Akret

Film, kterému jednoznačně vévodí forma v kontrastu s nevýrazným obsahem. Vesmír a jeho ticho jsou prvky, které narušuje (americký) boj o život. A že za všechno mohli Rusové, v americkém filmu, to jsem byla překvapená.

Moc pěkná kritika socialismu, podaná s takovou "lidskou tváří". Fakt je jeden, když si to ti lidi rozkradli, tak to nemůžou vyhrát. A jak k tomu přijdou ti, co si ty losy poctivě koupili a nic si nenakradli? Měli si nakrást, kdo si nic nenakrad, musí chápat, že nic nevyhrál. A co udělat s těma lidma co si nakradli a losy si nekoupili? To je sviňárna tedy. Počkejte, vycházejte z toho, že u nás na plese není nikdo, kdo by si nekoupil aspoň jeden los, zloděj bez mozku u nás neexistuje. Z toho vycházejme!

Takže, jak to všechno začalo…dva malí vandalové okoušou domeček ne příliš pohledné čarodějnici, která nejspíš nikdy neslyšela o BIO stravě, neboť to by jí dvě děti s jistou cukrovkou nemohly připadat jako nejlepší večeře. Pokračování děje je už celkem nudná přespříliš krvavá pohádka s děsivými dialogy a ještě děsivějším kulometným závěrem. Co je třeba pochválit: vzhled každé čarodějnice a trol Eduard, který je svým trolím způsobem velmi roztomilý, deska s nahrávkou nářku unesených dětí, která je jistě neodmyslitelně součástí lovecké výbavy každého zkušeného lovce čarodějnice a do třetice všeho dobrého Jeníčkova cukrovka.

Všichni jsme tak trochu blázni a každý z nás má občas pocit, že tak šílený život muže mít jen on. Ale „to jak žijeme, je jedna věc a většinou se s tím nedá nic dělat, ale neměli bychom ztratit kontakt mezi sebou“.

Ukázka kolektivní brutality vystřídaná brutalitou individuální. Nejeden film už pracoval s tématem kolektivní viny, která každého jedince dovede hluboko pod hranici morálního jednání. Ale skutečnost, že by se z oběti stalo vraždící monstrum, je sice pro řadu lidí ospravedlňující s ohledem na ublížení, kterým si musela projít, nicméně pořád nedostačující jako důvod natočení filmu, který nic jiného než brutalitu neřeší.

Působivý životopisný dokument, kterému i přes své téma nechybí humorné okamžiky. Nedostatkem je však jednostranná obhajoba asistované sebevraždy a eutanazie. Chybí zde konfrontace názorů pro a proti (Jaký byl psychický stav osob prosících o smrt?, Neměl Kevorkian posuzovat stav svých pacientů i s jinými odborníky, než „pracovat na vlastní pěst“?). Film tak nedává divákovi možnost, aby k názoru zda eutanazie ano či ne došel na základě vlastního uvážení z poskytnuté matérie. Konfrontace názorů by nejspíš nevedla ke změně divákova postoje, ale mohla by jej navézt například k otázce „Kdy?“.(viděno v rámci festivalu AFO 2013)

Film o tom, že všichni děláme chyby a ubližujeme jimi druhým, a někdy bohužel již nenávratně. Ale proč? Někdy ani neznáme odpověď, a tak jsme si ji vymysleli…protože jsme lidi.

Každý z nás má jistě svůj sen o opuštěném místečku, kde bude pánem svého času s výhledem na moře. A přesně takový sen si splnili tihle dva kluci, kteří se rozhodli jeden rok strávit na opuštěném norském pobřeží, kde za svůj pobyt zaplatí přírodě sběrem odpadků, které vyplavuje každý den moře. Záviděníhodné odhodlání a tak dobře uskutečněné a naplno prožité dobrodružství, že se dalo jen závidět, v dobrém slova smyslu. (viděno v rámci festivalu Jeden svět 2013)

Krutost druhé světové války v její nejděsivější podobě, koncentračních táborech, podaná s dojemným nadhledem. Něco tak nevinného a milého jako je dětský pohled na svět, je zde vhozeno do beznadějné reality emocemi nepochopitelné lidské krutosti, a celé jeho přežití je závislé na síle rodičovské lásky. Film, který svým přístupem k životu rozpláče.

Začátek vypadá na starou klasiku…pohodový výlet s přáteli za krásami technikou nedotčené přírody…a nakonec z toho vyjde neuvěřitelná slátanina všech možných i nemožných hororových nápadu…Takže nejspíš proto, že hlavním sponzorem filmu byl klub přátel marihuany, vzniklo něco, na co se dá koukat, snad jen pokud jste členem klubu přátel marihuany.