DuanBerry

Alenku v říši divů jsem četl před lety, a když jsem se díval na tuto filmovou adaptaci, stále jsem čekal, kdy se objeví mluvící lev. Pak (naštěstí po několika málo minutách) jsem poznal, že se ho nedočkám, a že se mi to trochu plete s Letopisy Narnie, které jsem sice neviděl, ale všech sedm knížek jsem četl a taky s Čarodějem ze země Oz, kterého jsem si dovolil ve své nabubřelosti louskat i v originále (se slovníkem v ruce). Ponenáhlu jsem si při sledování filmu začal vybavovat některé scény z knížky, alespoň tak, jak jsem si je sám představoval, a vida, nesedělo to. Pokud srovnám tři konkrétní autory, v jejichž dílech jsou zvířata jaksi hovorná, a s kterými jsem se setkal, tj. Bauma a jeho Čaroděje ze země Oz, který je velice jednoduchoučký, spíše však minimalisticky úsporný než dětský, Lewise a jeho Narnii (Lewis byl blízkým přítelem Tolkiena), která je rovněž jednoduchoučká, tentokrát spíše skutečně dětská ( i ve svém zralém věku jsem se však utápěl v tom fantaskním světě) a Carrolla se svou Alenkou v říši divů, musím říci, že jednoznačně nejschisofreničtější (hovořím o paranoidní schisofrenii, nikoli jiném podtypu) mi přišla Alenka. Sám nejsem z nejracionálnějších, avšak po přečtení Alenky jsem zůstal tupě zírat do zdi a marně se snažil vynořit z toho zmateného poselství, kterým mě Carroll zaplavil. Film nemá mnoho možností celou tu látku alespoň trochu racionalizovat, přesto se pokouší o podivnou interpretaci, která se mi nelíbila. Johnny Depp, u něhož zpravidla očekávám seriosní výkon, mě překvapil svojí suchopárností, snad za to mohla jeho nevalná počítačová visualisace :) Vůbec celý film jako by se k nám i se vší svojí bídou po visuální stránce propadl z konce devadesátých let. Myslím si, že nejsilnější stránkou filmu byla Helenka Bonham Carter, která jednak měla občas pěknou průpovídku a pak má opravdu pěkná očka :) Toť vše. Je mnoho filmů, které si s radostí a velkým nadšením pustím znovu a znovu, Alenku v říši divů už nechci nikdy, alespoň v této podobě, vidět.

Po "Dvanáctce" jsou "Unaveni sluncem" druhým Michalkovovým počinem, s kterým mám tu čest a rozhodně toho nelituji. Zvolna se rozvíjející příběh zpočátku mátl zvláštně "pomatenou" atmosférou a např. Kirik, jako by do filmu spadl z Gorodoku. Když se však vše řádně uklidnilo, ovládly film velice pěkné, vkusně procítěné dialogy a herecký koncert Menšikova, Michalkova a především maličké Naděždy Mikhalkové. Příjemnou, prosluněnou a místy až pohádkovou idylu zčeří příjezd Míti, od tohoto okamžiku nálada poněkud ztěžkne, protože je krásný dům, půda, vzduch prostě úplně všechno prosyceno napětím mezi dvěma soky v lásce, které jsem navzdory zdánlivě nadále příjemně plynoucímu času cítil v každém záběru. A to jsem ještě zdaleka netušil, v co ta vzájemná antipatie přeroste... "Revoluce požírá vlastní děti", myslím, že tento příměr není úplně od věci. Vřele doporučuji.

Nezvykle bizarní a silný snímek, který přede mne znovu klade bolestnou otázku, jak se vyrovnám se smrtí svých nejbližších. Snad je to otázka zbytečná a nepatřičná, ale od časů, kdy mi prvně z nejasných důvodů přišla na mysl, se mi nedaří se od ní zcela oprostit. Nevyhnutelnost konce však vpravdě nikoho neodsuzuje k věčnému zármutku, stačí se naučit žít s prostým faktem před očima a sice, že smrt nejen, že patří k životu, ale také, že jí lze pojmout jako bránu, která se jednoho dne otevře nám všem. Je nesmysl pátrat po světě za branou, dokud existujeme v této dimensi, takže ačkoli mi zprvu film tu protivnou a dotírající otázku oživil, nakonec mi pomohl, doufám na delší dobu, vymanit se jí ze spárů.

