DuanBerry

Sotva jeden den po shlédnutí jsem musel snímek přehodnotit. Z původních tří hvězd jsem sáhl po čtyřech, protože mi film neustále vězel v hlavě. Jednak jsem si uvědomil, že téma, odrážející skutečnou událost, nebylo pojato nijak nevkusně a pak, že Meryl Streepová byla opravdu neuvěřitelně krásnou ženskou. Prakticky po celou dobu jsem z ní nebyl s to spustit zrak, možná i proto, že mi svým zjevem i svou umanutostí a smyslem pro spravdelnost připomínala mou vlastní přítelkyni, která je zrovna taková... a svět se nezměnil, semele úplně všechny a všechno.

S dětmi jsme tento snímek absolvovali ve vesnickém kině kdesi na Severu. Plakát na obecní vývěsce avizoval český dabing, místo toho film běžel dobrých deset patnáct minut v originále bez titulků. Když nám došla trpělivost, zvedl se náš hlavas alias hlavní táborový vedoucí a jal se konat. Chvíli zřejmě zápolil s dědou zaměstnaným jako promítač, protože jsme si během několika minut poslechli, jak film zní v portugalštině, slovenštině a němčině, než se konečně dostalo na češtinu. Děti odcházely z kina snad i spokojené, nám ostatním zůstala na jazyku pachuť přepáleného oleje. Oživlé žrádlo není špatný nápad, špatné je, když se na oživlé žrádlo nabalí klišoidní příběh, kterých tu byly už stovky. To pak poměrně slušný biák srazí pod průměr.

Medicína dneška se ocitla na křižovatce. Vystihují to plně parafrázovaná slova Antoine de Saint-Exupéryho, který již před desítkami let vyřkl, že medicína padne jednou do rukou fyziků, stroj vypočte, co vám chybí, jaký je váš neduh a vyjede z něj páska, kde bude přesná instrukce, jak postupovat, aby byl úspěch zaručen. Přesto si Exupéry posteskl, že stejně raději navštíví lékaře, který se posadí do křesla a s dýmkou u úst se zamyslí. Přesně tenhle moment se mi při Ranhojiči promítal před očima. Medicína za stovky let postoupila tak daleko, že se z toho tají dech. Tam, kde se dříve léčilo zaříkáváním, práškem z rozemletých myších ocásků a sušenými ropuchami, dnes máme k disposici prostředky, jejichž biologický efekt je znám a ověřen. Po radikálním nástupu vědy na přelomu 19. a 20. století a zejména pak v prvé polovině 20. století, se lidstvo otřepalo a spolu s vědeckým pokrokem začalo nebezpečně stoupat také jeho sebevědomí. Čím více jsme dosahovali často až nečekaných úspěchů, tím více jsme se začínali tvářit, že nic není problém a pokud se nějaký skutečný neduh objevil,bagatelizovali jsme jej s tím, že je to jen přechodná záležitost, kterou brzky odvrátíme, znemožníme, zadupeme do země a eventuálně z ní učiníme pouhou "legendu o tom, kterak to onehdy bylo hrozné". V duchu této vítězné vědy ale ztrácíme kontrolu nad námi samými. S odlidštěním zdravotnictví se určitě setkala většina z nás. V rámci vyloučení všech potenciálních rizik projdete martyriem všech možných, mnohdy značně ekonomicky nákladných, vyšetření, aniž byste se setkali s kompetentní osobou, jež by vám podala informaci, proč vlastně tohle všechno. Z medicíny se navíc stal odporný moloch, kam vstupují pacienti jako součástky na výrobním páse, aby byly nějakým způsobem opracovány, zpracovány, přepracovány a výsledek je nejednou rozporuplný. Asi za to může doba, kdy jsou na nás všechny kladeny nesmyslné nároky, jimž nejsme při dobré vůli nikdy schopni kvalitně dostát. V dobách dávno minulých sice věda stála za prd, ale na druhou stranu, pokud už se o něco snažila, snažila se do posledního zdechu, dala vám aspoň spirituální rozluštění vlastního jsoucna a nedělala z vás anonymního blbečka, který se rozplyne v mase zbytečných ostatků na prosektuře.

