Dreadd

Paradoxně nejlepší film s Universalovskými monstry (obsazení chyběl z nejslavnějších pouze Karloff v roli Frankensteinova monstra a slušné byly i střety monster) vznikl až když jejich největší sláva dávno odezněla, když jim zkřížil cestu Abbott & Costello a k hororu přimíchali i svou grotesku. House of Frankenstein je sice přehlídkou všech nejslavnějších monster, o žádné konfrontaci ale nemůže být řeč. Dracula s knírkem (který má nesmrtelné tělo i ošacení) je spálen sluncem téměř okamžitě, Frankensteinovo monstrum je téměř celou dobu v bezvědomí, alespoň Wolf man dostává nějaký prostor. Až příliš mnoho času bylo zbytečně vyplněno dlouhým cestováním.

Stejně jako v TRONovi, nutno podotknout, že Kosinskiho stylizace se mi velmi líbí a v tomhle ohledu je žánr sci-fi pro něj ideální (otvírá mu obrovské možnosti nejen svou definicí, ale i díky tradičně velkým rozpočtům), ale příběh mne opět nedostal na kolena, tato skutečnost byla však způsobena nikoli zápletkou, ale spíše podivným tempem, kdy po hodině a půl jsem měl pocit, že se pořád jedná o úvod a v další minutě už se blížil konec. Kdyby mi někdo předtím vyprávěl, co se v Oblivionu děje, nevěřil bych, že celá zápletka nepůsobí přehnaně, nyní mi však připadá velmi promyšlená a přestože od začátku tušíte, že je něco špatně a rozhodně nesledujete další den v ráji, několikrát dokáže překvapit. Čemu se však nevyhnu, byl jeden z nejhorších soundtracků z posledních viděných filmů (a tím nemyslím Procol Harum, ti byli skvělí, respektive scéna kde hráli byla jedna z nejvýznačnějších, ale „skladby“ tvořené pro Oblivion), na druhou stranu v posledních letech se podobná nijaká hudba bez uměleckého vkladu, která se skládá jako se vaří europivo, v Hollywoodských blockbusterech objevuje pravidelně.

Poslyšte, Ferdinande. Růže jsou červené, fialky modré, Václav Havel psal absurdní dramata a ty jsou holt absurdní. To jsou paradoxy, co? Vlastně ani nejsou, Audience je přesně tím čím měla být, ergo stěžovat si na absurditu Audience připadá mi absurdní. Avšak i na tak malém poli dokázal Václav Havel sdělit několik zásadních věcí a Josefu Abrhámovi se podařilo přesně vystihnout gesta a dikci Havla/Vaňka.

Éterické orchestrální téma Zbigniewa Preisnera otírající se po celou dobu o diváka, symbolicky propojuje natolik vzdálené a těsně spojené osudy Weroniky a Véronique. Moment setkání obou dívek nemá nejdříve žádný hlubší smysl, ten začíná postupně nabírat na intenzitě s dějovým přesunem do Francie. Vůbec celá polská dějová linie je pouhé preludium k francouzskému koncertu, které kromě tragického rozměru zdánlivě nemá co nabídnout. I díky tomu se nemohu zbavit pocitu, že mi některé jemné souvislosti unikly.

Inteligentně napsané dialogy a uvěřitelné a skvěle zahrané postavy - tím se Pravidla hry vyznačují nejvíce. Postava Zdeňka mi nicméně (jako jediná) přišla lehce afektovaná, neboť jako by neustále svou slovní agresivitou částečně popírala vlastní pravidla komunity. Své dokumentaristické vzdělání Robert Sedláček nezapře nebo je jeho hra ještě dokonalejší a jak naznačovaly titulky, vše mohla být promyšlená snaha navodit dojem hraného dokumentu.

V mnoha ohledech se kopie originálu vyrovná, ba dokonce v několika překonává (a jinde zase zaostává), je však naprosto zbytečná a téměř nic nového i přes půl hodiny materiálu navíc nepřináší a jediný důvod, který mohl vést ke vzniku snímku jsou peníze nebo americké přesvědčení, že dokážou vše udělat lépe než zbytek světa. Ústřední dvojice je trochu směšná, ať už mi chtějí namluvit, že Russell Crowe je vysokoškolský učitel nebo že v ženské věznici se povinně fasuje make-up, obé je absurdním trademarkem Hollywoodu (společně s citovým vydíráním diváka) a chvílemi ani nevypadali, že by mezi sebou měli nějaký hlubší vztah, natož aby byl schopný přežít takovou krizi.

Často se tu k trikovému srovnání předvolává tematicky příbuzný a o rok mladší The Incredible Shrinking Man, ale myslím, že by bylo na místě zmínit spíše trikově velmi vyvedený a dokonce o osmnáct let mladší film Dr. Cyclops, který používá stejné triky (různé zadní projekce a nadrozměrné kulisy a rekvizity) mnohem lépe a navíc je v Technicoloru. Samotný Attack of the Puppet People má hodně béčkový námět, neboť se mi moc nechce věřit, že člověk vyrábějící panenky někde získal natolik rozsáhlé fyzikální znalosti, možná by bylo nejlepší se všem pokusům o nějaké vědecké vysvětlení zmenšování lidí vyhnout nebo alibisticky svést na náhodně objevenou technologii. A k tomu všemu tvůrci klamali diváky a žádný útok liliputů se nekonal, pouze boj zmenšených lidí o život a mávání hřebíkem na promítaného psa.

Nevím, zda si pan režisér chvílemi nepletl natáčení Gangster Squad s dotáčkami Zombielandu, neboť tento projekt měl podle mých informací seriózním krimi thrillerem, ale některé scény byly pojaty doslova tarantinovsky a naprosto odstranily veškerou vážnost. Možná byla chyba čekat něco alespoň trochu ve stylu L. A. Confidential nebo Chinatown, neboť časy kdy kriminálky měly duši byly zasypány popcornem. Ona plytkost se ukazuje ve většině scén kde se nestřílí neb takové působí jako pouhé spojky k dalším přestřelkám. A v přestřelkách se zase střílí a střílí a nikdo se netrefí (a následuje udivený pohled gangstera na prázdný zásobník poté, co ho vystřílí do sloupu). Velmi mne překvapilo, že předlohou byla kniha.

Fascinovalo mě, že tank převážejí v papírové krabici, jak samotná auta poletovala jako papír i fakt, že z Toretta se definitivně stal Superman. Pomalu už začínám být otrávený z pachu zakázaných anabolických preparátů a z celé série o autech, v nichž už se nyní pouze jezdí. Co bylo snesitelné v pátém dílu, který byl příjemným překvapením po třech nepodařených, je zde tlačeno k obrovské pompéznosti na úkor veškeré logiky, fyziky a zdravého rozumu. Celé mi to přijde jako ukázka režisérské nenasytnosti v kombinaci s filmovým klišé sequelů neb Justin Lin točil sérii od Tokijské jízdy, s každým dílem mi přišel výsledek lepší a lepší, až nakonec přišel strmý pád. Ale vydělal a to se bohužel počítá.

Pokud nezjistím, že tvůrci pouze rejžovali, jedná se o sympatickou tečku (a místy i vtipnou a velmi podobnou prvním dílům) za celou panterovskou sérií s Peterem Sellersem (kterou jsem ještě poměrně nedávno neznal a která mě přiměla přehodnotit názor na pochybnou snahu oživit Clouseaua se Stevem Martinem). Stěžovat si na nesourodost vyprávění ve filmu vzniklém z nepoužitých scén v pěti předchozím filmech je dosti nemístné.