DuanBerry

Ani nevím, jak se mi poštěstilo narazit na tenhle výborný film, nicméně když jsem si přečetl obsah, začalo mě velice zajímat, jaký racionální přístup zvolí protagonisté k vyřešení složitého vztahového trojúhelníku. Aby z toho vyšli bez šrámů na duši, rozhodli se pro alternativu, která je celkem snadno předvídatelná. Jejich cesty k rozuzlení byly však plny zkoušení a slz. Potěšily mě slušné herecké výkony, solidní atmosféra, drobná symbolická intermezza i hudba. Zkrátka solidní film.

Promarněné dvě stovky za 3D fantasmagorii příště raději proliji hrdlem a psychadelickou extázi zažiji aspoň na vlastní kůži. Film trpěl nepřiměřeným emocionálním průjmem, který mě však nechal po celou dobu zcela netečným a moje mysl taktak udržela pozornost až do naprosto "netušené" pointy a toužebně očekávaných závěrečných titulků. Visuální zpracování bylo ale solidní, hudba (zejména Erik Satie) taky nezklamala a pak se tam objevil jeden motiv lokomotivy, jíž se nečekaně podařilo opustit nádražní budovu reflektující skutečnou historickou událost, kterou mám vyobrazenou doma na plakátě s klíčovým slovním spojením, jež vystihuje i tento senzační snímek : OH SHIT!

Než jsem se rozhodl napsat pár slov k filmu Tron Legacy 3D, podíval jsem se na původní film z roku 1982, abych se dokázal oprostit od senzačního visuálního zpracování a pohroužil se do zvláštního děje odehrávajícího se na úrovni elektronů letících světelnou rychlostí integrovanými obvody. Výsledkem bylo zklamání a to hnedle na dvou frontách. V pojetí obou snímků se odráží poměrně silný morální apel, podle kterého bychom se měli povznést nad primitivní darwinovský princip selekce, kdy silnější převálcují slabší (a starší programy jsou nahrazeny novějšími). V Tronu je toto zásadní poselství patrné, ale neotravuje, v Tron Legacy, jak už to bývá u komerčních trháků americké provenience, zejména posledních let, stojí na nebezpečně se klátícím emočním piedestalu, jehož jediným účelem je vysát z našich slzných váčků nejposlednější slzu. Na druhou stranu si Tron Legacy vytyčil poněkud morálnější, byť nenaplněný cíl, zatímco ve starém Tronu jde zejména o svérázně vedený boj o vedení společnosti a o copyright. Po technické stránce mi Tron (1982) přišel úsměvný, v některých okamžicích až trapný (zejména např. v porovnání s Blade Runnerem a se mnou :), kterýžto jsme se zrodili téhož roku). Tron Legacy byl naopak nehorázně vymazlený, až mi oči přecházely a v žilách tuhla krev:) Za zajímavý námět, který v případě staršího snímku o mnoho let předběhl Matrix a spol., si oba snímky zaslouží solidní hodnocení, myslím si však, že jde spíše o průměrné filmy. Tronu Legacy 3D za mimořádnou zásluhu za dech beroucí fofrsčotovou animaci a muziku od mých milovaných Daft pankáčů uděluji metál v podobě jedné hvězdy navíc. Maucta.

Než jsem se rozhodl napsat pár slov k filmu Tron Legacy 3D, podíval jsem se na původní film z roku 1982, abych se dokázal oprostit od senzačního visuálního zpracování a pohroužil se do zvláštního děje odehrávajícího se na úrovni elektronů letících světelnou rychlostí integrovanými obvody. Výsledkem bylo zklamání a to hnedle na dvou frontách. V pojetí obou snímků se odráží poměrně silný morální apel, podle kterého bychom se měli povznést nad primitivní darwinovský princip selekce, kdy silnější převálcují slabší (a starší programy jsou nahrazeny novějšími). V Tronu je toto zásadní poselství patrné, ale neotravuje, v Tron Legacy, jak už to bývá u komerčních trháků americké provenience, zejména posledních let, stojí na nebezpečně se klátícím emočním piedestalu, jehož jediným účelem je vysát z našich slzných váčků nejposlednější slzu. Na druhou stranu si Tron Legacy vytyčil poněkud morálnější, byť nenaplněný cíl, zatímco ve starém Tronu jde zejména o svérázně vedený boj o vedení společnosti a o copyright. Po technické stránce mi Tron (1982) přišel úsměvný, v některých okamžicích až trapný (zejména např. v porovnání s Blade Runnerem a se mnou :), kterýžto jsme se zrodili téhož roku). Tron Legacy byl naopak nehorázně vymazlený, až mi oči přecházely a v žilách tuhla krev:) Za zajímavý námět, který v případě staršího snímku o mnoho let předběhl Matrix a spol., si oba snímky zaslouží solidní hodnocení, myslím si však, že jde spíše o průměrné filmy. Tronu Legacy 3D za mimořádnou zásluhu za dech beroucí fofrsčotovou animaci a muziku od mých milovaných Daft pankáčů uděluji metál v podobě jedné hvězdy navíc. Maucta.

