LEGACY

Zlín 1/2. Pro zlepšení své začínající španělštiny jsem sáhl po žánru, kterému normálně neholduji a úplně zklamaný jsem nebyl. Koncept je trochu postavený na hlavu, ale kupodivu se v tom tvůrci nebáli pořádně vykoupat a je to vlastně místy vtipná, vcelku neotřelá komedie se sympatickými lidmi ze všech různých tříd Španělska.

Akční filmy nejsou můj žánr, letadla také ne, Toma mám celkem v úctě, a tak jsem si říkal, že zkusím něco, co bych normálně ani nestáhnul na mobil. Nevyplatilo se. Všeobecný poplach nejlepšího filmu roku se nekonal. Kýč střídal předvídatelné a úsměvné situace, kde jsme se dvě hodiny dívali na trénování a nostalgické vzpomínání. Jsme vlastně dvě hodiny připravováni na mission impossible o dvouch zázracích, kde budou padat piloti. Nesmírně nepravděpodobnou událost však všichni přežili a ještě si v ukradli nepřátelské letadlo. Některé věci jsou americké, ale tohle je slaďárna, která mě nutí dívat se v letňáku z plátna na hvězdy.

Dokument, který mě moc oslovil. Za pár dnů vyrážím poprvé do Zlína, a tudíž se musím zajímat i o tu nejdůležitější reálii, jenž definovala a přetvořila Zlín. Zahanbaně se přiznám, že jsem neměl ponětí o tom, že se jedná o sedmou největší obuvní společnost, že má pobočky ve všech světadílech, jak to bylo během války a kde jsou roztroušení dědicové. Každopádně formát dokument, jenž ukazoval dopad této značky v celosvětovém měřítku na mě silně dopadl. Vidět, jak se malý kluk v Nairobi na smeťáku domlouvá, aby získal gumu na sandále, v příslibu obchodu, mě prostě bere za srdce. Lidé jsou mozky, stroje odvedou dřinu. Před chvílí jsem četl jak neefektivní byli pracující v gulagu v porovnání s lidmi, se kterými se správně zacházelo. Možná, že kdyby si Stalin a jeho gorily přečetli životopis Baťi, jenž udělal jedinou chybu, když nabubřele, ve stylu pana Kelnera nařídil vzlétnout ve špatných podmínkách, tak by možná bylo uděláno více práce. Inovativní, revoluční a novátorský přístup, nesmíření se živoření mezi lenivými a prostými, prostě někteří mají pestrá křídla.

Celkové zhlédnutí mi zabralo téměř půl roku, přesto mě tohle pomalejší tempo vyhovovalo, protože v dobách temných a zlých jako je ta dnešní, dokáže takovýto inspirující a optimistický příběh o to víc rezonovat. Je to skvělá agitace jak přimět mladé Ukrajince zajímat se o politiku, historii, různorodost ukrajinských krajů a pochopit, jaký je úděl Ukrajince, co mu geografie a historie hází pod nohy, ale také, že je každý národ odpovědný sám za sebe a začíná se u jednotlivců. Je to apel na studium, rozvoj jazyků a sledování globálního světa kolem. Je to apel na udržení si schopných lidí uvnitř strany, usmíření ruskymluvícího východu s evropským ukrajinskymluvícím západem. Je to uvědomění si, že Ukrajina je Donbas, Ukrajina je Krym, Ukrajina je dosti velká, silná a bohatá země, aby mohla konkurovat evropským velmocí, ovšem je zapotřebí snaha, kompromisy, respekt a velké oběti. Nyní je budoucnost Ukrajiny nejistá a rozhoduje se o ní ve válce. Sluha národa je místy fraška s infantilním humorem, místy je to ale zásadní dílo objímací lidsky a pochopitelně aktuální dění, spojující mladé i staré a v Goloborodkovi ukazuje ne ideální lídra, ale člověka, který bezmezně věří, učí se, přizpůsobuje se a svou zemi miluje. Je to vzor cností, ale i typického ukrajinského humoru a družení. Nakonec jsem neskutečně rád, že reálný Goloborodko nešel z cesty a je tomuto svému předchůdci věrný. Učitel historie vešel v historii - a až utichnou boje a Ukrajina bude moci v klidu obchodovat se západem, ale i východem - má obrovský potenciál. Teď je ale čeká gore. Určitě se tam chci vrátit a vidět ukrajinské vlajky a hrdé, nepoddajné lidi.

Škoda slov nebo jakýchkoliv analýz, zkrátka se podívejte na tento jeden z nejlepších a bravůrně objektivní dokument, který vám abstraktní pojmy z novin a rádií dá do skutečných konkrétních forem a budete si moci je navíc dát do souvislostí. Těžko uvěřitelné, že byl kdysi Afghan demokratická země, která se oblíkala po vzoru hippies a ženy v ní měli rovné postavení. Pár špatných vůdců, rozhodnutí, zrad, intrik, zahraniční politiky, studené války, náboženství a máme krveprolití, které vytvoří jen lidská rasa. Hodně ve mě rozonuje poslední věta druhého dílu Džihád, kde ruský novinář celkem trefně říká: USA vytvořila takový Vietnam pro Sověty. Napomohlo to k rozpadnutí SSSR, ale teď tu máme Islámský stát, který vzešel z Al-Kaidy, která vzešla z Tálibánu, který vzešel z mudžáhidů, jenž byli dotování a vytvoření AMERIČANY. No judging, chybovali jak SOvěti, tak AMeričané - teď je ovšem Afghánistán na posledních místech bezpečných států, ekonomika neexistuje a zemi vládne Tálibán. ... Může být hůř? https://www.youtube.com/watch?v=J4tlyR742GA