Na znělku s perfektní mrazivou Fajermanovou skladbou Flowers Love jsem od okamžiku, kdy jsem jako dítě seriál sledoval, nezapomněl. V pravidelných intevalech se ke mě vracela a zase mizela, vybavoval jsem si toho týpka s cigárem, který se chladí ve stínu radlice svého buldozéru... pak mi tady nějaká dobrá duše poslala odkaz a já zažil doposavad nejsilnější flashback do zákoutí své divácké minulosti. Na seriál samotný si pamatuju matně, ale asi to muselo být žrádlo, protože jsem si to nikdy nenechal utéct. Celá Fajermanova skladba zde: http://www.youtube.com/watch?v=B1W-VYWQk5g

Nádhera! Vedle Markéty Lazarové podobně hluboce působící film, kde herci předvedli výborné výkony, děj byl poutavý a velice svižný, bez zbytečného natahování. Po značnou část filmu mi běhal mráz po zádech a zvedal se čepec, kniha, bachor i slez, ale nikoli z těch zvrácených útrpných způsobů, ale z toho, kam až může člověk klesnout!

Baraka je poutavá obrazová podívaná. Ron Fricke dokonale ovládá obrazovou komposici, řadí záběry do sledu, který dává smysl a velice nenuceně a přesto naléhavě před nás klade ty nejprostší otázky, aniž by se podbízel jakoukoli odpovědí. Samotný film by byl však pouhou polovinou toho, čím je, kdyby pro něj nesložil hudbu zcela ultimátně nejmysteriosnější hudebník Michael Stearns.

Nechat se unášet vlastní fantazií je jedna věc, efektivně to zužitkovat je věcí druhou a zřídka kdy povedenou. Když si vzpomenu na polskou Šuplandii (Kingsajz), pak tomuhle chyběla jakákoli šťáva. Tenhle film podle mě neměl charisma ani, co by se za nehet vešlo. Smrt malé žačky nebyla vůbec dotažena a autor se tak měl rozhodnout pro jednu z dvou možných cest. Na jedné straně se nabízel přesah do jiné sféry, rozvíjení myšlenek o smyslu života i významu smrti, na druhé straně větší vhled do fantastického světa, který byl při vší dobré vůli ve filmu jen lehce nastíněn a vlastně v něm nehrál žádnou roli. V prvém případě by film nebyl tak zcela pro děti, v druhém by musel upřímně bojovat o místo na slunci, protože se s podobnými dílky v posledních letech roztrhl pytel. Kombinace obou přístupů je cestou do pekel, a tak jedinou kladnou stránkou na filmu, za kterou mu jsem ochoten udělit dvě hvězdičky, je naprosto zbytečná, přesto okouzlující role Zooey Deschanel.

Je mi líto, že jsem se s tímto zdařilým filmem neseznámil již dříve. Obdařil nás totiž břitkým humorem, ne zcela standardními, avšak neotřelými a roztomilými hereckými projevy divadla Sklep, které se skloubily s mimořádnou, místy až lehce mrazivou atmosférou parafrázující minulý režim s řadou svým neblahých charakteristik.

Tak moc jsem se na pokračování těšil, až se z toho vyklubalo veliké zklamání. Je mým skromným názorem, že Jackson překročil pomyslnou hranici vlastní kreativity a potřeby parafrázovat geniálního Tolkiena svým způsobem. Bohužel je to celkem logické s ohledem na to, že by se děj dal vměstnat s použitím zkratky do jediného byť dlohostopážového filmu, otevřel se tak prostor pro vytváření scén, které v knize nejsou a které by jí ani neslušely. První část díla byla i přes rozvleklost pěkná a natěšila mě na pokračování, tato druhá část mě vrátila do reality, že stará animovaná verze Hobita je o dost lepší. Na třetí část do kina nejspíš půjdu, i když z děje Hobita toho na ní vlastně mnoho nezbylo.

Film měl celkem slušný potenciál, a nebo taky vůbec žádný... Docela by se mi líbilo, kdyby se u nás podařilo natočit existencionální mysteriosní drama, kde bude osvícení hlavního představitele rozehrávat nečekané kličky osudů různých postaviček. S tím tady fakt nebylo možno počítat. Místo toho nastoupily trapné růžové brýle a rukavice, které měly Krajčovi nejspíš zabránit v tom, aby podlehl iluzi, že je pánbůh. Místy mi to přišlo hodně nedotažené a dosti chatrná výprava, rádoby dechberoucí záběry a ne úplně zvládnutý duchovní impuls, který by vás zvedl ze sedačky v kině, provázený velmi dobrou, ale k výše uvedené slabé výpravě neadekvátní hudbou, film docela sráží. Neříkám, že to bylo špatné, to vůbec ne. To, co předvedl David Novotný, jehož mám, resp. jsem měl, zaškatulkovaného jako fotrovského a věčně prudícího blbce nastupujících středních let, mě velmi mile překvapilo a vlastně nikdo z obsazení nepředvedl špatný výkon. Co je to ale platné, když celek je slabý a nevyužívá všeho, čeho by využít mohl.