ClayGirl

Když jsem byla znuděná puberťačka, tak mě zajímaly filmy a seriály, které měly bůhvíjakou přelomovou existencionalistickou myšlenku a tak podobně. Dnes, když už mám pár povinností a starostí a celý den se snažím pochopit všechnu tu spletitou medicínskou vědu a společnost, která se jí zabývá, tak už nějak nestojím o to zamýšlet se nad něčím složitým. Jsem ráda, že se můžu občas podívat na seriál, který srší optimismem a vtipem. Ráda se zasměju opravdu bystře vymyšleným a natočeným konverzacím. Baví mě sledovat každodenní život dvou žen, které jsou mi i v něčem podobné, a svoje starosti zvládají s větším nadhledem, než já, čímž mě motivují k tomu, abych se taky nebála té trochy optimismu a bezstarostnosti.... A ano, ten seriál jsem začala sledovat teď ve zkouškovém.

Celý film se nic moc neděje. Myslela jsem, že to aspoň nějak zajímavě zakončí (najdou dárce za neobvyklých podmínek nebo udělají nějaký vědecký závěr), ale kde nic, tu nic. Jen našli pár syslů, kteří tu krev darovali, a to bylo vše. To mám za to, že se mi nechce doma uklízet a koukám místo toho na náhodné pytloviny, co běží na Nově.

Možná se to na první pohled nezdá, ale ten film má hlubokou myšlenku. Celkově to na mě působí jako dobře odvedená práce, něco promyšleného s účelem vyšším, než jen povrchně zaujmout masy lidí vizuálními efekty a laciným příběhem. Kde duše začíná a kde končí? Je to poutník, který může obývat jen vědomí živého organismu, nebo se duše rovná vědomí a když zkopírujeme vědomí, zkopírujeme i duši? Také se mi líbí, jak si film pohrává s otázkou existence boha a vztahu člověka k němu. Prostě krása. A abych nezapomněla, Johnny je sladký jako vždy.