Lindiště

Příběh geniální osobnosti by měl být ztvárněn geniálními filmovými prostředky. To zde bylo splněno na 100 %.

Typický případ, kdy vizuální stránka drtivě převládá nad obsahovou. Přesto, že ty záběry jsou vesměs okopírované, je vidět, že si na nich dal kameraman opravdu záležet. Také barevná stylizace byla podle mého povedená. To je ovšem z toho pozitivního všechno. Z obsahové stránky zde není moc co vyzdvihnout, vlastně vůbec nic. Děj nemá gradaci, pokud se o ději dá mluvit, spíše by se toto dalo vystihnout jako výčet spáchaných bestialit, podpořených naturalistickými (by rádo) scénami, směřující k jedinému závěru - popravit či nepopravit (jako by to nebylo jedno). Snaha o vyjádření fascinace obhájce osobou vraha ve stylu Mlčení jehňátek zde vychází naprázdno, neboť je vše prošpikováno povrchními až slaboduchými dialogy a monology a ani zmíněné záměrně brutální scény a snaha šokovat, tomu nepomáhají. Téma vlivu dětských traumat na jednání v dospělosti a tím také odpovědnost jednotlivce x společnosti za spáchané zločiny bylo také ve filmech řešeno již mnohokrát. A většinou lépe než tady.

Z raného dětství se mi z tohoto filmu vybavila jen děsivá vzpomínka na scénu, kde z těla, z místa, kde dřív bývala hlava, vytéká kečup. Později už tato scéna tak děsivě nepůsobila (kupodivu). Zůstal ale výborný a umělecky pěkně stylizovaný příběh slavné řecké báje, která je napínavá, ale zároveň neztrácí humor. Pěkné bylo zejména zobrazení řeckých bohů se všemi jejich náladami a vrtochy, kteří si jen tak z rozmaru, nebo jiných pohnutek zahrávají s lidskými osudy jako s figurkami na šachovnici.

Po dlouhé době shánění jsem se k tomuto filmu konečně dostala. A můžu říct, že překonal mé očekávání. Jek je, dá se říct, typicky severské, nejedná se zde o čisté drama, ani komedii, i když to má prvky obou, poskládané v pěkné harmonii (že by tak jako v životě?) Děj není nijak složitý, ale o to více se může člověk soustředit na skutečné motivy jednání postav, zejména té hlavní, které mají své kořeny většinou v minulosti. Nikdy se nic neděje prostě "jen tak", vše má své opodstatnění a to, co může zpočátku vypadat jako bezohlednost a chůze přes mrtvoly za svým cílem, je vlastně zoufalá snaha o vymanění se ze svých společenských poměrů a jakási pomsta za křivdy minulosti. Každý zde za své činy dostane patřičnou "odměnu", to je asi to, co mě zde hřálo na srdci nejvíce, i přes tu mrazivou islandskou krajinu :)

Takovéto filmy hodnotím občas velmi vysoko, díky zábavnosti, kterou poskytují. Zde jsem očekávala něco podobného, zvlášť když se na scéně objevily molitanové "skalní" přízraky, jejichž nebezpečnost spočívala předpokládám v zběsilé rychlosti, kterou dokázaly vyvinout, že před nimi nebylo možné utéct, jinak si to nevysvětluji. Bohužel to bylo to téměř jediné, u čeho jsem se dokázala jakýmkoliv způsobem pobavit, jinak to byla nekonečná nuda, ani ti pavouci to nezachránili, a že Ed Wood točil nejhorší filmy všech dob? Ani náhodou! Takže bod za skalníky a temníky a těším se až si 4.2.2010 ve 22:00 na ČT2 spravím chuť.

U tohoto filmu jsem měla jeden velký problém, nelogičnost jednání určitých postav. Pokud někdo může cítit sympatie k někomu, kdo se mu přizná k vraždě a vzápětí ho do toho i namočí tím, že se s ostatními kumpány usídlí na jeho chatičce, nezdá se to zrovna moc pochopitelné. Pokud dále ta samá osoba, která zná pravdu, zapřísahá tu druhou, aby se v žádném případě nepřiznávala, slovy "Ještě chvíli to tu vydrž, za chvíli je po všem a všechno bude tak jak dřív", tak už to není ani uvěřitelné. Toto určuje celý příběh, takže to bohužel nezachrání ani zbytek, ve kterém je podle mě velice dobře vykreslen tíživý pocit viny a jeho touha zbavit se ho za kažou cenu "pošeptáním do vrby" a ulehčit si tak svému svědomí. Výsledek byl pro mě něco jako "Dobře ti tak"...

Čistá imaginace ztvárněná na filmovém plátně, Terry po vizuální stránce opravdu udělá, co ho napadne a nenechá se ničím omezovat, dokonce ani smrtí představitele jedné z hlavních rolí, naopak ta mu v kontextu s jeho postavou dodává trochu jiný rozměr. Co mi ale chybělo, byl silnější a více konzistentní příběh, na který jsem zvyklá u režisérových předchozích děl. Když ale potom z jeho úst slyšíte, jak na začátku byla pouze představa starodávného kočáru, poháněného koňmi uprostřed moderního města, můžete se divit, že nějaký souvislý příběh vůbec mohl vzniknout.

Typická Gilliamovina, co si budeme povídat. Zatím viděno beze zvuku, ale super! :)

Příjemný film, hlavně díky ústřední manželské dvojici Šafránková+Abrhám. Trochu mi to připomnělo norské Tatt av kvinnen (2007), ale v o hodně snesitelnější podobě. Jinak pro znalce natáčecích lokací to musí být asi trochu zběsilé, když dvojice od Labské boudy sejde k Mumlavskému vodopádu, pak se zase ocitne kdesi na vrchu, odtamtud přes Rýžoviště dojde na nádraží plné vodáků, aby odtamtud uskutečnili druhou část svatební cesty, tedy sjezd řeky na kanoi.

Ne Marianne opravdu není roztomilá a zábavná a já vážně netuším, jaké kouzlo toho chlápka k této nesnesitelné ženské tak neuvěřitelně táhlo. To už bych se do ní, jako chlap, spíše zamiloval(a) ve filmu Kunsten å tenke negativt, tam by se mi to zdálo pravděpodobnější :)