DuanBerry

Dalo by se říci jednoduše, že jde o tisíckrát obehrané téma, ale tak snadno to přece nejde. Vlastní minulostí pronásledovaný zatrpklý válečný veterán v podstatě ocení, když mu do jeho stereotypního čekání na smrt vstoupí cizí asijský kluk. Vzájemně si ve své zatrpklosti pomohou. Zatímco jeden se oklepe z pasivity a postaví se na nohy, druhý ve svém nitru probudí city, o nichž se domníval, že v něm zetlely. Místy to sbližování působí poněkud křečovitě, co však očekávat od starého na svět nabroušeného dědka a kluka, který je otloukánkem a zpočátku se zdá sotva pravděpodobné, že v sobě najde dost síly, aby vůbec promluvil. Možná, že si po shlédnutí snímku uvědomíte, že mnohdy nacházíme nečekané spojence v životě i tam, kde bychom je nikdy nehledali. Jde jen o to, nepropásnout příležitost.

Skvělý zážitek. I přes tříhodinovou projekci nebylo ve filmu výrazně slabších momentů. Oslava humanismu, intrikaření, válečné běsnění a ještě navrch romance a to vše podáno velmi vyváženým způsobem! Některé souboje sice občas působily úsměvně, ale s ohledem na dobu vzniku nám nezbývá než přihmouřit oko.

Tenhle seriál jsem jako dítě žral takovým způsobem, že mi máma upletla svetr s hlavou Gerarda, do jehož postavy jsem se pravidelně vtěloval, a to podle vzoru, který jsem vykřížkoval na kostičkovaný papír. Svetr jsem pak hrdě nosil, dokud jsem z něj nevyrostl.(Jenže já jsem magor takového kalibru, že jsem nosil taky tričko s nápisem T- rex a podobně :) Prostě paráda! Scifi a ještě animák! Navíc tak trošku manga styl. Nejvíc mi utkvěla v hlavě epizoda s Orlogany, nebo jak se jmenovali. Byly to takové podivné chapadlaté bytosti se zobáky, které kosil tuším nějaký tank či co. A naši hrdinové ze Střelce se jim snažili pomoci. A pak jsem zbožňoval Sibet s tou svojí kytárkou a "pípa", aneb to, co každou chvíli vydávala, to mě dokázalo skoro rozbrečet. Strašně rád na tenhle seriál se slzou v oku vzpomínám. Dnes bych možná neustál ani jeden díl, ale zrovna tuhle příjemnou vzpomínku si hýčkám a nechci si jí nechat zkazit. Vždyť co jiného nám zbude na stará kolena než právě vzpomínky. Až se vrátím v séniu do mládí, budu se třebas vidět, jak usedám za knipl zelenkavého Střelce a letím ke hvězdám... A propós, nedávno jsem ten svetr našel, a opravdu jsem se podivoval nad tím, jaký jsem byl tehdy malý smrad :)

Po obsahové i formální stránce nádhera. Překrásné barvy francouzského venkova i meziválečné Paříže, vynikající, syrové, naturalistické scény z první světové války a k tomu brilantní příběh, který nabízí nečekaně se rozvíjející zápletku bez nadbytečného patosu. Takové jsou dle mého názoru Příliš dlouhé zásnuby. Vyvrcholení mi vehnalo slzu do oka, ne jednu a ne jednou.

Je mi velice líto, že zrovna Knoflíkáři mě museli tolik zklamat. Je to jeden z těch filmů, které jsem viděl před lety a v hlavě mi po nich zůstal jen příjemný nádech čehosi. Po letech jsem se na ně s radostí podíval znovu a s hrůzou zjistil, že mě ukrutně nudí. Dialogy působily nepřirozeně, uměle, příběhy z českých končin nepravděpodobně a hloupě. Plivání na lokomotivu mě přivádělo k zoufalé otázce, zda se skutečně v Česku vyskytují podobné živly. Nejvíce mě zklamala episoda s taxikářem (z Čechomoru), protože tam mi dialogy skutečně přišly naprosto nelogické a trapné. Je to paradox, když si uvědomím, že právě tahle část mě před lety tolik oslovovala. O samotných Tverpech, kteří si mezi sfinktery do anální oblasti vkládají zubní protesy, aby mohli tu a tam uštípnout knoflík z pohovky, se raději zmiňuji jen na okraj. Ačkoli zrovna Tverpové mě zaujali. Cokoli má společného s mystikou, svobodnými zednáři a podobně, mě nesmírně zajímá. Docela mě však odzbrojilo, když jsem se dozvěděl, že Tverpové jsou vlastně velice plaší a rozhodně se nesdružují. To, že samotná podstata Tverpů nebyla vysvětlena, mě tuze mrzelo. Vrcholem filmu pro mě zůstává chapter one čili Štěstí z Kokury. Proti té nemám námitek, proti zbytku filmu ano. Znovu opakuji, že je mi to velice líto, protože svého času jsem si tohoto filmu opravdu vážil.

