LeChouan

Původní posmrtná trestnice, provinilcům netřeba žádných kotlů a „cizí“ asistence – delikvent se trestá sám, znovu a znovu a znovu, … dokud neporozumí a … nu optimisté mohou čekat, že mu bude odpuštěno. Obtloustlému mužíkovi středního věku chvíli potrvá, než-li pochopí: kde je a z jakého důvodu se tady ocitl, proč je trestán, a konečně i to, že i „láska“ může přivést člověka do pekla – jejího nositele i její oběť. Povedená nápaditá jednohubka, kterou nepokazí ani závěr, jak se mnohdy stává.

Byla to jedna ze zpráv ze zahraničí, informace o ukončení činnosti baskické teroristické organizace ETA. Informace významná a radostná, protože Španělsko (Baskové prominou) pro mne bylo již po řadu let milovanou adoptovanou zemí. Vyvolala uspokojení, konečně se Španělsko zbaví tohoto vražedného levicového uskupení. Tato mini-série, natočená španělským (přesněji baskickým – dle místa narození) režisérem, přibližuje život nevelké enklávy v baskické zemi. Pomůže pochopit jak různorodé byly reakce Basků na ukončení činnosti ETA. Současně v retro-perspektivě ukáže i běžný život v Baskicku v dobách, kdy byla ETA ještě aktivní. Běžný život, který v sobě zahrnuje rovněž nesváry, nenávisti a křivdy – jenže ty jsou koneckonců vlastní každému lidskému společenství; zejména malému, vesnickému, kde si tzv. „vidíme do talíře“ a mnohdy si obsah talíře závidíme. Zde na běžný život ovšem působí i nenávisti, obavy, nebezpečí, plynoucí ze sevření mezi teroristickou organizací, samozvaně a o to fanatičtěji bojující za svobodné a socialistické Baskicko a Španělským státem, bránícím se baskickému separatismu. Snímek skvěle zobrazuje, že antagonismy v Baskicku nejde zjednodušit na kontrapunkt Bask versus Španěl. I Baskové, přátelé, přítelkyně, rodinní příslušníci se mohou sobě navzájem převelice vzdálit. Z různých důvodů: až fanatická oddanost vlasti; strach; výčitky svědomí, vedoucí k zášti ku jejich příčině; a jistě i láska (mateřská, manželská). Ačkoli mi završení série přišlo přece jen mírně sentimentální (a současně krásné – kdo by nechtěl věřit tomu, že zášť je nakonec pokořena) považuji tento seriál za skvost. Geniální příběh upozorní, že nejen u nás, v zemích tzv. východního bloku, v dobách, kdy nás ještě svíral reálný socialismus, mohl na životě lidí ležet stín strachu, výčitek a studu, že se onomu strachu nedokáží postavit.

Pohádka, legenda, jednoduše příběh – příběh o člověku v souboji s vyslanci Pekla. V souboji, do kterého se náš hrdina nedostal jen tak, čistě náhodou, kdepak - souboji předchází smlouva s pekelnými silami. Takové smlouvy ovšem bývají zrádné. Můžete dostat to, co jste chtěli a současně dostat pravý opak - platba je ovšem vyžadována. Zde pekelný výběrčí narazí na člověka, který platit nehodlá. Snímek je lahůdka pro ty z českých diváků, kteří oblibují temnější Herzovy „pohádky“ a kterým se všeobecně zajídají „pekelníci“ dle tradiční české filmové školy. Španělsko (včetně Baskicka), stále ještě protknuté náboženskými tradicemi, křesťanskými i předkřesťanskými, si mnohem lépe uvědomuje povahu a podobu Zla. Toto vědomí je cítit i z tohoto konkrétního filmu. Ne - Peklo není k smíchu, není roztomilé. Zástupy hříšníků, fatalisticky čekající na osudovou chvíli, kdy vejdou pekelnou branou, vědí že za ní končí veškerá naděje - ale u Španělů (a Basků) se ďábel musí mít na pozoru i zde … . Doufám, že režisér a scénárista Paul Urkijo Alijo rozmnoží svoji filmografii, a přidá ke krátkometrážním další celovečerní film.

