DuanBerry

Jako příznivec žánru nemůžu než plesat. District 9 jsem během krátké doby viděl dvakrát a ani jednou se nenudil. Zpočátku mi vadila forma dokumentu, ale brzy jsem si zvykl a pak jsem byl naopak schopen ocenit její přednosti. Kreveťáků mi bylo velice líto a doufal jsem, že to lidem za příkoří, jemuž byli vystaveni, spočítají. Žel se tak nestalo, nicméně konec zůstává otevřený a už se kdesi cosi šušká o pokračování.

Spolu s E.T. mimozemšťanem byla Blízká setkání jedním z prvních sci-fi, která jsem v dětství viděl. Tehdy na mě udělala veliký dojem, a tak jsem byl zvědav, jak se na ně budu tvářit s odstupem let. A vězte, že ten dojem je tentam. Netvrdím, že je to špatný film, ale dějově mi přišel nemastný neslaný a příliš rozvleklý. První polovinu filmu jsem prozíval, a když v druhé tempo začalo poněkud gradovat, očekával jsem s napětím závěrečné titulky. Svoji nevoli zčásti přičítám i skutečnosti, že od doby, kdy jsem film viděl naposledy, jsem si klíčové momenty a samotný závěr pamatoval, takže jsem nemohl očekávat překvapení. Také Williamsův hudební příspěvek mě příliš neoslnil. Naopak však musím ocenit visuální zpracování. Kosmické lodi všelikých tvarů a zářící jako vánoční stromečky mě i po letech přiměly vydechnout blažené "jéééé". 3/5 z nostalgie a za ty stromečky :)

Dlouho jsem váhal, jak se k tomuto spektáklu postavit, neboť jsem jej viděl před lety v nočním filmovém klubu a tehdy to na mě byla přílišná smršť nejasného poselství, zatímco visuálnímu zpracování jsem nevěnoval pozornost. S odstupem času se můj náhled na film přeci jen vytříbil. Nebudu tvrdit, že odyseu řadím mezi klasiku sci-fi jen proto, že se to o ní všeobecně ví. Mně se film jako celek nesmírně líbil. Fascinuje mě, jak Kubrick dokázal udržet divákovu pozornost v napětí i v momentech, kdy obrazovka byla temná a hudební doprovod se ustálil na jednolité monotónní melodii, jak se perfektně podařilo zharmonizovat soundtrack s nádhernými vesmírnými sceneriemi a pak mě pochopitelně ohromilo to, s jakými nebývalými efekty vyrukovali tvůrci v době, kdy nás přijel navštívit Ivan. Hal 9000 a události okolo jeho vzpoury, v níž se zračil prostý lidský strach, hrál okrajovou roli. To podstatnější bylo rozprostřeno do celých 141 minut a týkalo se monolitu (P.S.: četl jsem v jedné knize o paranormálních úkazech v minulosti, že s obdobným monolitem se setkali lidé kdysi ve středověku - viděl jsem i dobovou ilustraci! a onehdy levitoval nad jejich hlavami - mohl se snad tímto A. C. Clarke inspirovat?) Na pochopení závěru jsem krátký, samozřejmě se ho snažím po svém všemožně vysvětlit, ale bojím se, že si troufám příliš. Skutečnost, že se Dave setkává se svými stárnoucími obrazy v jakémsi obstarožně/futuristickém bytě chápu jako povýšení lidského vědomí na vyšší úroveň prostřednictvím monolitu a návrat této vyšší úrovně zpět na Zemi v podobě plodu, který má snad na planetě tuto změnu zasít a přivést lidstvo k něčemu většímu a lepšímu. Ten byt a to, že se v průběhu stárnutí Daveho nemění je snad důsledkem toho, že lidstvo ve své sleposti nikam nepostoupilo a stále opakuje tytéž chyby, proto ani byt nedoznává žádných změn. Promiňte, konfabuluji. Udělám lépe, přečtu-li Clarkovu předlohu a zjistím, že všechno je jinak. Tedy pokud čas dovolí. Ať tak či onak, nakonec mi nezbývá trochu stereotypně poznamenat, že tohle tedy skutečně je klasika :)