Mrzí mě, že medicína i přes nesporný pokrok v neurovědách nebo např. v onkologii je držena tolik při zemi. Vývoj nového léku představuje miliardovou investici. Pro nutnost laboratorních testů na molekulární úrovni, tkáňových kulturách, v další fázi pak na zvířatech a nakonec v rámci klinických studií na lidech trvá uvedení nového preparátu na trh mnoho let. Pak je zde ještě jeden podstatný faktor a sice lobby farmaceutických firem, které pochopitelně chtějí, aby se jim jejich proinvestované peníze mnohokráte vrátily, a proto se zuby nehty brání zařazení nového výhodnějšího prostředku do praxe dříve, než jejich konta řádně nenabobtnají. Nedivím se proto, když nemocní a jejich blízcí vezmou rozum do hrsti a pustí se do jakéhos výzkumu na vlastní pěst. Každý, kdo má v sobě kouska lidskosti, jejich chování musí pochopit. A každá správná maminka pro své dítě udělá první poslední. Susan Sarandonová mě často přiváděla k nepříčetnosti svou bezohlednou, bezhlavou a pro okolí velice nepříjemnou cílevědomostí, ještě před koncem filmu jsem však stačil zařadit zpátečku a uvědomil jsem si, že bych se v podobné situaci sotva dovedl chovat jinak. Skutečným Lorenzovým rodičům patří veliký dík za práci, kterou odvedli a Susan Sarnadonové i Nicku Noltemu za mimořádně procítěný a lidský herecký výkon stejně tak.

V posledních letech narostla obliba fimů s tematikou konspiračních teorií do takových rozměrů, že balancuje na hranici sci-fi či paranoidní schisofrenie. V případě Endgame... autor pomyslnou hranici překročil. O Bilderbergu toho bylo semleto už tolik, až jímám podezření, že taky soused je členem téhle skupiny a tím, že mi každé ráno pohne rohožkou přede dvěřmi, mi jasně dává najevo, že mám být spolu s miliardami lidí eliminován z naší planety. Je to "koukatelné", ale rozhodně jsem si nervosně neokusoval nehty v rozhořčení, kterak to s námi vládnoucí elity koulí. Takže pokud se na tenhle film budete dívat, berte to jako takovou dokumentární paralelu známých utopistických románů.

Máte-li za sebou hořkou minulost, kdy jste zanechali hluboké necitlivé stopy na čistých duších, možná se k ní jednou vrátíte a její připomínka před vámi bude stát jako nezdolná bariera, možná vám to také pomůže snáze snášet rány osudu, protože je pojmete jako spravedlivou odvetu. Jenže nikde není psáno, že pokud v sobě najdete dostatek sil, úcty k sobě i druhým, nemůžete tu zeď zbořit. 322 je zářným příkladem, že bojovat lze nejen s opravdovými nepřáteli, ale i temnými stíny, které v různých formách pronásledují každého z nás.

Tunguzská katastrofa mě zajímá mnoho let a mnoho let taky čekám, že někdo přijde s definitivním rozumným vysvětlením této záhadné události. Ruský dokument nabízí celou škálu hypotes, počínaje těmi celkem vědecky akceptovatelnými až po teorie dosti bizarní a fantastické. Nejvíce mě zaujala hypotetická možnost, že šlo o experiment Nikoly Tesly, fuse této teorie se snahou o obranu země před pádem kosmického tělesa mi naopak přišla skoro úsměvná. V tom případě by Nikola Tesla, a nechci v žádném případě popírat jeho genialitu, byl lepší než Chuck Norris a to jednoduše nejde.