Pro někoho, kdo není s životem pana Moravce nijak podrobně seznámen, by mohlo jít o nenáročný životopisný úvod. Film povypráví o jeho pracovním i osobním životě v kontextu doby; dobové záběry, proslovy pana Moravce - předpokládám autentické. Je nám předložen obraz člověka, který se přetransformoval z českého vlastence na člověka oddaného velkoněmecké říši. Možné motivy jsou naznačeny; finanční problémy, pocit zneuznání – na ono „proč“ si musí každý odpovědět sám. Já říkám pokud je pro někoho životním náboženstvím moderní nacionalismus, je jedno jakým jazykem onen nacionalismus hovoří. Co mi přišlo absurdní je, že se (dle mne) více povedl film o panu Moravcovi než film o doktorce Miladě Horákové.

O období tří let, od konce druhé světové války po převzetí moci komunisty v únoru 1948, existuje dost publikací, některé jsem i četla, díky této „předpřípravě“ mi jména ve filmu něco říkala. Dojem z obsahu - o mechanismech převzetí moci jsem se nedozvěděla nic nového, dojem z filmu – šeď, ubíjející šeď. Asi proto, že mi stoupenci, ať již „věřící“ nebo kariérní, nastolení vlády proletariátu připadají všichni šediví; i když jejich barva je rudá a rudou barvu, barvu krve po sobě zanechávají. Ústřední postava, je představena jako svědomitý úředníček, ochotně a efektivně sloužící čertu; motiv upsání neobjasněn. I mimo službu čertu je to osoba velmi snaživá, co si umí přivydělat, zabezpečit pohodlné živobytí. Moc „hezké“ je, jak tihle „bojovníci“ za práva „pracujících“ umí zpanštět, když dostanou příležitost – to se filmu povedlo pěkně ilustrovat. Oba Tomanovi ukazují v praxi (i další soudruzi – a to ještě před tím jejich Únorem), pravdivost toho, co o nich říkal Jan Masaryk. „Komunisté chtějí beztřídní společnost. … Jenže první věc, kterou udělají, když se dostanou k moci, je že vytvoří novou privilegovanou třídu. Se všemi hnusnými znaky zbohatlíků.“ Viděla jsem tenhle film skoro souběžně s filmem „Anatomie zrady“, a nemohu si pomoci - soudruh Toman u mne, na rozdíl od pana Moravce, nevzbuzuje žádné emoce, ani zášť, ani soucit, nic. Absolutně cizí, vzdálená planeta.