Každá lidská zrůdnost má svoji příčinu a zárodek v podobně neslýchaném jednaní druhé skupiny. Důležitost objektivnosti v dokumentech, jež jsem postrádal při posledním zhlédnutém dokumentu, se mi dostala zde. Je to těžké téma, ale dokument nám podává ucelené informace, fakta a informace z obou táborů (jak ty dobré, tak osudné chyby), na kterých operují a člověk si tu mozaiku tisíců přepadení, útoků umí sám poskládat a porozumět jí. Jsou zde i pro začínajícího laika celkem přehledně oddělené etnické skupiny, motivace vlád, kolísavý postoj USA a krok za krokem člověk pochopí, jak se mohla odepsaná Al-kaida zmocnit území téměř tří států, zmocnit se Mosulu, vymlátit obávané Kurdy, dostat se pár km k Baghdádu a založit si vlastní chalifát. ISIS je časem a podmínkami frustrovaná a zjizvená radikální skupina, která je bezmezně oddaná zabíjení všeho a všech, co nesouhlasí s jejich osvětou a smýšlením. Záběry, kde vystřílí nějaké auto, či vlepí kulky do hlavy malým klukům, jenž mají dres Ozila je srdceryvné. Máme se potom divit, že je po světě tolik uprchlíků právě z těchto oblastí, když dali jejich paranoidní vlády průchod takovým zvěrstvům? Jak nejsem největší obdivovatel Turecka, tak fakt, že přijali miliony lidí z těchto oblastí je vskutku gesto formátu.

Jsem jeden z těch, co mají o palestinsko-izraelském konfliktu jen povrchní informace. Právě proto jsem se zaměřil na dokument z dílny Velké Británie, která dosti často podává velmi objektivní obrázek a staví na pravou míru časem provařený informace, jenž bychom jako západní a tudíž trochu angažovaný stát měli slyšet. Podvědomě mám zafixované podprahové signály, že Palestinci=zlý teroristi a Izrael = moderní schopný stát, který je navíc velmi vzdělaný a technicky vyspělý. Přál jsem si dokument, který konflikt vysvětlí nezaujatě, já jsem ovšem viděl spíše obhajobu palestinského národu, kde můžeme vidět drtivou většinu rozhovorů, které jsou navíc velmi emoční. Protiváhou tohoto dostáváme výpovědi od vysoce postavených Izraelců, jenž zapírají a působí velmi arogantně. Automaticky mě to tedy nutí přeformulovat svůj názor a zastat se Palestinců, každopádně tak lehké to opravdu není. Zvěrstva byla spáchána na obou stranách a konflikt čas od času vykulminuje. Dokument jako takový je udělán zaujatě, nemůžu si pomoci. Izrael zkrátka vyhrál několik válek a jako vítěz si ukousl ještě něco navíc. To, co dělá a jakým způsobem zachází s "traumatizovaným prohravším" je staví na stejnou rovinu, kdy se člověk opravdu pousměje nad názvem counter terrorism - můžeme se ale po takových letech napjaté historie, kdy se dva národy takhle proti sobě poštvali něco jiného? Tohle je těžké téma a já po pár dnech čtení o konfliktě nemohu dělat unáhlené závěry, ohledně tohoto dokumentu jsem ale spíše skeptický. Ohodnotím až budu mít o middle east issues jasno - do té doby nesoudím.

Kdysi mě uchvátil dokument Art of Flight, díky kterému jsem byl zazřáný do snowboardingu a začal zkoušet neskutečné triky. Nyní, o několik let později mám na kontě pouhopouhý jarní výstup na Terryho chatu, a proto si říkám, že je načase vystoupit nějaký thousanders. Nim mě inspiroval, nepáslští šerpové odváděli dlouhé roky černou práci a tohle je jejich zadostiučinění. Nims je blázen, který měl štěstí ve svoji neracionální povaze, a stejně tak jak jsme tuším před třemi lety žasli nad Alexem a jeho solo climb, tak teď nám spadla brada při všech summitech tohoto ďábla. Mo mě potěšilo, že byl v dokumentu zahrnut i moment, kdy Nims inspiroval Kláru. Já už mám letos po dovolené, ovšem po tomto snímku mám chuť alespoň na víkend zajet do Tater a vystoupit nějaký ze svých restů - Kriváň, nebo Rysy. V budoucnu doufám, že budou hory Slovinsku, Kavkazu, či Ararat.

Pěkný pohled do zákulisí výstupu na nejtěžší horu světa. Celkem Kláru obdivuji, zejména pro její kuráž, nasazení a finální rozhodnutí. Přestože byla šance minimální, tak paradoxně těžila ze svých dvou neúspěšných pokusů a to je vlastně ta hlavní mesidž celého dokumentu. Stejně jako má Nims project possible - nenechte se zviklat názory obecenstva, když o sobě víte, že máte na hlavní roli. Bohužel se dokument prolínal až přespříliš sentimenty, mentální horečkou a osobními informacemi, jenž mi maličko kazili dojem. Kláru jsem viděl i živě na přednášce a musím vak říci, že je to super baba a moc jí přeji tento úspěch. ČR znovu boduje.

"I don't want you to be my doctor. Why? Because I like you so much. And I don't want to examine you. .. You don't, why not? ............ Because I like you so much"  Ve filmech nacházíme slasti a pokušení, které si přejeme sami zažít v opravdovém životě. Láska těchto dvou pro mě je opravdová a mít v životě ženu, tak okouzlující a odzbrojující - obětuji ji vše své sny - a můj život bude přesto tím nejkrásnějším jakým jen může být. Nejsem smrt, ale svoji Susane hledám taky ... a myslím si, že jsem ji našel.