Dojmy z Into the wild si musím nechat pěkně uzrát v hlavě, je tedy možné, že hodnocení ještě změním. Vpravdě jsem čekal podstatně horší kousek, nakonec se však z filmu vyklubala vcelku pohodová podívaná, která si nenárokuje být intelektuálním počinem nejvyšší třídy. A to je dobře. Moralisování a přílišné lpění na rodině, toliko typické pro americkou společnost, tu sice nalezneme, ale není podáno s takovou vehemencí, jak někdy vídáme. Závěr, kdy se Chris ocitá v uvězněný v divočině a zvolna umírá v důsledku otravy s očividnou touhou po návratu a přiblížení se k Bohu (po rozmluvě s Ronem), mi přišel patetický, ale deníkové záznamy jsem nečetl, takže nemám nárok něco namítat. Jen je mi líto, že jsem cítil, po skvělých dobrodružných peripetiích hrdiny i dobře dokumentovaných pocitech odcizení, na samém konci zjevnou implementaci panamerické myšlenky, zrovna jako by se na obloze zjevil nápis IN GOD WE TRUST. Snad tento pocit zmizí, až se na film podívám znovu, potom mu totiž určitě uštědřím lepší hodnocení.

Nejlepší Ridley Scott a nejlepší Vangelis. Tenhle film jsem viděl poprvé před mnoha lety asi v sedmi lidech. Stáhli jsme si ale versi se španělským dabingem, takže jsme to v půlce vypnuli a uzavřeli jako zmatenou nesrozumitelnou slátaninu. Dlouho jsem si pak držel od tohoto snímku odstup, ačkoli mě nejednou napadlo, zda-li celkový dojem nekazil právě onen španělský dabing a naše možná lehce podroušená nálada. Nakonec jsem se k shlédnutí Blade Runnera tedy odhodlal a protože už jsem měl dávno naposlouchaný soundtrack od Vangelise, užil jsem si jej jako jeden úžasný videoklip. Tím samozřejmě nechci film shazovat, že je pouhým doprovodem k hudbě. Film nemá sice nijak komplikovaný děj, ale vyjadřuje a ptá se na jednu z najzákladnějších otázek naší existence a to sice zda máme právo rozhodovat o životě někoho jiného? Film se neptá, zda má právo na život člověk stejně jako android, ale jestli má stejné právo na život člověk jako android, který se stal člověkem? Přičteme-li k tomuto přesahu mistrovské noirové zpracování, perfektní visuál, kterému nesahá ani po kotníky mnoho filmů natočených i dvacet let poté, fenomenální atmosféru, provázející diváka od prvé minuty až do závěrečných titulků a pochopitelně soundtrack (*Hudebně se neshodnu prakticky s nikým. Můžete si myslet, že jsem po hudební stránce primitivní, ale Blade Runner blues je podle mého nejosobnějšího názoru nejlepší skladbou všech dob. Nechte ji plynout a ponořte se do jejích hlubin a třeba mě pochopíte...). Tohle je tedy film, který jsem viděl nesčetněkrát a i po spoustě dalších skvělých snímcích, které měly snahu zviklat můj verdikt, zůstává nepřekonán a často se k němu vracím, byť nejčastěji poslechem Vangelise.

O íránském režimu si myslím své. Islámská revoluce v 70. letech volnomyšlenkářům přistřihla perutě a příběh Marjane Satrapiové je učebnicový příklad. Její liberálně uvažující rodiče se nedokážou vyrovnat s nastalou situací, a tak pošlou rebelující dceru na zkušenou do Evropy. Z evropskou kulturou se však pro změnu obtížně vyrovnává Marjane, po pár eskapádách se vrací do Íránu, kde mezitím režim přitvrdil, nemůže se veřejně stýkat se svým přítelem, nemůže skoro nic. Jediným východiskem je odchod z rodné země, tentokrát však definitivně. Jde bezesporu o zajímavý příběh, který dokáže napsat jedině život. Velice se mi líbily některé momentky, například ta, když Marjane v sutinách bombardovaného domu zahlédne čísi ruku a domnívá se, že je to ruka milované babičky, v ten okamžik se totiž její tvář přestylizuje do mizejícího obličeje z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha. Bezprostředně po shlédnutí jsem prostě nenacházel slov.