Filmů zaměřujících se na Velkou válku je v poměru ku snímkům věnujícím se druhé světové válce nemnoho – třebaže to byla právě Velká válka, která otřásla světem a nenávratně proměnila jeho ducha. Proto, jakkoli silný je můj vztah k rakouské monarchii, srbský film jsem uvítala. U vědomí, že snímek nebude k Rakousko-Uhersku, ani k jeho spojencům, přívětivý – pochopitelně. A přívětivý vskutku není. Jaký tedy je. Především je pln srbského vlastenectví, pln patosu. Vlastenectví občas mírně iritujícího. Snímek představuje Srbsko jako hrdý leč mírumilovný národ, postavený před nepřijatelné ultimátum (ultimátum, které Srbsko pochopitelně nevyprovokovalo - pchá), a proto mu nezbývá než se chopit zbraní (opět). Vlastenectví občas nepochopitelného, mírně směšné a cizího - to je samé bratře sem, bratře tam; král, který své muže oslovuje „děti moje“. Současně s oslavou srbského hrdinství se snímek snaží ukázat drsnost a syrovost Velké války: ukáže nějaký ten déšť, vojáci si postěžují na vši, na stravu atd.. Prvá půle snímku nabídne bitevní vřavu (u té vřavy to chce zapojit představivost) a předvede srbská vítězství z roku 1914, konkrétně bitvu u Ceru a na Kolubaře. (Za svá vítězství by Srbové měli postavit pomník rakousko-uherskému generálovi Oskaru Potiorekovi, který vedl rakouskou ofenzívu pod heslem „utlučeme Srby čepicemi“ a zapříčinil rakouské porážky s nesmírnými lidskými ztrátami. Ano, je to k neuvěření, vedením ofenzivy proti Srbsku byl pověřen ten stejný „génius“, který svou lehkomyslností umožnil sarajevský atentát.) Pak se karta obrací – rakouská armáda je posílena jednotkami německých a bulharských spojenců - druhá půle filmu se soustředí na zimní ústup srbské armády přes albánské hory. Pochodu, nazývanému „Srbská Golgota“ ( případně „Albánská Golgota“) je věnována hodina filmu. Hodina, která se strašlivě vleče a můžete se jakkoli za sebe stydět, že se nudíte u zobrazení události, která přinesla utrpení či přímo pomalou smrt vyčerpáním, zimou, hladem, velkému množství lidských bytostí, ale – prostě se nudíte. A to je přitom přechod Srbů (vojáků, civilistů a jejich válečných zajatců) přes albánské hory hodnocen jako jedna z nejtragičtějších epizod první světové války. Kvůli kousku jídla vznikaly rvačky na život a na smrt. Kanibalismus se stával běžným jevem. Oslabené lidi navíc často přepadali místní horalé, kteří je obírali o oděv i boty. Srbští filmaři se ještě musí učit – třebas od Poláků – jak se točí filmy. Podrobněji je sledováno několik postav, historických i fiktivních, patrně abychom se my diváci více vcítili do zobrazovaných událostí. Jak již zde kdosi poznamenal - o osobě prvního prvního srbského krále z dynastie Karadjordjevićů se dozvíme více na Wikipedii. Zde je ukázán starý král Petr I., kterak v době vypuknutí konfliktu tráví svůj čas v ústraní, aby se posléze zapojil do obrany Srbska. Postarší muž, laskavě promlouvající k nastoupeným jednotkám, který neustále naráží na srbské matičky, srbské dětičky, a těmto věnuje větší pozornost než skutečnosti, že země, jíž je panovník, je ve válce. Divák se seznamuje i s „obyčejnými lidmi“: mladým dělostřelcem Marinkou (ten umí skvěle zabíjet raněné rakouské vojáky), s jeho matkou (již zmíněnou srbskou matičkou), s jeho druhy. Ti jeden po druhém umírají, tu v bitvě, tu zimou nebo během přednášek o podstatě svobody. Zajímavosti. Postava malého chlapce, kterému vojáci Rakousko-uherské armády vyvraždili rodinu (bohužel – přiznejme si ten smutný fakt, naše armáda klesla velmi nízko a v Srbsku vraždila civilní obyvatelstvo), je skutečná historická postava. Momčilo Gavrić byl nejmladší důstojník v první světové válce, přežil a za druhé světové války se zapojil do odboje proti německým okupantům. Díky „geniálnímu“ velení rakouských vojsk se v srbském zajetí ocitly deseti-tisíce našich vojáků, včetně vojáků původem z českých zemí. Tito zajatci ustupovali spolu se srbskou armádou k Jadranu. Prodělali, spolu se svými vězniteli, zimní pochod přes albánské hory, odhaduje se, že z celkového počtu zajatců polovina zemřela vyčerpáním, podlehla tyfu, zmrzla v závějích anebo byla snědena. Utrpení zajatců přechodem albánských hor nicméně neskončilo. Italové je odvezli na ostrov Asinara, kde byly podmínky tak strašlivé, že z přeživších zajatců zemřela další polovina.

