašidelný činžáky...).

Vynikající dokument a břitká analýza, která ani po 30 letech od svého vzniku neztratila nic ze své poutavosti. Montypythonovská scénka s Chamberlainem, hudební doprovod Erica Claptona, uzemňující rozhovory s pamětníky i osvobozující politická nekorektnost mu dodávají ono "něco" navíc, emotivní sílu, troufám si říci nejen pro Čechy.

Destrukce, drogy a rock'n'roll. Sex je nudnej. Hnusnej hipísáckej humáč. Sid Vicious a Nancy Spungen v interpretaci Alexe Coxe byli narušení, na heráku a na zabití, k politování. A tak se milovali a žili spolu až do smrti.

Svatá prostoto.

Hvězdičku navíc přihazuju za tradičně božího Tima Rotha a taky za roztomilého Jacka O'Connella ve spoďárech přivázaného u zábradlí. Jinak jen další tuctová svižná britská gangsterka.

Carter je amorální gangster, hnusák a elegán a právě se s ledovým klidem vydal zjistit, kdo mu zabil bratra. Krev je krev. A tahle ultra-stylová, pekelně pozvolná a genderově (i vůbec celkově) nekorektní odyssea mě chytla díky rybím očím Michaela Cainea.

Z Valmonta čiší joie de vivre a Formanovo pochopení pro to lidské hemžení se všemi jeho intrikami, poťouchlostmi i podlostmi. Čím jsem starší, tím víc chápu, proč o tolik zmírnil tragické vyznění de Laclosova románu, zcela vypustil morality a přesměroval pozornost k životu, který jde dál, a který se prostě má žít... Kdysi před lety mne jako zasmušilou dívku mnohem hlouběji zasáhla Frearsova srdceryvná, vážná adaptace téže předlohy, Nebezpečné známosti. Dnes vidím Formanova Valmonta jako příběh z paralelního vesmíru, viditelného pouze přes sklíčko zcela vědomě zabarvené dorůžova.