Při prvním promítání jsem se nemohl ubránit srovnání s Persepolí, neboť jde rovněž o autobiografický, animovaný snímek, který se nadto odehrává v neklidném regionu, a který vznikl cca rok po zmíněném filmu. Musím se však přiznat, že z jistých důvodů na mě působil daleko osobněji a také animace byla v zásadě vypiplanější. Zaujalo mě také dokumentární pojetí snímku a některé srdcervoucí scény, které díky animaci vynikly a byly daleko bolestnější. Snad je film důkazem, že pro každého jednotlivého vojáka a neméně pro toho izraelského je válka pouhou snahou přežít , nikoliv bojovat do roztrhání těla za svou vlast, neboť obě strany si velice dobře uvědomují, jaký je válka nesmysl.

Neskutečný Švankmajer a neskutečný Faust. Doposavad nedovedu přesně říct, proč tenhle film považuji za absolutní klenot. Je plný zvláštních metafor, počínaje matkou nesoucí dceru a vlekoucí za sebou panenku coby symbol lhostejnosti, všemožnými překážkami na cestě do pekel, které staví ústřední postavě samotná boží prozřetelnost, důkaz protřelé a de facto limitované moci ďábla v podobě vína, které tryská ze stolu, ale lze ho zastavit pouhým pootočením kohoutku. Těch obrazů, metafor a symbolů je tam mnoho, ne všechny jsou jednoduše vysvětlitelné, ale pokud se nad nimi zamyslíte, určitě dospějete ke svému pojetí tohoto mimořádného snímku. Švankmajer mnohokráte dokázal svoje mistrovství, které dalece přesahuje naše hranice, Lekce Faust je dle mého názoru jeho vrcholným dílem.

Tohle dílo patří k nejlepším německým filmovým počinům posledních let. Já jsem Wieslerově přerodu docela uvěřil. Vezměte si, že začal poměrně nevinně scénou ve výtahu s malým klukem. V ten okamžik bylo zřejmé, že ve Wieslerově hlavě je sváděn urputný boj mezi chladnou bezcitnou profesionální loajalitou k režimu na jedné straně a morálkou a evidentní touhou žít normální život na straně druhé. Některé momenty sice působily až orwellovsky, ale věřím, že socialismus v časech, kdy mu již značně teklo do bot, se snažil využívat těch nejodpornějších prostředků své nečisté hry k odvrácení hrozby jistého pádu. Pointa s odpuštěním formou věnování knihy HGW XX/7 je sice předvídatelná, i tak ale celkem dojemná.

Docela zajímavý snímek, který na studenou válku vrhá trochu jiné světlo. Ukazuje, že zapřísáhlí pravověrní fanatici mohou existovat na obou stranách barikády, tedy i té americké (Ripper, Turgidson) a dosažení vzájemného míru je pouhou zástěrkou jejich skutečných ambicí. Nechci, aby to vyznělo, že se zastávám komunistů, i po zhlédnutí filmu si o nich myslím jen špatné, zajímavé je však zamyslet se, jaké byly pocity a smýšlení prostých civilistů i vojáků na sovětské a americké straně, za něž rozhodovala generalita. Samotné vyvrcholení filmu mě omráčilo, opravdu jsem se domníval, že svržení bomby bude v poslední chvíli odvráceno. Nejen, že nebylo, ale navíc se ukázalo, že ani likvidace veškerého života na zemi není záminkou ke konečnému uzavření míru, nýbrž je jen součástí nekonečného koloběhu vzájemné nevraživosti. Ostatně studená válka nikdy nepřestala existovat, byť probíhá nyní v poněkud přijatelnější formě.