Quint

Lahůdková rarita pro milovníky podřadných filmových podivností. Už trailer svým způsobem ohromí tím, co všechno lze nacpat do jednoho filmu (magie versus počítače, zombíci, samurajové, trolové, draci, zmutovaní motorkáři, heavymetalové skupiny, chodíci sochy a... určitě jsem ještě na něco zapomněl). Proto asi tolik nepřekvapí, že film je výplodem sedmi (!) režisérů, z nichž ani jeden neměl (nějakou zázračnou shodou okolností) špetku talentu. Film evidentně vznikl z nadšení tehdejší revolucí počítačových her a rostoucí popularity "her na hrdiny". Zlý čaroděj, který je vlastně něco jako "pán jeskyně" (asi proto název Dungeonmaster), pro hlavního hrdinu (počítačového nerda) vytváří různé světy, které připomínají levely v počítačových hrách. V nich má porazit nejrůznější protivníky, aby na konci získal zpět svoji unesenou přítelkyni. Výsledek působí dojmem, jako by tvůrci na natáčení neměli vůbec žádný scénář. O to víc se ale vyblbli. Na nízkorozpočtový film je tu naštěstí vcelku nápaditá a stylová výprava, hýřící sytými barvami, které skutečně vypadají jako na plakátech k filmu, což v podobných filmech nebývá moc zvykem.

Michael Crichton ve svých technothrillerech vždy klade velký důraz na velmi propracovanou technickou stránku příběhu, která prakticky zastiňuje vše ostatní. Zde ona technická stránka překvapivě funguje ze všeho nejméně. Především kvůli nepřesvědčivé výpravě. To, že se všichni lidé v budoucnosti (plné porouchaných domácích robotů) oblékají jak v roce, kdy film vznikl, se dá ještě přehlédnout. Mnohem větším problémem jsou tu titulní vraždící roboti, kteří vypadají spíše komicky než nebezpečně, a tak jakýkoliv pokus o napětí tu bohužel vyznívá naprázdno.

Kdo by čekal, že zrovna oscarový scenárista Alan Ball se rozhodne zadaptovat do televizní podoby paranormální romanci o bouřlivých příhodách telepatické servírky Sookie Stackhousové a jejích setkáních s upíry, vlkodlaky, měnavci, vílami a čarodějnicemi. Seriál je gotickou telefantasy, ale lze ho do určité míry brát i jako psychologickou sondu do každodenních životů osamělých outsiderů. Upíři, kteří otevřeně vystoupí na veřejnost a snaží se začlenit do společnosti (poté, co Japonci vynaleznou syntetickou krev), jsou zřejmou sexuální metaforou. Ball nicméně prohlásil, že True Blood je „takovou protilátkou na vážnost jeho seriálu Odpočívej v pokoji“ a že seriál v zásadě bere jako popcornovou zábavu pro chytré lidi. V jádru jde tedy o chytrou metaforu, která ovšem s každou novou sérií (kdy se objevují stále nové a nové bytosti) nabývá na výstřednosti a stane se z ní guilty pleasure pro ty, kdo se chtějí odreagovat u divoké jízdy nabité sexem, násilím, černočerným humorem a pošahanými momenty. Zkrátka ten typ televizní zábavy, během níž raději přepnete na jiný kanál, jakmile někdo nezasvěcený vstoupí do místnosti, a poté, co zase odejde, přepnete zpátky. Přesto se True Blood stala obrovským popkulturním fenoménem (zásluhu na tom mají mj. i vychytaná provokativní reklamní kampaň a důvtipný merchandising).

Seriál má velmi slibnou premisu, která určitě nadchne všechny fanoušky postapo žánru. Veškerý svůj potenciál ale zazdívá snahou svést na vlně megaúspěných teenagerských filmových sérií poslední doby (jako Twilight nebo Hunger Games), a tak cílí především na teenagerské diváky (tematicky má blíž k Hunger Games, kvalitativně bohužel k Twilightu). Osud lidstva tu tedy není tak důležitý jako to, kdo se z těch mladých a krásných vyšampónovaných hrdinů a hrdinek do koho zamiluje. Škoda. Bylo tu zaděláno na víc. Ale jako guilty pleasure – proč ne? (Od druhé série se to prý zlepší.)