Tohle je něco pro mě. U některých skečů jsem se královsky bavil, a několikrát jsem je musel přetáčet, abych se ujistil, že jsou opravdu tak zábavné. Některé (naštěstí jich bylo méně) byly naopak dosti nudné. Film vám nic nedá, ale ani vám nic nevezme. Pohodlně se usaďte, nechejte odplout všechny starosti a kochejte se podivnou animací a neskutečnými gagy.

Parádní herecká česko-německá kooperace zobrazující bolestné téma, s kterým se budeme muset ještě vyrovnávat. Přesto, že jsem film velice intensivně prožíval, nemůžu se ubránit jistému pocitu stereotypu, čili nutkání, že tohle jsem už někde musel vidět. Jistě, že jsem to už viděl, ale rozhodně nešlo o film české provenience, i proto musím ohodnotit pěti hvězdami, neboť snímek takového formátu se v českých luzích a hájích urodí takříkajíc jednou za uherák. Nakonec ještě jedna výtka k novému trendu ve světové kinematografii - ubývá nám standardních kin s velkými plátny a na jejich místa se prosazují multiplexy, které nabízí plátna velikosti většího LCD. Provozovatelé se snaží v několika sálech současně promítat několik filmů a to na úkor diváka, který přichází o zážitek z klasického biografu. V Ústí kvůli tomu zavřeli Hraničáře čili kino! a zůstal "LCD" komplex ve Fóru, právě tam jsem viděl Habermannův mlýn. Věřím, že na velkém plátně bych dal filmu hvězd rovnou šest :)

Senzace! Tenhle film mě opravdu uchvátil. Ačkoli se prakticky celý odehrává v jedné školní tělocvičně, napětí by se v něm dalo krájet. Každý z aktérů, dvanácti porotců, odvypráví nenuceně svůj životní příběh, a přispěje svou troškou do mlýna, či spíše neuvěřitelného soukolí, kdy rozhodují o osudu čečenského kluka, o jehož nevině nejsou zdaleka všichni skálopevně přesvědčeni. Experimentují, hypotetisují, vymýšlejí a konfabulují, jak se vražda mohla odehrát, a jak se zaručeně odehrála. Zatímco na samém počátku berou své jednání jako otravnou povinnost, a čekají, že bude během chvíle ukončeno, nečekaně se díky jednomu z nich zvrátí do neuvěřitelného maratonu, kdy se jazýček vah vychýlí tu na jednu, tu na druhou stranu. Ve filmu nejde vlastně ani o to, jestli je kluk vinen nebo ne, spíše o to, jak porotci srovnávají svoje osudy a pocity s vraždou, což nemusí vést nutně k pravdivému závěru. Jinak snímku dominují perfektní herecké výkony, málokdo z protagonistů byl vyloženě charakterním hercem, snad až na Michalkova :), ale zatraceně dobře jsem s nimi soucítil. Dobrá práce. Velmi dobrá!

Tarantinova fikce coby kdyby. Stejně bychom se mohli ptát, co by se dělo, byla-li by úspěšná vzpoura ve Varšavském ghettu v roce 1943? Jenže Hanební pancharti jsou fikcí dosti nemyslitelnou. Přesto jsem se bavil, protože představa, kterak dostávají náckové přes držku, je opravdu lákavá. Navíc jsem se ani chvíli nenudil. Prostě dobrá práce.

Upřímně nechápu, čím tenhle snímek oslnil porotu, že mu uštědřila takové vyznamenání. Během sáhodlouhé projekce jsem se nedokázal ztotožnit s jedinou postavou, děj byl neuvěřitelně přímočarý a fádní. Spíše šlo o několik poslepovaných sekvencí, z nichž každá byla samostatnou ukázkou likvidace nálože. Pokus o navození lidskosti a morálního poselství v podobě navázání vztahu s afgánským klukem, dle mého názoru, vyzněl naprázdno. Emoční plochost, stereotypnost jednání postav, špatně navozený pocit strádání a nadto zcela průměrné herecké výkony nejsou jistě důvodem, proč si tenhle film zasluhuje Oskara. Jsem si vědom, že vojáci v Afghánistánu nemají na růžích ustláno, ale vrchovatě by mi postačil hodinový dokument a ne tohle pochybné citové vydírání.