Dreadd

Značně přetažená stopáž (neboť některé scény jsou násilně vloženy do filmu, aniž by měly či mohly cokoliv jakkoliv ovlivnit) je ten nejmenší problém, nejsem si jistý, zda vůbec takovýhle příběh byl vůbec vhodný pro zfilmování. Rozhodně nebylo košer prezentovat ho jako komedii - ani samotný příběh, ani postavy (kéž by jejich dialogy byly aspoň z desetiny tak vtipné, jako byly sprosté) nemají komediálně co nabídnout, chovat se jako idiot neznamená, že to musí nezúčastněné automaticky pobavit (ani nálepka podle skutečné události tomu nijak nepomůže). Jestliže tohle chtěl Bay natočit pro svou filmařskou radost, proč výsledek je více laciný, podbízivý a povrchní než jeho předchozí filmy?

Snaha natočit dokonale vycizelovaný historický epos nebyla úplně marná. Příběh je soubojem nikoliv mečů, přestože se jimi ohání téměř každý, ale především myslí (nejsilněji mezi králem a Bezejmenným). Nicméně chvílemi bylo těch kamerových a počítačových fines až příliš (například virtuální kamera sledující trajektorii šípu byla hodně nepovedená, stejně jako kapky vody při souboji s Nebeským nebo kmitající plameny v paláci). Nastolené harmonické tempo rovněž dokáže odhalit některé nedostatky. Co se však bezpochyby dá označit za dokonalé je barevná stylizace (vše nejen nádherně ladí, ale zároveň má i svůj smysl), kterou doplňuje orientální soundtrack.

Shane Black jako scénárista třetího Iron Mana bezpochyby obstál, (ať už vědomě nebo nevědomě) se především druhá hodina chlubí jeho výrazným rukopisem a dává vzpomenout na oba jeho nejslavnější scénáře k prvnímu dílu Smrtonosné pasti a Poslednímu skautovi. Obsadit ho jako režiséra byl však od studia (vzhledem k tomu, že má za sebou jeden film, který točil se zlomkem rozpočtu pro Iron Mana 3) velmi odvážný tah. Nicméně Tony Stark už není tak plochý jako dříve, konečně se stal postavou, na které divákovi může záležet a přitom si zachoval stejnou úroveň zábavnosti. Nezbývá než počkat, jak s tím naloží Joss Whedon, snad veškerou Blackovu snahu nezabije.

Oliheň vypadá docela komicky, ale kdoví za kolik to Iširó Honda musel natočit. Krab i želva navíc vypadají skvěle, triky se nešetřilo (a kromě netopýrů, kteří jsou stejně gumoví jako měl kolem sebe Bela Lugosi, jsou i dost povedené, obzvlášť vybuchující sopka na konci filmu) a oliheň za chvíli shoří, tudíž zábava se opět koná a všichni mohou být spokojení. Monstra však nejsou to jediné zajímavé, tentokrát bojují především lidé a nejvíc Makoto Obata (nejprve vetřelec a konkurenční špion, posléze zachránce lidstva), který ani pod vlivém vesmírné améby nehodlá ztratit svou vůli a nakonec se heroicky vrhá do sopky, aby amébu definitivně zničil.

Gojira i ostatní monstra se ve filmu vyskytují minimálně, vše se točí hlavně okolo invaze mimozemšťanů z planety X (údajně tak temné, že ji nemohli ze Země vidět, ale když k ní přiletí, je docela modrá), ale kvůli tanečku Gojiry poté, co padne King Chidorah, byť trvá jenom chvilku, stojí za to Útok z neznáma zhlédnout.