Na úvod musím přiznat, že autora znám osobně, což jistě může svádět k jisté zaujatosti, přesto se jakýchkoli podobných postojů vyvaruji. Vím, že Daniel Tůma má skutečně nesmírně bohatý tvůrčí potenciál, který mu umožňuje tvořit v poměrně velké myšlenkové šíři, nepřekvapí tedy, že jeho prvotina po obsahové stránce nese určité poselství a může být mnohovrstevně vykládána. Avšak snímek velice ztrácí pro nezralé technické zpracování. Barevné filtry sice v rámci oddělení jednotlivých povídek mohou být efektivní, zde působí spíše rušivě, velice špatný je i střih hudebního doprovodu, jakožto i hudba samotná. Přesto musím ocenit nápad i to, že se mi během celých deseti minut nepodařilo usnout :) Těším se na další tvorbu!

Skoro nenacházím slov! Naprosto excelentní seriál, který bych byl schopen zhltnout na jedno posezení. Bavilo mě sledovat několik dějových linií v očekávání, kdy se prolnou. Občas jsem dokonce zadržoval dech za hrdiny, třeštil oči, nebo se schovával za polštář, ale stálo to za to. Nemohu se dočkat nové řady, a na rozdíl od hrdinů se těším na příchod temnoty.

Doufám, že mi někdo pomůže s vysvětlením obsahu snímku, protože od Lynche samotného, jak jsem se dozvěděl z jednoho komentáře, se toho zřejmě nedočkáme. Prozatím si však na Mazací hlavě cením té neobyčejné atmosféry, pocitu vlastních výčitek, které dle mého názoru Henryho tížily, ale také brilantních industriálních hrůzných a depresivních scén, industriálního ambientu a nečekaně, po audiovizuální stránce skoro dokonale vyvedených přechodů mezi scénami. Co za tím vším vězí? Budu si to muset nejspíš pouštět znovu a znovu, dokud můj chorý mozek nějaké kloudné řešení nevygeneruje...

Důstojné pokračování mého nejoblíbenějšího seriálu, které si navíc s úctou utahuje z mého nejoblíbenějšího filmu. Je vůbec možná lepší kombinace? Spousta narážek na Blade Runner, včetně Kocourových origami, "vyřazení" čili "popravy" s průletem skrze několik skleněných vitrín, a "postapokalyptický" Londýn s velkoplošnými obrazovkami Japonky pojídající jahodu spolu s brilantním trpaslíkovským humorem ve mně zanechaly hřejivý pocit spokojenosti. Jistě, kvalit starého Trpaslíka nedosahuje, ale po zamáčknutí jedné nostalgické slzy přesto nemohu a ani nechci dát dílku méně hvězdiček, než je nutné.

Pro mě veliké zklamání. Podle trailerů a všudypřítomných reklam jsem čekal podstatně dynamičtější děj. Mezi jednotlivými postavami jsem se potácel jako smyslů zbavený a marně vyhlížel jiskřičku, která by zažehla plamen prozření. Pomohli mi až kamarádi, takže jsem se nakonec v rozvleklém příběhu jakžtakž zorientoval, ale že bych během závěrečných titulků povstal a nadšeně tleskal, to tedy ne. Takovému příběhu by slušel spíše formát televisní inscenace než celovečerního filmu. Štval mě opakující se motiv parní lokomotivy, neustále se vracející vzpomínky hlavního hrdiny, neboť inspirace Valčíkem s Bašírem byla zjevná, ubohý hudební doprovod a nakonec i tahoun snímku - animace, občas jsem měl pocit, že se dívám na černobílý hraný film a taky, že animátoři si dali opravdu velkou práci s tím, aby hraný film pouze softwarově upravili. Také mě otravovaly časté barevné zeleno - červené ruchy, např. na okrajích oken jedoucího vlaku. Pokud to byl záměr autorů, pak tímto film po estetické stránce utrpěl pořádný šrám, myslím si však, že na tom měla rozhodující vinu spíše kvalita projektoru v kině. Celkovému dojmu z tohoto filmu to však bohužel neprospělo. Dvě hvězdičky dávám jen proto, že se film otírá o celkem aktuálně propíranou problematiku poválečných odsunů.

Přišlo to jako na zavolanou. Četl a snil jsem o kvarcitových jeskyních a ztraceném světě Gran Sabany, a pak mi dobrá duše ze zdejší komunity doporučila slovenský jeskyňářský dokument Tepuy - Cesta do hlbín Zeme... Člověk má mít sny, jenže jsou sny, které lze snadno transformovat v realitu a sny, které opravdu navždy zůstanou dlít za branou skutečného poznání. Možná je to dobře, protože poznat pravdu přináší nejednou pořádné zklamání. Sarisariňama, Ayuán a ostatně i Roraima jsou mými největšími sny řadu let. Podívat se tam však vyžaduje nejen solidní finanční zázemí, ale také kus odvahy a zejména speleologické a horolezecké zkušenosti. Mám jen málo ze dvou prvních povinností a z těch dalších vůbec nic. Proto mi nezbývá než snít. Tenhle dokument dovedl navodit opravdu perfektní atmosféru, díky níž jsem občas pocítil, že bych účasten toho úžasného dobrodružství mohl být i já. Pocity se rozplynou, sny ale zůstanou. Kdo ví, třeba jednou...