Chceš-li natočit film a přitom nemáš špetku talentu, invence, vkusu; inspirace se ti vyhýbá velkým obloukem a Můzy s tebou odmítají mít cokoli společného, vždy je ještě možné přiživit se na tvorbě těch, kteří na rozdíl od tebe obdařeni byli. To je případ i tohoto seriálu. Byl vybrán špičkový román světově proslulého autora, román již jednou úspěšně převedený na filmové plátno a vytvořen - žel nikoli plagiát, ale paskvil, zpotvořenina. Autoři snímku zjevně pozapomněli, že se vydali na cestu vykrádání nápadů talentovaných jedinců, právě proto, že oni talent postrádají. Velmi nešťastně se proto pokusili odlišit od původního filmového zpracování a obměnit i originální románovou předlohu. I nechali své hrdiny a antihrdiny cestovat časem; myslím, že tím značně znesnadnili divákům, neznalým knižní předlohy, nebo původního zpracování, vyznat se v dějové lince i v postavách. Příběh přeskakuje jako hodně poškrábaná deska - hned jste v budoucnu a budujete post-pandemický svět, hned v minulu za vrcholící pandemie (hlavně hodně slizu a dalších tělních tekutin), hned v ještě vzdálenějším minulu a zase do blízké budoucnosti. Na této zmatené časové houpačce se zoufale pokoušejí udržet jednotlivé postavy. Co o těch nešťastnících říci. Prvotně, postavy jsou tragédií samy o sobě. Prázdné, ploské, bezvýrazné figurky, k nimž si nelze vytvořit žádný vztah. Bezcílně se potácejí kupředu a dozadu v čase. Nemajíce minulost, je vám zcela jedno, jaký osud je čeká. Poznamenejme, že na postavách zapracovala „fantazie“ tvůrců v tom smyslu, že z muže je žena, z bělocha černoch, rudoch, …, (jak „nápadité“). Dle předlohy by se v lidmi zdevastovaném světě měla mezi přeživšími odehrát jedna z významných bitev mezi Dobrem a Zlem (nikoli ta poslední); a to jak uvnitř jednotlivců, v jejich nitru, tak navenek. Netřeba se bát - ni zlo, ni dobro tu nemá religiózní podstatu. Rovina souboje Dobra a Zla, v knize výrazná, absentuje. Zlo zde poznáte dle toho, že to u něj „doma“ vypadá jako na obrovské gay party, na kterou dostali vstupenku i ti s hetero orientací. Dobro reprezentuje nevýrazná partička, která ctí a slepě důvěřuje staré paní, která občas utrousí, že to či ono je boží vůle (u tohoto snímku se prostě nedá použít výraz „bůh“ s velkým písmenem). A při vší úctě k paní Whoopi Goldberg, které byla role bohem vyvolené stařeny svěřena, její vyvolenost jí prostě nevěříte. Její protivník je – no prostě - hezký mužský to je, ale ženy by udělaly lépe, kdyby si s ním nic nezačínaly; ale takových chlápků je na tucty (pokud jim odpustíte, že nelevitují, tak chůzi po všech čtyřech snad zvládnou). Suma sumárum – to se zase jednou povedlo, že se adaptace díla Stephena Kinga absolutně nepovedla.

Očekávání, na základě některých recenzentů, české verze Brassova Caliguly, zasazené do doby počátků českého národního obrození a adekvátně požadavkům naší doby feminizovaného, se nenaplnilo. Mini-série o paní Boženě Němcové patří v rámci současné české tvorby k tomu lepšímu - ve smyslu jednooký mezi slepými …. . Obě představitelky hlavní postavy se dobře zhostily svého úkolu, představit mi (naprostému ignorantovi, ohledně „obrozenců“, a to včetně autorky piedestalovaného díla „Babička“) osobnost paní Němcové. Nejde o to, zda mi byla sympatická či nikoli, vycházeje ze seriálem předložených informací, šlo o ženu, která dokázala nejen literárně tvořit, ale i bez rozmyslu „utrácet“; jak finanční prostředky, tak i svůj vlastní život. Nešetřila ničeho a nebrala-li ohled na sebe, nebrala ho občas ani na své okolí (rodinu, přátele). Nebylo snadné s ní žít – pro manžela, pro děti (zajímavá postava dcery Boženy Němcové) - a žít (ani se přátelit) bych s ní nechtěla. Nicméně odvahu vydat se ze všeho a neskrblit si na jakési iluzorní „potom“ ať již city, peníze, anebo samo žití, svým způsobem obdivuji. S „obrozeneckou“ linkou je to horší. Autorky nám tu představují Podunajskou monarchii jako stát usilovně potlačující vše české (slovanské), jako stát, kde jsou na jednoho občana dva policisté a jeden a půl udavače. Nevyhneme se martyrizaci Havlíčka Borovského, heroizaci osob jako Josef Václav Frič (pokud se občan zúčastní protistátního spiknutí, tak co s ním má státní moc dělat – pochválit jej(?)). Na straně druhé, je třeba být vděčný „obrozencům“ za obrodu českého jazyka; nemusím a nebudu číst „Babičku“ ani jiná díla ze seriálem představené doby (krom děl Karla Jaromíra Erbena); ale bez nich by Zeyer, Vančura, Skácel, Orten, … nenapsali svá díla v češtině; nevznikly by ani české překlady skvostů světové literatury.