Oproti Plánu 9 je Atomová nevěsta podstatně horší a zoufalejší. Chválím Wooda za snahu vrátit Belu Lugosiho na filmové plátno, ale bohužel jeho comeback vypadá (obrazně a nakonec i doslova) jako plácání v mělké vodě, přičemž sám sebe škrtí statickou chobotnicí bez motoru. Hrozně vypadají i různé prostřihy, přicházející sice oprávněně a očekávaně z hlediska kontinuity, ale je až příliš evidentní, že jsou natočeny někde jinde, než se nám Ed Wood snaží namluvit, ať už je to chobotnice, aligátor nebo závěrečný atomový hřib. Ani jako vzpomínka na Frankensteina příliš neobstojí, protože celá laboratoř sestává z pár baněk a dvou zářivek. Snad jen schéma šíleného vědce a jeho služebníka, který se nakonec obrátí proti němu, připomíná časy i pro Wooda dávno minulé.

20. léta minulého století, Long Island. Za mixážním pultem stojí DJ Gatsby a pouští hudbu stejně falešnou a kýčovitou jako je vše kolem něj. Více než dvouhodinová přehlídka obrovského nevkusu se sotva dá vydržet, sto milionů vyletělo do vzduchu jen tak pro nic, Baz Luhrman za ně pořídil nesmyslné kamerové přelety, do odporně uhlazených scén (často evokující už spíše animovaný film) míchá cosi jako dobové záběry (barevné, doplněné o doprovod jakéhosi rapera) a zapomněl, že mezi tím má vyprávět i nějaký příběh. Emočně je filmová adaptace natolik prázdná, že mohla zemřít jakákoliv postava a sledoval bych její smrt se stejným vypětím jako záběry lenochoda visícího na stromě. Kde se vzali ve dvacátých letech v New Yorku dva bohatí černoši jedoucí v nablýskaném autě naplněném šampaňským?

Jestli je mezi X-men (z těch filmových, kdo se objevil v komiksech nevím zhola nic) někdo, kdo si zaslouží samostatný film, je to jedině Wolverine a přestože vyprávění o jeho původu bylo trochu zklamáním, film Wolverine vypadal na letošní popcornovou pecku (částečně i díky příslibu samurajů). Zatím je skutečně letos nejlepším, ale zdaleka ne dokonalým filmem. Příběh je vyprávěný hodně ledabyle, obsahuje příliš mnoho zkratů a nečekaných dějových posunů a Wolverine vším prochází až příliš hladce na to, že téměř ztratil svou schopnost léčení. Některé akční scény byly přehnané - například scéna na vlaku nebo střílení šípů do Wolverina. Nezbývá než doufat, že v Days of Future Past bude mít Rosomák roli rozsáhlejší než pársekundové (a nezapomenutelné) cameo v První třídě. A podle závěrečného teaseru bude zřejmě toto přání vyslyšeno.

House of Dracula je velmi rozporuplný film, neboť technická kvalita je slušná, zatímco příběh naprosto hrozný. Erle C. Kenton, který režíroval rok předtím i House of Frankenstein se technicky posunul značně kupředu, ať už je to přeměna Draculy v netopýra a obráceně, mizení doktorova stínu v zrcadle nebo občasné hrátky se stíny, dobře se na to kouká. Námět ovšem zůstal téměř nezměněn (pouze tentokrát přichází za jiným doktorem pro pomoc Dracula i Wolf Man), stejně tak účast (či spíše absence) monster, z nichž tentokrát dostává Dracula (žel v jedné z nejhorších verzí), jediná originální věc byla přeměna doktora v upíra (aspoň jsem zatím snad nic takového ve starších filmech nezaznamenal). Skoro mi přijde, že s produkcí takových filmů musela obliba klasických monster nutně klesat, až nakonec přestala být pro studio dostatečně zajímavá.

Amerika opět kouká Britům na záda, neboť po řadě uhlazených a kýčovitých kriminálek, přičemž snad každé větší město muselo mít vlastní, přichází drsné prostředí zločineckého Londýna, které se snaží vyčistit DCI John Luther. Policejní práce je sice chvílemi stejně zázračná jako ve všech CSI a Luther odhalí vraha prakticky okamžitě, dopadnout ho však trvá hodně dlouho. Detektivka je však až na druhém místě, mnohem lepší než odhalování zločinů je sledovat jednání a interakce postav z obou stran zákona a podivné přátelství Luthera s Alice Morgan.