Jack Bauer se (po čtyřleté pauze) přesunul na pár hodin do Londýna, ale ani to příliš nezabránilo stále narůstající jednotvárnosti, kterou 24ka v posledních sériích začínala trochu nudit. Po pár nakoukaných sériích dokážete předvídat většinu zvratů, které se stále opakují podle zavedeného vzorce, ale díky svižnému tempu to stále skvěle šlape. Místo 24 hodin tentokrát s Bauerem strávíme pouze 12 hodin. Tempo tím ještě zrychlilo, ale jako by v tom velkém spěchu už nebyl čas na psychologii. Osobní linie jsou zredukované na minimum a veškeré vztahy mezi postavami jsou jen načrtnuté (sám Bauer tu překvapivě nemá moc prostoru), takže výsledkem je mírně sterilní akční jízda. Pro hardcore fandy 24ky (jako jsem já) povinnost. Ostatním to asi nic moc neřekne.

Americký špionážní seriál The Americans nahlíží na studenou válku z nezvyklé perspektivy. Hlavními hrdiny jsou agenti KGB, operující pod skrytými identitami v Americe, a jejich protivníky jsou agenti FBI, kteří se ruské špiony snaží odhalit. Seriál nelíčí hlavní postavy černobíle jako hrdiny či padouchy, ale čistě jako agenty s protichůdnými zájmy, kteří jsou věrni své zemi a plní rozkazy svých nadřízených, i když s nimi ne vždy souhlasí. Napjaté vztahy mezi oběma stranami se dokáží velmi snadno vyostřit, a hlavní napětí vychází z toho, že všichni agenti musí za všech okolností jednat velmi obezřetně. Nejsou tu žádní bondovští psychopati, kteří by chtěli zničit svět. Žádný z agentů si nepřeje třetí světovou válku. Oběma stranám jde především o udržení rovnováhy sil. Seriál se drží více při zemi než např. další současný seriál o agentech Homeland. Jedním z jeho tvůrců je totiž bývalý agent CIA (Joseph Weisberg), který se místo vypjatých akčních scén soustředí především na běžnou rutinu špionů (rekrutování agentů, jejich vedení a vztahy mezi nimi). Seriál se dá zároveň brát jako netradiční manželské drama. Hlavní hrdinové, dva ruští agenti, se totiž vydávají za typickou americkou rodinku se dvěma dětmi, která žije na typickém americkém předměstí. Vedle plnění špionážních misí se tedy snaží také vychovávat děti, udržet si své utajené identity a zároveň neztratit sovětskou disciplínu. Seriál se přitom vyhýbá jakémukoliv patosu a syrově evokuje dusnou a chladnou atmosféru studené války. Maskéři, kteří hlavním hrdinům vymýšlejí neustále nové převleky (s falešnými vlasy a knírky), by si určitě zasloužili nějakou cenu.

Známé postavy z viktoriánské literatury jsme už viděli pohromadě v komiksech o Lize výjimečných (ten příšerný film ignoruju), kde tvořily podivný, ale fungující tým. V Penny Dreadful je jejich spojení bohužel trochu křečovité. Seriál totiž trpí stejným problémem jako pozdější série True Blood – přeplácaností a roztříštěností, zkrátka snahou nacpat do příběhu co nejvíce hororových ikon bez ohledu na soudržnost (a trochu se bojím, že to bude s každou další sérií horší). Skvěle tu ale funguje spojení atmosféry staromódních hororových příběhů se špinavým realismem, na který jsme zvyklý např. v historických seriálech HBO (i zde hraje velkou roli precizní výprava, která nás úspěšně vtáhne do tehdejšího světa). Navíc přiznávám, že už jsem dlouho v televizi neviděl tak ponurý a vcelku i strašidelný hororový seriál.

