Dreadd

Temná pasáž má chvílemi své kouzlo (především díky Bogartovi a Bacall), ovšem zpočátku působí velmi absurdně. Údajně nevinný, ale přesto pravomocně odsouzený vrah utíká z vězení a chvíli to vypadá, že každý kdo ho pozná, dychtí mu pomoci. Rovněž psychedelické výjevy při až příliš dokonalé plastické operaci neměly své opodstatnění a konec vypadající jako z Casablanky byl trochu přestřelený.

John McClane sice stárne, ale s přibývajícími roky je stále neohroženější. Rusové (stavějící lešení zřejmě z porcelánových fošen) už jsou zase zlí. Přejet autem z Moskvy do Černobylu trvá chvíli a dostat se přes hranice s kufrem plným zbraní není vůbec žádný problém. Perfektní byla i scéna, kdy si ani jeden ze zloduchů kteří stojí za McClany nevšimne, že si mladší z nich přeřežává nožem pouta. A s Mercedesem lze vytlačit ze silnice několikatunový obrněný kolos. Naštěstí je všechno nasnímané tak, abych se v tom vůbec nevyznal. Přitom u akčního filmu bych dokázal pochopit průměrnou zápletku, jenže dlouho jsem neviděl něco tak stupidního jako Rusa s trezorem v Černobylu plným obohaceného uranu (který má přístroj na okamžitou neutralizaci radiace), proti němuž stojí otec se synem, kteří si při tom řeší rodinné problémy.

Vorlíčkova tvorba z druhé poloviny let šedesátých a celých let sedmdesátých je, bohužel na rozdíl od současné (a to jak Vorlíčkovy tak české) produkce, pokladem českých komedií. Jessie stála na samém počátku tohoto období a v mnohém se podobá (o dva roky mladší) francouzské Barbarelle. Obě hlavní hrdinky měly především hezkou tvářičku a oplývaly humorem (byť Barbarella byla ještě odvážnější). Nápad s bublinami funguje stejně dobře jako spojení komiksového a reálného světa.

Lola běží o život, třikrát stejně a pokaždé jinak. Film má obrovskou dynamiku, kterou podporuje nejen téměř neustále běžící rudovlasá hlavní hrdinka, ale i tepající soundtrack a rychlé střihové sekvence mapující budoucí osudy lidí, které Lola potkává a svými zdánlivě bezvýznamnými činy ovlivňuje. Nakonec si vykřičí pohádkové peníze, na třetí pokus si doběhne pro svůj happyend a poté téměř nezúčastněně odchází ze scény.

Méliès má stále co nabídnout, ale nejsem si jist, zda může nabídnout tolik nového, aby to vydalo na půlhodinový film a po celou dobu dokázalo diváka bavit. U mnoha scén jsem měl intenzivní pocit, že už jsem je jednou viděl v jiném filmu (to samé lze říci o střihu a oblíbeném kouři, zde však nebylo příliš na výběr). Přesto je pořád cítit nadšení všech protagonistů (možná hrané) a scéna s obrem polykajícím polární dobyvatele je okouzlující.

Od chvíle podání jedu nepohodlné ženštině se rozjíždí velmi solidní horor, dle mého na svou dobu až nečekaně odvážný (možná v Japonsku ne). Duchové vylézají ze země, visí na stropech, hadi jsou všude, atmosféra by se dala krájet. Všemu ale předchází nudných čtyřicet pět minut příběhu o falešné pomstě samuraje beze cti.

Začátek byl trochu zmatený, od chvíle zmenšení skupinky lidí se však z filmu stává triková lahůdka, neboť Dr. Cyclops, točený kompletně v interiérech studia Paramount, je se všemi svými zadními projekcemi, malovanými kulisami a obrovskými rekvizitami vizuálně velmi příjemný. Avšak Technicolor neodpouští žádné chyby, na což doplatila obrovská gumová ruka zkombinovaná se zadní projekcí Thorkela, která by v černobílé pravděpodobně vypadala velmi dobře. Samozřejmě najde se i pár dalších menších chyb, například trochu rozmazaná zadní projekce nebo občas zmatek ve velikostech, ale rozhodně nic z toho nekazí výsledný dojem.

Je velmi šlechetné pokoušet se udělat film jinak než v několika předchozích případech a diváka (pokud možno příjemně) překvapit. Vlčí žena takovým filmem mohla být, kdyby však scénárista svou práci dokázal dotáhnout. Celý závěr je totiž postaven na tom, že vražedkyně velmi obšírně objasňuje svůj plán své oběti, což uslyší služebná za dveřmi a celé je to zakončeno krátkou honičkou, při které se vražedkyni zabodne nůž ve velice podivném úhlu do žeber.

„Get me my pants, will you, General?“ Giant Claw vše předkládá s naprostou vážností jako poručík Frank Drabin, na rozdíl od něj však není vůbec falešná. Monstrum působí především směšně a vůbec hrozivě, vypadá totiž jako vypelichaný pštros se supími křídly. Vysvětlení původu obrovského ptáka bylo skutečně vědecky úchvatné, téměř jako by s ním měl něco společného Ed Wood. Vědec dává generálům přednášku o hmotě a antihmotě, až nakonec formuluje konečné vysvětlení, totiž že k anihilaci ptáka nedochází, protože není z antihmoty on sám, ale dokáže generovat pole antihmoty okolo sebe, kterým neprojde žádná pozemská zbraň. Ale proč je jeho štít z antihmoty vůči prostředí inertní se už nedozvíme. A létá ve spirále po Severní Americe, protože si zde chce založit hnízdo, kam se mu nakonec podaří naklást vejce a lidstvo nenapadne nic lepšího než vejce (které štít z antihmoty postrádá) rozstřílet, samozřejmě ve chvíli, kdy je pták v hnízdě. Každá scéna s ptákem je naprostý (vtipný) unikát, jednou zvedne vlak přímo z kolejí, aniž by se jednotlivé vagony rozpojily, jindy zase polyká armádní představitele jednoho po druhém, když se snaží vyskákat z letadla. Není divu, že na jeho zničení je vyslán letoun pilotovaný samotnými generály strýčka Sama.

Příběh je skvěle napsaný, trochu však za ním zaostává studiové zpracování, které by si zasloužilo lepší výpravu, klidně i za cenu protažení stopáže (především části v Tibetu). Vlkodlak se chová až příliš lidsky, ale to byl častý problém filmových průkopníků, herci bývali ze začátku velmi střízliví ve své monstróznosti a v tomto ohledu má trochu navrch Lon Chaney Jr. se svým vlkodlakem, který je herecky propracovanější. Proměna muže ve vlkodlaka i zpátky byla natočena několikrát a od tvůrčího týmu bylo velmi sympatické, že nebyla řešena pokaždé statickými snímky přibývajících líčidel, ale i za pohybu s pomocí sloupů a stromů. (A nelze nevzpomenout květinu požírající žábu, i když drátky se leskly.)