Svět Ledu a Ohně patřil a patří k mým nejoblíbenějším fantaskním světům, a to od chvíle, kdy jsem brousila knihkupectvím, protože jsem si nutně, ale opravdu nutně, potřebovala koupit knížku – padla mi do oka a pak do ruky série „Píseň ledu a ohně“ a já si koupila první díl; hned po jeho přečtení jsem dokoupila zbylé tři díly a čekala …. kdy už konečně autor napíše pokračování. Svět Ledu a Ohně jsem považovala a považuji za stejně dokonalý jako svět Pána prstenů. Středověk takový, jaký snad opravdu byl. Propracovaný svět feudální společnosti, ve kterém se po smrti panovníka objevuje vícero pretendentů na trůn. Nejmocnější lordi se střetávají na válečném poli, na poli diplomacie, intrikují, méně významní páni mění strany; můžete vyhrát bitvu díky lepší válečné strategii, sliby, penězi. Na rozdíl od „her o trůny“ v našem světě se musí počítat i s magickými silami, ale stejně jako v našich dějinách neexistuje prostá a zřetelná hranice mezi černou a bílou, mezi dobrem a zlem. Postavy jsou vícerozměrné, málokterou lze snadno začlenit do jednoznačných krabiček „padouch“, „hrdina“, „čestný člověk“, „moudrý člověk“ - a stejně jako v našem světě naprosto neplatí, že člověk s převážně dobrými úmysly nemůže přijít o život. Autor knižní série projevil neobyčejnou imaginaci a vytvořil důmyslný svět - od geografie, národností, přes historii, náboženství, až k jednotlivým rodům a konkrétním postavám. Kdo by se pak nebál zfilmování, předžvýkání báječně rozpracovaného světa pro ty, co neumí číst/jsou líní číst/ nemají fantazii – se vším humbukem, který toto bude doprovázet: od znovu vydávání knih po nabídku nejrůznějších suvenýrů. Ale strach byl zbytečný – seriál se povedl (i když humbuk se konal). Zejména první čtyři série, které celkem přesně odpovídají knižní předloze, jsem si užila naplno; i když mne už zvraty nemohly překvapit. Velká škoda, že autor knižní předlohy se zjevně zasekl a knižní série, která se stala značně složitou (některé linky byly ve filmové podobě měněny, vypouštěny), zůstane patrně nedokončena.

České pokusy o historický film jsou pro mne zaručeným zdrojem zklamání. Stejně to znovu zkusím. Jako u tohoto snímku - byť „učitele národů“ nikterak neobdivuji (to souvisí s poznámkou o zklamání z českých historických filmů a her – vybírají si k tematizování „hrdiny“, kteří jsou pro mne „anti-hrdiny“). Barevné, kostýmní doku-drama využívá pro seznámení se základními životními etapami osoby učence a „biskupa“ Jednoty bratrské fiktivní rozhovor. „Interviewovaný“ Jan Amos Komenský tak má možnost představit se v co nejlepším světle. Světově uznávaný učenec, proslavený zejména v didaktice (respektive v pedagogice, jež tehdy ještě vlastně vědou ani nebyla a k jejíž emancipaci Komenský podstatným dílem přispěl). Dobře. Mihne se Komenský – politik, který se účastní politického boje české emigrace za svržení nenáviděných Habsburků z českého trůnu v třicetileté válce a pokračuje v něm i po uzavření Vestfálského míru. Dobře. Humanista, pacifista, míro-tvůrce . Dejme tomu, ale bohužel milý autoři - Komenský nemohl býti pacifistou a humanistou v tom smyslu, jak tyto pojmy chápe naše duchovně ubohá doba. Konečně - chybí zde podoba Komenského jako muže víry, pevné víry, a to víry protestanské. Což zahrnovalo i nezvratné přesvědčení, že jedině v ní nalezne člověk a země spásu. Komenský, biskup Jednoty bratrské, by velmi rád vyměnil rekatolizaci Zemí Koruny České za jejich evangelizaci, třebas násilnou, třebas za pomoci cizích armád: Švédů, Uhrů, Francouzů, Turků. Desetiletí utrpení a vraždění pro víru bylo nedostatečné, pokud nezvítězila pravá víra. I uvrhl by pro její triumf na svoji domovina hrůzy další. A to je onen zdánlivý rozpor mezi Komenským humanistou a Komenským „podněcovatelem válečných běsů“. Rozpor, který film obloukem obchází. Naše „západní“ sekularizovaná a zmaterializovaná společnost nejvyšší hodnotu spatřuje hédonisticky v tomto pozemském životě se vším, co jej činí příjemným – vždyť po tomto životě už žádný další není – už je jen nicota. Zcela jinou hierarchii hodnot měli hluboce věřící lidé 17. století, i Komenský, pro ně život věčný byl nesrovnatelně důležitější než tento, a bylo proto třeba vše pro něj obětovat. Jedna hvězdička za královnu Kristinu a její „nevinný“ dotaz po rudolfinských sbírkách. Informačně přínosný komentář: Šandík.