Dreadd

Nežít jen napůl, jednoduchý název, ale tematicky mnohem hlubší a i díky dohledu zkušeného německého režiséra zdařilý debut. Gitonga primárně nemá za cíl diváka pobavit, přestože hlavní hrdina Mwas ze začátku působí trochu infantilně a komicky, spíše se snaží občas odlehčit (například výkonem, při kterém by si mechanici od Ferrari připadali jako domácí kutilové) před momenty, kvůli kterým celé dílo vzniklo, tedy ukázat západu (potažmo i severu) republiku v její násilnější podobě než známe my. Chvílemi tak působí spíše jako hraný kvazidokument, který (v rámci svých možností realisticky) zachycuje na příběhu mladíka vlastnícího pouze svůj sen prohnilý systém, kde policie je součástí zločinu. I přes své světokřičství však dokáže odvyprávět mnohem víc.

Nejsem si jistý, jak by na Kauwboye reagovaly děti, protože jako cílová skupina mi nepřišly. Minimálně by si ho příliš neužily, neb by pravděpodobně nedomýšlely některé skutečnosti a možná jen ty nejbystřejší by hned na začátku zjistili, že se jedná o rodinné drama a matka, které Jojo volá, není na turné v Americe, ale mrtvá. Tudíž by ani nechápali některé skutky hlavních hrdinů, zejména otce, který, ač má vznětlivou povahu, někdy se chová impulzivně jen proto, že se stále vypořádává se smrtí manželky. Jojo, který si své pocity promítá do mláděte kavky, které zachránil po pádu z hnízda, odmítá realitu a stále chce slavit matčiny narozeniny i přes otcův zákaz. Konec je zajímávý, alespoň částečně překvapivý a celkově si myslím, že na to jak tuctová byla původní idea, režisérovo uchopení se docela vyvedlo.

Projekce zajímavá nejen tím, že mi do sedačky několikrát kopnul sám estonský velvyslanec, naštěstí k žádnému mezinárodnímu skandálu nedošlo a u východu ze sálu čekal tác panáků a bonbóny, ukázkový příklad diplomacie. Samotný film je postavený na dvou postavách - fiktivním estonském politikovi, ve kterém by se jistě našlo (nebo lépe řečeno ostatní by v něm viděli) hodně jiných politiků a excentrickém hudebníkovi Zäkovi, který představuje především startovací element ke spoustě vtipů. Humor je specifický, většinou ironický až absurdní (například brilantní gag s nalezenou plechovkou), ovšem přijatelný a pochopitelný. Vrchol celé politické satiry je v samotném závěru, kdy se z vystrašeného politika stává za zvuku Beethovenovy sedmé neohrožený hrdina, který povede svůj národ vtříc jednotě a zářné budoucnosti.

Nádherná dobová atmosféra, provázející celý snímek (snad až na závěrečné titulky doprovázené jakousi bondovskou písní a parkrát skřípající výrazivo), velmi pečlivě vybrané herecké obsazení a stylový styl, o kterém bych si nemyslel, že se najde zrovna u Ondříčka. To je ve zkratce nyní již oficiální král českého filmového roku 2012. Kapitán Hakl je úžasným kriminalistou, z velké části za to vděčí svému představiteli, ale je i výborně napsanou postavou, v základních rysech podobný klasickým americkým detektivům (což je více než přijatelná inspirace). O to víc zamrzí nesnadno odpustitelné scénáristické nedostatky. Začínají u samotného námětu. Nelze mu vyčítat nezajímavost, neaktuálnost rovněž ne (v české společnosti historií nespoutané je stále aktuální i příchod Cyrila a Metoděje), ale tvůrci si jednoduše naložili na svá bedra až příliš. Svým rozsahem a stylem zpracování, kdy se snaží o syntézu kvalitního detektivního thrilleru a politického dramatu, by se dala pokrýt minimálně televizní minisérie a oklestění na pouhý jeden celovečerák způsobilo v některých momentech pocit nedotaženosti a zbytečné uspěchanosti, která se neslučuje s nastaveným tempem. Čímž ze všeho nejvíce trpí síla sdělení, která vlastně na počátku byla hnací silou pro vznik celého projektu. Sdělení veřejně známého a pravidelně připomínaného, ale přece.

