Quint

Kdybych nevěděl, že se jde o hudební klip, myslel bych si spíš, že je to trailer k nějakému celovečernímu filmu, který by mohl být fakt dobrý. Příběh je prostý, ale v jeho nedlouhých šesti minutách je nahuštěno tolik detailů vykreslujících fikční svět tohoto malého snímku, že to budete chtít vidět přinejmenším ještě jednou, abyste je všechny pochytali.

Studio Hammer Films se rozhodlo trochu oživit svoji skomírající sérii drákulovských filmů a celkově upadající hororovou značku, a tak spojilo síly s hongkongským studiem Shaw Brothers, které bylo v té době se svými populárními kung-fu filmy na vrcholu. Výsledkem je poněkud těžkopádný gotický kung-fu horor, který přesto přináší vše, co byste od této kulturní fúze dvou rozdílných filmových tradic mohli chtít. Spokojeni budou tedy především příznivci výše uvedených společností, kteří budou chtít vidět profesora Van Helsinga, Draculu (bohužel tentokrát bez Christophera Leeho) a kung-fisty vedle sebe.

Název by mohl vzbudit dojem, že jde o další laciné béčko s nechtěně směšným monstrem. Ve skutečnosti jde o překvapivě napínavě vystavěný film ze studia Hammer Films, který bohužel zastínil tehdejší úspěch barevného hororu The Curse of Frankenstein, který zahájil novou éru tohoto britského studia. The Abominable Snowman si na rozdíl od zmíněného Frankensteina dokáže vystačit s málem. Sněžného muže si v něm příliš neužijete. Roli hrozivého protivníka tu sehrají spíše nehostinné vrcholky Himalájí, postupné objevování neprobádaných míst, kam člověk neměl vkročit, obsedantní snaha členů expedice chytit titulního tvora a rostoucí paranoia mezi nimi. Film dokáže vizuálně upoutat chytře využitými širokoúhlými kompozicemi ve spojení se stinnými chodbami mystického kláštera a větrem ovívanou zasněženou krajinou. Překvapivě docela inteligentní a atmosférický dobrodružný horor. Ale když se podíváte, kdo za ním stojí, tak to vlastně až tak nepřekvapí. Režisér Val Guest a scenárista Nigel Kneale mají na svědomí např. inteligentní sci-fi filmy jako The Quatermass Xperiment a Quatermass 2.

Vynikající loutková fantasy pohádka z dílny tvůrce Mupetů Jima Hensona není rozhodně žádnou veselicí se zpíváním a potrhlými figurkami. Pro děti bude nejspíš příliš pomalá, málo akční, moc temná a místy i brutální. Starší diváci ale jistě ocení úchvatné vizuály, které v nich dokáží vyvolat pocit úžasu a otevřít před nimi uvěřitelný a propracovaný svět plný roztodivných míst a tvorů. Ačkoli film může v dnešní době působit zastarale, pořád zůstává vrcholem zaniklého neanimačního loutkářského umění. Jen pro vysvětlení: klasické animační loutky se rozhýbávají pookénkovou animací, zatímco s neanimačními loutkami se natáčí v reálném čase jako s živými herci. Loutky tu sice vypadají jako loutky, ale pohybují se jako by byly skutečně živé. Oproti moderním digitálním postavičkám, které jako by vzdorovaly gravitaci, působí v jistém směru více autenticky, protože opravdu zapadají do svého prostředí a obývají svůj svět, kde na ně reálně působí sluneční světlo, mlha, déšť či vítr. A to je u filmu, který pojednává o spojení bytostí s přírodou, hodně důležité.

Dnes beru Legendu o zlaté perle jako „guilty pleasure“, ale ve svých dětských letech jsem se nad ní bezostyšně rozplýval. Film měl premiéru v Československu v roce 1989 (stejně jako tematicky podobné Zlaté dítě). Tehdy u nás nebylo k vidění moc filmů, které by spojovaly exotické vizuály, pulpová dobrodružství s akčními scénami, nadpřirozenými prvky a humorem. Legenda o zlaté perle mě tehdy uchvátila právě díky své kouzelné překombinovanosti. V kolika filmech jsem se tehdy mohl podívat do Hongkongu, Himalájí a Egypta na dobrodruhy, buddhistické mnichy, gangstery a mimozemšťany a zakusit s nimi kung-fu rvačky a honičky v autech, na motorkách, velbloudech či v letadle? To vše v devadesátiminutové stopáži. Až mnohem později jsem zjistil, že film je dokonce součástí několikadílné filmové série. Kameraman filmu Peter Pau dokonce později dostal Oscara za kameru za film Tygr a drak.

