Baldrick

V tomto případě bolyvůd natrhnul halyvůdu prdel na domácím hřišti 1:0. Bez rukaviček, bez katarze, bez zpěvoher. Svižně, drsně, bez hektolitrů umělé krve nebo jiných šidítek.

Méně filmové (než starší opusy), ale více švandy. Tu nápaditost a neotřelost aby člověk v dnešní kinematografii jen pohledal.

Celý film drží zejména díky charisma hlavního představitele. Což ovšem neznamená, že by Marinović neměl cit pro tragikomiku života, přirozeně vyznívající humor a střízlivý pozorovací talent (to ho také odlišuje od většiny jeho českých spolužáků). Myslím, že v tomto případu lze použít (v kontextu českého filmu jinak velmi odpudivé adjektivum) milý film. A samozřejmě slibný debut.

Minimalistické (až komorní), soustředěné, jednoduché a přímočaré (v dobrém slova smyslu), barevně a světelně precizní, v detailech i překvapivé, výborně ukončené (byť nijak zvlášť originálně).

Atmosféra navozená, jemný humor (smysl pro absurditu) zpočátku zvládnutý. Postupně ale přibývají inscenační kiksy, bohužel (viz např. vývoj postavy matky a nepřirozenost situací, které mají přirozeně vyplývat z děje). V závěru to vše přechází až do bezradné křeče (opět spíše dramaturgické, než scénáristické).

Tak trochu pohádka o uzavření vpravdě mýtického míru. Stáváme se svědky jedinečné události (procesu vedoucího k ní), které přeci každý rozumně uvažující člověk musí fandit. I já bych Kolumbijcům přál, aby ten mír vydržel. Ale... Těch ale je tu nějak moc... Uvedení do tématu téměř schází (dalo by se shrnout do několika vět), jsme vhozeni doprostřed džungle a vzápětí zase expres posláni na mírová jednání na Kubě. Všichni mají slušivé bílé košile, usmívají se a myslí to upřímně. Dejme tomu. Okamžik je to historický, ale (jak se i dovídáme z komentáře), v podstatě nikdo nemá plán B... Navíc, těch dvaapadesát let z historie Kolumbie je doslova nabitých (nebo spíš vystřílených) tolika jedinci, skupinami a (zejména) tragickými událostmi a okolnostmi, o kterých tu nepadne ani slovo (AUC letmo, ELN vůbec, Escobar se mihne v jednom archívním záběru bez identifikace či jakéhokoliv komentáře, prostě drogy, dyk to znáte). A za dveřmi číhá (prská) pomstychtivý politický oponent (se svou suitou a voliči). No jo, ještě že nám po projekci během diskuze bylo vysvětleno, že za vší tou nepřející negací a případným nezdarem je to pěstování strachu v lidech (jako přeci dnes všude, viz prezidentské volby v Americe nebo Brexit).

Zhruba první polovina je tvořena amatérskými záběry ze života oné skupinky přátel, mladých idealistů revoluce a jejich aktivit politických i volnočasových (v počátcích revoluce). V druhé se pozornost přesouvá (i vzhledem k tragickému osudu mnohých z nich) k různým skupinkám a místům protirežimního odporu a je natáčena zřejmě s již profesionální výbavou (dejme tomu reportážním stylem). Z hlediska časového pokrytí se jedná především o dění v prvních třech letech. Snímek je také rozdělen do několika (asi sedmi) kapitol, jejichž formulace byla poněkud diskutabilní. K obsahu těžko něco dodávat, tohle je (občanská) válka (krmená z cizích peněz).

Nesmírně důležitá záležitost, na kterou lze nahlížet z různých úhlů a donekonečna o ní debatovat. Laibach našli v Mortenovi spřízněnou duši a společně opět bodují. Tohle je skutečně ono pověstné a kultovní nastavování zrcadla (oběma stranám). Hranice morálky, vnímání, sebereflexe, tvorby, komunikace, atd. Dovolím si také osobní názor, jezdit tam měli a je skvělé, že se jim to povedlo zrealizovat. Nic nelegitimizovali, jen překročili hranice, které jiní nahlas označují za nepřekročitelné, ale pak v tichosti přehlížejí nebo se dokonce účastní jejich překračování jiným způsobem (do Severní Koreje přeci dnes naprosto běžně jezdí cestovky, a rozhodně ne jen od soudruhů z Číny). Ukázali (jako již před nimi jistý Gorbačov s Reaganem), že hranice mezi lidmi (státy, ideologiemi) se dají efektivně překonávat pouze vstřícností a komunikací, nikoliv řinčením zbraní. Protože smát se psovi, který zahnaný do kouta štěká a kouše, dokáže jen idiot (srovnatelný s některými aparátčíky tamního režimu). Tohle všechno ale samo neznamená, že ten film není jedna velká bžunda, himlhergot, Laibach!

Bohužel, co se po celou dobu tváří jako nezaujatý (vícehlasý) pohled na dění na Ukrajině prostřednictvím komentářů různorodých rodinných příslušníků, se ve zpětném pohledu ukazuje jako podprahová demagogie. Při návštěvě dědečka na Donbasu se ocitneme na rozdávání medailí za zásluhy jakési jednotky separatistů a je nám ostentativně naservírovaná vlajka se Stalinem. Ačkoliv ani dědula, ani nikdo z rodiny s nimi nemá přímo nic společného. Ale při žádné návštěvě Lvova, Oděsy nebo Kyjeva nezahlédneme ani cíp praporu či škorni "hrdinného" bojovníka Azovského praporu či stoupence Pravého sektoru (nota bene v akci). A samozřejmě banderovce nikdo z nich nezná, to je nějaká pomluva z vesmíru asi, respektive když už, tak ne všichni byli špatní, že... No, a když po projekci v debatě režisér prohlásí, že nerozumí pojmu "příměří" (buď je válka, nebo mír), pak již těžko něco dodat. Hlavně že si pak zanotovali s přítomným kyjevským pisálkem (nebo co to bylo), že je snad už všem jasné, kdo je tady ten novodobej nacistickej bubák, brrr (pro méně chápající, prolistujte si kterékoliv ukrajinské noviny, jsou toho neustále plné, ale propagandu dělá zásadně jen Rus, to je snad všem jasné).

Největší švanda první i druhé série. Tenhle seroš je snad opravdu naučná vzdělávací guma pro náctileté. Stokrát provařené prvoplánové bububu, které napadne i průměrně vyžilého androida. Nejvíc na tomhle mediálním prefabrikátu děsí, kolik trollů si z toho cintá do gatí.