francis

Určitě půjdu na Sestru ještě několikrát, chci vyzkoušet, co to se mnou udělá příště. Ovšem napoprvý to na mě hodně zapůsobilo, úplně mě ten film pohltil. Hudba Psích vojáků se střídá s Filipem Topolem chrlenýma pasážema ze Sestry (dost syrovým způsobem - "když on měl Filip zrovna nový zuby", jak prozradil režisér Pancíř), k tomu precizně, působivě a rytmicky sestřihaný obrazy zabíraný ruční kamerou, chvíli roztěkanou, chvíli soustředěně statickou... a dohromady něco, co mě vtáhlo do sebe a vypustilo až na konci. Při sledování takovýho filmu je pro mě důležitej pocit, kterej ve mně vyvolá, a tenhle pocit byl zatraceně silnej... Myslím, že se Sestra povedla - ačkoliv totiž stojí spíš na básnivých a snových pasážích románový předlohy, dokázala způsobit, že se mi v hlavě objevovaly další a další obrazy, který tam byly porůznu naskládaný a poschovávaný od doby, kdy jsem čet román. V tomhle filmu neni důležitej příběh (ne že by tam nebyl), ale pocity, reminiscence, atmosféra. A tohle všechno funguje. Pro fanoušky Jáchyma Topola a kapely Psí vojáci je to od Víta Pancíře moc pěknej dárek.

Sofia Coppola patří mezi režiséry s bezkonkurenčně nejlepším hudebním vkusem, a co víc, ve svých filmech to dokáže patřičně prodat. Taky její odvaha a cit při výběru hudby by těžko hledala srovnání. Pokud má člověk rád rock a kvalitní pop, je na správný adrese, a to dokonce i v historickým filmu, jakým je Marie Antoinette. Skvělý. Příběh je zajímavej hlavně tím, že se dokáže dívat na historii, nebo spíš na lidi, kteří tehdy žili, otevřenýma očima dnešního člověka. Díky tomu nabízí Sofie ve svým filmu víc, než je v žánru historickýho kostýmního dramatu (jímž film taky je) obvyklý. Rozhodně neboří všechna žánrová klišé, ale některým z nich dá pěkně na frak.

Extrémně zábavnej seriál, kterej má pekelnej tah na bránu. Bret s Jemainem sypou jednu hlášku za druhou a doprovází to nekonečnou sérií dokonalých pohledů, výrazů a ksichtů. Vrcholem jsou parodie na klipy popových hvězd od Bee Gees a Pet Shop Boys přes Beastie Boys až po devadesátkový obskurity typu Reel 2 Real, který ve většině případů snad i předčí originál, a to nejen vtipností naprosto praštěných a přitom dotažených textů plných geniálních a hlavně nečekaných obratů (you are the most beatiful girl in the... room, oooh oooh, in the whole wide .... room... you are so beautiful - you could be a waitress), ale hlavně podáním - Brett a Jemaine jsou oba výborný zpěváci, který zvládaj všechny žánry a jejich hlasy zmáknou ultravysokej beegees falzet, soulovej zpěv ve stylu Barryho Whita i "gangsta" rap. Miluju absurdní humor i muziku, takže Flight of the Conchordes je pro mě jasná volba.

Specialisty na gangsterský ságy byli vždycky Američani (a trochu diskutabilně i Italové), ale Francouzi se tímhle příběhem můžou v klidu poměřovat s tím nejlepším, co žánr nabízí. Veřejný nepřítel č.1 má dvě části, a dává to smysl - každá je úplně jiná, a přece do sebe zapadají a jedna zvedá zážitek z druhý ještě o trochu výš. První části není v mých očích co vytknout. Ukazuje Mesrinovu cestu z pařížského předměstí až na první stránky novin, postupný vzestup se spoustou pádů, chyb a nejistoty. Předestírá nám obrázek bezcitnýho gangstera, kterej nás chvílema už už přesvědčí, že má v těle aspoň kousek srdce, aby nás vzápětí zase připravil o iluze. Ještě to není hrdina, kterej umí strhnout lidi na svojí stranu jediným úsměvem, zatím nám ukazuje jenom záblesky (občas hodně zářivý) svýho charismatu, aby se za pár chvil shodil. Ten chlápek vám bude odpornej, a přitom vás bude zatraceně zajímat, jak to s nim bude dál - to díky Vincentu Casselovi v titulní roli... a vlastně díky režiséru Richetovi a jeho štábu, který příběh natočil přiměřeně stroze, ale v podstatě dokonale, bez slabých míst.