Den poté byl jednou z největších událostí v americké televizi. Málokdy se na obrazovkách objeví tak nekompromisně intenzivní televizní film, který by vyděsil tolik diváků. Podíl na tom má ale částečně i to, jakým způsobem byl film tehdy v televizi prezentován. Již několik měsíců před vysíláním připravovala televize diváky na to, že uvidí něco zásadního. Film po scéně jaderného útoku neobsahoval žádné reklamy, po jeho vysílání ho doprovázely diskuze o tom, co diváci právě viděli, a vedle toho televize zřídila horké linky s připravenými poradci. Podstatně sugestivnější zážitek o jaderné hrozbě je nicméně o rok novější britský kvazidokumentární televizní film Threads.

Naivní měšťáci versus kanibalští divoši v kalifornské poušti. Ti první tu hledají zděděný stříbrný důl a uvíznou tu, ti druzí tu bydlí. Film pojednává o souboji dvou rozdílných rodin, z nichž jedna zabíjí proto, aby přežila, a druhá proto, aby se najedla a tím pádem vlastně taky přežila. Později se totiž ukáže, že městská rodina se od té divošské zas tolik neliší poté, co je odtržena od civilizace a moderní technologie. Aby se měšťáci mohli v divočině postavit proti divochům, musí se z nich stát také divoši. Můžete v tom vidět jakýsi sociální komentář, nebo jen dementní béčkovou vyvražďovačku. To je na vás. Craven umí skvěle navodit atmosféru nehostinné pustiny, ale film lze doporučit spíše jen fanouškům filmových zvrhlostí, Wese Cravena a holohlavého týpka Michaela Berrymana.

Bride of the Monster jasně dokazuje, že Ed Wood si svou pověst "nejhoršího režiséra všech dob" rozhodně zaslouží. Film je opředený mnoha šílenými historkami, z nichž ne všechny jsou pravdivé. Jde o Woodův zřejmě nejsoudržnější a nejdražší film, jehož rozpočet se téměř rovnal rozpočtu běžného tehdejšího béčka. Kulisy jsou tedy o něco méně umělé než je u Wooda obvyklé, ale to ještě neznamená, že se neotřásají, když se v jejich blízkosti někdo pere. Loutka chobotnice je vcelku povedená, ale nehýbe se, takže se herci musejí jejími choboty napadat sami. To vše je prokládáno podivnými dialogy a archivními záběry, které do filmu zoufale nezapadají. Takže o zábavu je postaráno. Ale pokud chcete od Wooda vidět něco obskurnějšího, tak doporučím spíš Plan 9 from Outer Space nebo Glen or Glenda.

Italská odpověď na Romerovy zombie filmy, kde sociální komentář nahrazují kreativní gore efekty. Souboj zombíka se žralokem pod vodou je nezapomenutelný. První podmořská scéna se zombíky se sice objevila už v The Zombies of Mora-Tau, ale tady jde o úžasně absurdní chvilkový crossover zombie filmů s Čelistmi. Něco takového opravdu nikde jinde neuvidíte. Do paměti se vám nejspíš otiskne i známý detailní záběr oka propíchnutého třískou, vyvolávající vzpomínku na Buñuelova Andaluského psa. Zbytek filmu už bohužel tak pozoruhodný není. Zombíci pořádně vylezou až někdy ke konci, a do té doby se žádná velká zábava nekoná. Ale pro fanoušky subžánru povinnost.

Jeden z nejzásadnějších neumětelských zetkových filmů se zřejmě nejsměšnějším monstrem, které jste kdy ve filmu viděli. Robo-gorila (respektive herec v gorilím kostýmu s plastovou potápěčskou helmou s anténkami) honí posledních pár lidí na Zemi a v mezičasech dostává rozkazy ze své planety skrz bublifukové rádio. Nesmyslná zápletka, potrhlé dialogy, chyby v návaznosti, recyklované záběry a směšné herecké výkony z toho dělají jeden z nejhorších filmů všech dob. Nebo to všechno byl záměrný způsob, jak vyobrazit (pozor, spoiler) infantilní dětský sen? Snad to někdy uvidím v původní 3D verzi.