toku

BlacKkKlansman vás rozchechtá, abyste se hned zakuckali připomínkou, že se (skoro) vše stalo. Ron Stallworth (John David Washington) se skutečně stal členem Ku Klux Klanu. Jako černošský policajt. Po telefonu. A jeho bělošský kolega (Adam Driver) ho opravdu zastupoval na osobních schůzkách. Tenhle absurdní příběh generuje tolik gegů, že to tlačí film s přispěním režisérovy (Spike Lee) lehké ruky kupředu a odvádí pozornost od problematických prvků. Těmi je hlavně chirurgické rozdělení na dobro a zlo, doslovné vedení zápletek a hloupé karikatury členů KKK. Drobností jsou pak neopodstatněné záběry vyznívající do prázdna. I díky tomu vás film postupně ukolébá až k úplnému odzbrojení dětinsky hloupým koncem typu "to jsem ti to nandal". O to víc šokující jsou poslední minuty doku-záběrů z loňského útoku v Charlottesville a Trumpova relativizující vyjádření k neo-nacistům. Škoda, že lehký tón filmu přebije i občasné vážnější zmínky. Třeba když židovský kolega přemýšlí, díky úplné asimilaci, o svém původu až po infiltraci do KKK a jejich projevované nenávisti vůči Židům. Nebo, že KKK funguje jen na základě sdílené a neustále projevované nenávisti, takže si stačí párkrát zanadávat, aby vás přijali. 7/10 díky svižnosti, příběhu a kontrastnímu konci.

Do ideálního života plného čtení knih, hraní i psaní hudby, intelektuálních rozprav, úžasného jídla, zralého ovoce, pokuřování cigaret a koupání s ostatními v rybníce přijede americký stipendista Oliver, který vytrhne sedmnáctiletého Elia z bezčasí a rozproudí v něm život ranných osmdesátek na italském venkově. Call Me By Your Name (režie Luca Guadagnino) je jemnou LGBT romancí o dospívání a zároveň nejlepším filmem za uplynulý rok nejen ve svém žánru, ale obecně. Snímání prosluněného světa je rozstříháno do živoucích epizod, začínajících dávno před spuštěním kamery a doznívajích ještě dlouho po jejím vypnutí, díky čemuž film působí neuvěřitelně životně. Přirozenost umocňují i nedojetá romantická klišé. Není třeba se koukat na něco, co jsme už tolikrát viděli, dozvuk je ponechán na nás, a film se může věnovat dalším věcem, třeba mikro-prostřihům na krásné věci dotvářející atmosféru. Na tu má velký vliv i hudba, která je zároveň subjektivizačním prvkem. V prvních dvou třetinách hrají převážně klavírní skladby od klasiků (Bach, Ravel) nebo současných skladatelů vážné hudby (Adams, Sakamoto), protože Elio takovou hudbu poslouchá, přepisuje z ní noty, hraje ji a navíc píše hudbu svou. V poslední třetině se s Eliem mění i hudba. Místo klavírní klasiky začínají znít osmdesátkové (pro film současné) pop hity, jako Words od J.R. Davida nebo Love My Way od The Psychedelic Furs. Deset bodů z deseti a doufám, že nebudu muset na další tak dobrý film čekat zas přes rok.

Místo sebevědomýho pokračování Pacific Rimu (del Toro), kde si každou megatunu železa cejtil v kostech, dostaneš s Pacific Rim: Povstání (DeKnight) nepovedenej stylystickej mix Transformerů (Bay) s Godzillou (Edwards). K tomu ještě příběhovou výplň, která není špatná tím, že je hloupá - což si musel čekat - ale tím, že jí je k uzívání hodně. Špatně vystavěnýmu záporákovi tak nezbývá nic jinýho, než ťukat do tabletu a šíleně se smát, muhehe. Tři body z deseti za slibnej dynamickej začátek a vše-ničící "mecha" versus "kaiju" finále, který ti dá aspoň trochu vzpomenout na inspiraci Neon Genesis Evangelionem.

Ready Player One je osmdesátkový popkulturní mišmaš, který vám přehltí receptory tak, abyste neměli moc šancí se zamyslet, jestli to celé dává smysl. Film se odehrává ve dvou světech - v "realitě" chudinské čtvrti, ze které ale každý obyvatel utíká do virtuálního světa Oasis. Oba fikční světy vás zásobují tak zásadními nesmysly, že film vnitřně nefunguje. V "realitě" je asi nejzásadnějším lapsem způsob nošení virtuálních brýlí a pohybu v "reálném" prostoru ulice - jakoby režisér Steven Spielberg, ani scénáristi Zak Penn a Ernest Cline nikdy virtuální realitu nezkoušeli. Podobně je na tom přepínání pozornosti z virtuálního světa do "reálného", a vůbec samotný život ve čtvrti složené z obytných přívěsů poskládaných vachrlatě jeden na druhém. Ve virtuálním Oasis přijdete s každou smrtí o vše, co jste hraním dosud získali. S tímhle herním mechanismem nemáte šanci vyvolat celosvětovou závislost, zvlášť když vás každý může vodprásknout, King Kong vás může běžně zadupat do země, panenka Chackie zapíchnout atd. Ačkoliv máte v Oasis netušené možnosti a můžete tu dělat doslova cokoliv, jedna věc tu zásadně chybí - emoce. Virtuální avataři se podobají současným herním avatarům, k lidskosti jim tedy něco chybí. Pokud jste v Oasis většinu filmu a odehrává se tam většina (tuctové) zápletky, je to celkem problém. A tedy, když nefunguje hlava ani srdce, musí nastoupit vizuální uřvanost - film je barevný a zběsile rychlý. Spousta charakterů, předmětů a akcí v Oasis odkazuje na hry a filmy osmdesátých let. Máte-li nahráno a nakoukáno, dostanete se z nadzvukové rychlosti vnímání až k rychlosti světla. Šest bodů z deseti za rychlé a neonově přebarvené popkulturní muzeum osmdesátých let - občas je kouzelné vidět, jak postavy z filmů různých žánrů můžou fungovat vedle sebe, aniž by vám to bylo divné.

(Po 1. serii) Pritazlivy nametem, jinak podprumerny serial. Plytva se tu casem opakovanim scen, postavy preslapuji na miste a snad do poloviny serialu se nikam nevyvyjeji. Tedy postavy, spis vystrizene sablony plne predsudku. Spousta veci je doslovne recena, misto pouziti filmovych prostredku. Nektere sceny jsou uplne nesmyslne (napr. predavani baliku penez a reseni osobnich veci pred autobusem plnych lidi). Svet neni uplne domysleny - zajimalo by me, jak autori resi situaci, kdy si “navstevnik” vezme nejaky fyzicky predmet (napr. dymku s hasisem) a sledoval by je pri tom nekdo treti, uvidel by levitujici predmet? Prohazovani postav je obcas neprehledne jindy se naopak podari opravdu pusobiva vymena, zvlast v okamzicich, kdy se spoji vsechny postavy. Hodne me uchvatila znelka a jeji mashup ruzne natocenych a diky tomy pusobicich scen. Serial nedoporucuju.