Začíná druhá část a všechno je jinak. Mesrine se vrátil do Francie a je k nepoznání - sebevědomí z něj čiší, a i když jeho politický povědomí neni nijak velký, dokáže ho využít ve svůj prospěch a pro svojí popularitu. A je to právě závislost na popularitě, která ho v Epilogu charakterizuje. Zatímco v první části Jacques svoji tvář hledal, teď se snaží ji co nejvíc ukazovat. Jeho vizáž je dokonalá; při každé své proměně vypadá dokonale, v soukromí sebe i přítelkyni zasypává luxusem, vymýšlí nejbláznivější plány jen proto, aby na sebe upozornil ještě důrazněji, než při předchozí loupeži... A jestli první díl představuje diskutabilní zrání a vzestup gangstera, epilog je jeho stejně rozporuplným rozkladem a pádem. Vincent Cassel už snad Mesrina ani nehraje, on jím je - a i když ho scénář tentokrát občas staví do poněkud předvídatelných situací a vůbec je Epilog celkově mnohem tradičnějším filmem než neustále překvapující první část, je ve svý roli až neuvěřitelně přesvědčivej.

Film Michael Kohlhaas je pro mě zajímavej hlavně proto, že se natáčel v jižních Čechách pár kilometrů od místa, kde jsem se narodil a vyrůstal, a tak spoustu míst znám a ve filmu poznávám. Hrajou v něm mimo jiné i dobrý český herci, což je další plus. Ovšem vyznění filmový verze legendy o rebelovi, kterej se vzbouřil proti vrchnosti a díky svýmu charismatu na straně jednej a shodě okolností na straně druhej se stal tak trochu proti svojí vůli vůdcem povstání, který vystrašilo vrchnost, je poněkud rozpačitý. Jako by se tvůrci nemohli rozhodnout mezi civilností a pompézností, mezi výrazovou skromností a hraním na city... Až moc momentů zavání vyprávěcím i vizuálním kýčem, takže ty lepší, podařený a působivý části příběhu padaj v jejich sousedství do průměru. I myšlenka a poselství filmu kvůli tomu nakonec vyzní tak nějak do ztracena...

Příběh o přátelství na místě, o kterém se nás snaží kdosi přesvědčit, že na něj žádné lidské city nepatří. Precizně vystavěné vyprávění, které nápaditě využívá matoucí scény k vystupňování napětí a zvědavosti.

Muzika je film opravdu vtipnej, a přitom tak nějak skromnej. Komický situace jsou dobře vymyšlený, zahraný i vypointovaný, a to znamená hodně. V českých komediích z poslední doby se tlačí na pilu ve scénáři i hereckým výrazu a nakonec to vypadá tak, že když by se měl člověk zasmát, má spíš pocit, jako by ho do toho někdo nutil, i když jemu se smát vlastně nechce. Zato vtípky z Muziky ve mně nechaly příjemnej pocit uvěřitelnosti a správný míry nadsázky. Juraj Nvota se nesnaží předávat nějaký zvláštní poselství, spíš se mu daří vystihnout atmosféru "starejch blbejch časů za komoušů". Daří se mu to tak, že si uvědomíme, že bysme se do nich rozhodně vrátit nechtěli, ale že i tenkrát tady žili lidi, který byli v něčem tak nějak stejný, jako jsme dneska my. Tak, že chceme s těmahle lidma prožívat jejich příběh. Báječně jsem se bavil a navíc mě potěšilo, jak profesionálně a vkusně je tenhle film natočenej. Naprostou většinu českých novinek strčí do kapsy.

Tohle do mě teda vůbec neleze... Je to celý takový... řídký. Sweeney má samozřejmě pár dobrejch momentů, ale mně na tom vadí hlavně celková nesmyslnost. Postavy jsou opravdu jako z komixu, úplně placatý. Možná i kvůli tomu jsem se za celej film vlastně vůbec nedostal do děje, v příběhu nebylo nic, co by mě zaujalo. Sweeney mi připadá nehodnej Tima Burtona.

Jako historka by to bylo asi docela dobrý, ale historka se musí umět vyprávět, aby vás nakonec vůbec zajímalo, jakou to má celý pointu. A tohle je jako film pěkně blbě udělaný. Martha hraje svůj standard, je bezprostřední, ani Martin Zbrožek neni tentokrát špatnej, ale jinak to stojí za prd. Zpracování je totiž naprosto nenápaditý, podobně jako dialogy... tenhle vypravěč neumí zaujmout. Přibližně od půlky jsem už jen trpěl a nepomohla ani mrazivá pointa.