True Detective rozvíjí vícevrstevnatou zápletku, která skáče v čase mezi flashbacky, v nichž dva diametrálně odlišní detektivové, kteří se těžko snášejí, vyšetřují rituální vraždu, a současností, kde tito detektivové o 17 let starém případu vypovídají jiným detektivům, vyšetřujícím podobnou vraždu. Jádro detektivního příběhu nicméně spočívá v postupném odhalování měnícího se vztahu dvou hlavních hrdinů, jejichž výpovědi se místy liší, a důvodu, proč se oba za ta léta tak změnili. Seriál si přitom pohrává s koncepcí nespolehlivého vypravěče. Díky precizním výkonům obou hlavních herců (které patří mezi ty nejlepší v jejich kariérách) je to strhující podívaná. Seriály HBO vždycky zdařile vykreslovaly atmosféru daného místa a doby. A tenhle existenciální neonoir potěší tím, jakým způsobem dokáže budovat temnou atmosféru v prosluněné louisianské krajině. Všech osm epizod režíroval jeden režisér (Cary Fukunaga) a napsal jeden scenárista (Nic Pizzolatto), což bylo v televizi do této doby nezvyklé. Jde tedy spíš o osmihodinový film rozdělený do osmi kapitol. HBO ostatně plánuje celý seriál pojmout jako antologii (každá série má mít jiný příběh, jiné postavy a jiného režiséra).

Dexter okamžitě zaujme svojí originální premisou ("hodný" sériový vrah, který pracuje na policii, vraždí zlé sériové vrahy, zatímco vede běžný rodinný život) a zároveň baví tím, jak si střílí z přiblblých soap oper (když se hlavní postava snaží vybalancovat svůj dvojí život vraha a rodinného muže). Většina ironického humoru stojí na Dexterových nezapomenutelných vnitřních monolozích, kterými sarkasticky shazuje veškeré melodramatické situace. Osobně nejsem příznivcem voiceoverů, ale Dextera si bez nich nedokážu představit. Bez nich by nikdy nemohl fungovat vnitřní rozpor postavy psychopata, který nemá emoce a snaží se předstírat, že je jako všichni ostatní. Dexter také zábavně ironizuje obvykle vážná forenzní vyšetřování z procedurálních kriminálních seriálů typu Kriminálka Las Vegas. Zhruba od půlky (po odchodu původního showrunnera) nicméně začne trpět tím, čím trpí spousta dlouhých seriálu. Začnou se v něm rozmáhat nikam nevedoucí vedlejší linie ze života vedlejších postav, které nikoho nezajímají. A také nechtěně komické patetické momenty, kterým se seriál zpočátku tak vysmíval. Příběh je čím dál méně uvěřitelný a v důsledku toho i méně napínavý. Dexter se v pozdějších dílech už tak striktně nedrží svého přísného kodexu, který mu pomáhal v tom, aby ho nechytili. Je čím dál ledabylejší, ale stále mu vše prochází. Některé zásadní události dokonce ani nemají očekávané vážnější následky a jsou příliš rychle smeteny ze stolu. A jako by to nestačilo, tak jde o jeden z nejhůře zakončených seriálů všech dob. Neznám nikoho, koho by závěr nenaštval. Ale tím se nenechte odradit. První čtyři série jsou každopádně špičkové.

Hodnocení pilotu: Whedonův seriál navazuje na komiksový velkofilm Avengers, ale v podstatě je jeho protikladem. Tentokrát stojí v popředí obyčejní lidé bez superschopností, kteří se snaží udržet superhrdiny pod kontrolou. Dá se říct, že jde o takové superhrdinské procedurální drama (nebo spíše dramedii). Méně akce, více dialogů (mluví se tu prakticky neustále). Sarkastický smysl pro humor a sebeironický tón Avengers zůstal. Bohužel je ho tu ale až příliš. Narážky pro fanoušky, soustavné bonmoty hrdinů a neustálé škádlení mezi nimi jsou tu v tak přehnané míře, že místy působí vyumělkovaně. Je jasné, že seriál se ve svém pilotu snaží co nejvíc zalíbit (jak marvelovským fanouškům, tak nezasvěceným divákům) a že časem ta jeho zahleděnost do sebe a snaha být za každou cenu cool možná opadne. Pak to bude fajn.