Post Tenebras Lux, tedy něco jako „světlo po temnotě”, dostál svému názvu velmi přesně. Po celou dobu se pravidelně střídají světlé a tmavé scény, což v kině nemusí být vždy úplně příjemné. Nečekaně hodně scén vyústilo ve vtipnou pointu, většinou hodně ironickou. Silueta démona, která se dvakrát projde po domě, je velmi jednoduše nakreslená, nemá žádné rysy, přesto však není bezpohlavní a mezi nohama se mu houpe velmi pečlivě zabraný penis. Zajímavá byla i scéna s ragby, s ničím nesouvisející a bez kontextu s patetickým proslovem mladíka, ale režisér jí tam nutně musel mít. Rozostřené okraje mají zřejmě simulovat záběr přes sklo a jeho působení se scénu od scény značně lišilo. Jednou mě více vtahovalo do děje, jako kdybych byl skutečně na scéně oddělen pouze skleněnou bariérou, abych nemohl zasahovat do dění, jindy úplně naopak, jako kdyby mi chtěl film ukázat mé místo a říkal mi, že se do něj nemám snažit proniknout (a několikrát jsem si připadal i jako na drogách nebo s málo dioptriemi na nose). Hledání nějakého průvodního děje jde velmi těžko, přesto se mezi zdánlivě chaotickým propletencem scén, z nichž některé berou ohledy na doktora Skružného, dá najít ústřední motiv. (Nádherná věta o dětství - "Vše, co jsem musel dělat, bylo existovat.")

Možná je to způsobeno střetem dvou odlišných mentalit, ale způsob, jakým mi byla Pieta předložena a převyprávěna, mi přišel poněkud nešťastný. Velká škoda, protože zajímavý příběh, který může na někoho působit jako kdyby se odehrával kdesi v předaleké galaxii, se dá celkem pohodlně našroubovat i na zdejší realitu, byť v poněkud mírumilovnější formě (bez sekání rukou). Zobrazení agresivity a sexuality je ponecháváno čistě v režii diváka, režisér pouze rozloží příslušné propriety po scéně a v rozhodující moment kamerou uhýbá a pracuje pouze se zvukem (což může někomu výsledný prožitek i zintenzivnit). Jednotlivé scény většinou mají své místo i důvod, ale občas se objevil sled několika scén, kdy stále přítomná neprovázanost začala intenzivně vadit. Nelze však režisérovi upřít několik skutečně velmi silných momentů, které vyvrcholí v úplném závěru (přestože bylo dosti dopředu oznámeno, kam děj směřuje). Postavy jsou všechny zobrazeny negativně, sice se s nimi intenzivně pracuje, ale jednak není prostor se s kýmkoliv identifikovat (díkybohu), ani si snad někoho oblíbit a veškeré jednání vede k jedinému cíli. Nejsou to ale světlé zítřky, o naději si nechte zdát, jediným vykoupením je smrt.

V poslední dekádě 21. století se lidstvu podařilo přistát na Měsíci. Tak začíná příběh natočený 13 let před skutečným přistáním na Měsíci. Už jen tahle představa byla pro tehdejší lidstvo naprosto neuvěřitelná, ale tvůrci šli ještě mnohem dál. Nečekaně až tak daleko, že příběh získal filosofický rozměr. Největší civilizace, jakou kdy vesmír poznal, se nakonec sama zničí, protože navenek civilizované osoby jsou ve svém podvědomí stále primitivní bestie. Triky jsou provedené skvěle, občas se sice objeví nějaká technická nebo střihová nedokonalost, ale poctivá práce trikařů je znát. Rovněž studiové kulisy jsou perfektní, především pozůstatky civilizace Krell jsou úchvatné. Jednu z hlavních rolí obsadil Leslie Nielsen, který svou kariéru začínal překvapivě vážně. A nebyla by to dokonalá 50. léta bez krásky v nesnázích.

Další z monster vytvořených šílenými vědci, kteří si hrají na bohy. Záběry na tarantuli jsou provedeny buď pomocí zmenšeného modelu krajiny se skutečným živým pavoukem nebo prolínání záběrů opět živého pavouka se skutečnou krajinou a kromě jednoho momentu, kdy tarantuli projede noha skálou, jsou všechny tyto záběry technicky bez jakýchkoliv větších nedostatků. Jack Arnold využívá i podobných momentů jako v Netvorovi z černé laguny, který se nečekaně objevoval na scéně nebo se objevil někde v okně. Jistě i dnes by úspěšně děsil kdejakého arachnofobika.

Dveře si právem vysloužily své místo v titulcích. Přestože se gagy často opakují, neděje se tak bezúčelně. Pierre Richard už předtím ukázal, že tento typ role mu velmi dobře sedí a obě osudové ženy jsou velmi sympatické. Kromě hádky ke konci filmu je Nalevo od výtahu výborná komedie, která dokonale využívá malý prostor.

Japonsko je napadeno technologicky vyspělými vesmírnými opicemi, které mají překvapivě neefektivní popravčí metody a nechají se nachytat dvakrát během pár minut na ten samý laciný trik. Naštěstí ho ochraňuje Godzilla, která vypadá jako Cookie Monster a společně s ní ještě komičtější King Caesar. Celý film se točí hlavně okolo naplnění dávného proroctví a dialogy mají tu správnou dávku absurdity. Souboji monster se neplýtvá, ale jsou velmi povedené. A když se Godzilla promění v elektromagnet, tak si ta vesmírná plechová huba ani neškrtne.