Kde je pravda? Naše společnost je neustále masírována zaručenými zprávami o dění ve světě, je však krajně nerozumné podléhat všeobecnému tlaku. Bushe mladšího jsem nikdy nepovažoval za kdovíjak důvěryhodnou osobu, přesto musím apelovat na selský rozum. Čecháček, který den co den neskenuje několik nezávislých zpravodajských zdrojů, musí z tohoto dokumentu nutně nabýt dojmu, že Amerika sleduje od počátku svých mrzkých dějin pouze vlastní zájmy, které bravurně zastírá zájmem o pansvětový mír. I já jsem již dospěl k závěru, že Amerika se v mnoha ohledech a případech zachovala nepříliš racionálně a humánně, přesto si nedovedu představit jinou velmoc, která by udržovala řád věcí na naší planetě podle našich zažitých představ. Berte to jako dogmatismus nejtěžšího kalibru, uvědomte si však, že jedině tento postoj nás může uchránit před absolutní devalvací naší kultury, která v posledních letech posiluje a hrozí nás liberálně uvažující Evropany zahubit. Již jsem v některém z předchozích komentářů naznačil, že i my bychom si měli zamést před vlastním prahem, zameteme si před ním však jedině tehdy, když k tomu zametení budeme mít dostatek svobody....

Jak to napsat, abych nepohanil snímek, který jsem právě ohodnotil pěti hvězdami? Jako přízraky mi totiž na mysli vytanuly chyby, které jsem při sledování neviděl a možná ani vidět nechtěl. Brubaker je prototypem takřka bezchybného hrdiny, který přišel pozvednout morálku zkroušeným vězňům, vrátit jim něco ze své ztracené důstojnosti, bohužel však jeho snahy osudově kolidují se zájmy nepoměrně mocnějších jedinců. Brubaker chtě nechtě odkrývá odporné kriminální podhoubí pasoucí se na životech vězňů a sahající proklatě vysoko, či hluboko :) Je velká škoda, že nebylo věnováno více prostoru pobytu Brubakera coby in cognito ředitele mezi trestanci, či nedošlo k jeho odhalení trochu efektivněji, přesto si film udržel po celou dobu slušnou gradaci a Redfordův výkon byl právě tak bezchybný, jak bezchybný byl charakter Brubakera, kterého ztvárnil. Bavil jsem se.

Za spoustou problémů v Africe stojí nepochybně Evropané. A tento vynikající film nejen, že dokumentuje nedávný konflikt, ale může nám též posloužit jako jistá sebereflexe. Abychom celou problematiku pochopili, měli bychom se v čase vrátit ke Cortézům a Kolumbům, kdy se začala pomalu a jistě odvíjet nešťastná koloniální historie západní civilizace. Právě ony zhoubné vlivy, touha po moci, po nezměrném bohatství stály u zrodu bídy a neštěstí, jež bylo na černém kontinentu zaseto, jako plevel se rozšířilo do všech končin a zakořenilo tak hluboko, že se jej Afrika s velkou pravděpodobností již nikdy nezbaví. Ta bolest je o to větší při zamyšlení, kudy by se africké dějiny ubíraly nebýt naší nenažranosti. V tamnějším prostředí pak stačí zvednout nad hlavu flintu, nalhat lidem, že jim dáte jídlo a můžete se spolehnout, že vám za zády bude stát masa, která pro falešné, vylhané cíle bude ochotna páchat genocidu. Paul Rusesabagina vykonal mimořádné bohulibé skutky, které zcela jednoznačně snesou srovnání s činy Oskara Schindlera či Nicholase Wintona. Tak proč se o nich nemluví aspoň tolik, co si zaslouží? Nebude to tím, že těmi zachráněnými lidmi jsou černí Afričané? Raději zavřeme oči, není tam ropa, nejsou tam diamanty, ba ani zlato a stříbro , tak co s nimi? Ať se tam porvou jako psi, my si najdeme kořist někde jinde. Taková je ta naše civilizace.