Carodej_pes

Klenot. Jsem v šoku z toho, že se jedná o prvotinu mladého tvůrce. Hra na dokument, který však dokumentem není, má uměleckou mnohovrstevnatost čtení, umělecký přesah. Dílo pojednává v prvé řadě o umělci, v druhé řadě o jistým způsobem postiženém člověku, odehrává se v prostředí, které mi imponuje (panelákový byt, sám jsem v podobném vyrůstal), zapojuje humor do jednolitého celku s tragédií, oplývá jedinečnou montáží klasické filmové širokoúhlé kamery s VHS-handycamem, který je zároveň jednou z „postav“ filmu, což nejen obohacuje prostředky narace, ale zároveň i handycamu dává prostor odvyprávět si svůj vlastní příběh. Další věci jako uhrančivá mizanscéna, zapracování hudby, styl zprostředkování malířových děl (jsou ve filmu jakoby mimochodem, přesto jsou vidět často a poměrně zřetelně) a v neposlední řadě to, že film je svým způsobem ryze akční (ne ve smyslu rychlého střihu à la hollywoodské střílečky, ale ve smyslu díla, ve kterém se neustále děje něco zásadního), to všechno jen podtrhává vysoké řemeslné kvality, jaké Poslední rodina má. A přestože je film událostmi silně nahuštěný, tak prostor k přemýšlení o nich divák dostává, což je pro pana režiséra asi největší výhra. Film o důležitosti tvorby (nejen umělecké), film o víře a film o sociálních vztazích a jejich důležitosti pro každého lidského tvora.

Pohádky srovnané do latě s fungováním naší společnosti. Předpokládám, že všechny díly jsou jako první dva. A to je celé. Prostá nadsázka pro pobavení současníků. Kdybych z dneška – z dnešního stavu západní civilizace – uchcával do slipů, určitě bych byl z humoru tvůrců nadšen.

Školní výlety v dřevěných chatkách měly pro mne nepříjemnou atmosféru vždy. Jenže tady umře člověk (a to zdánlivě dost nechutně), čímž odpudivost zasazení nabírá na své míře. A mě pak doslova zaráží, že v šoku (který smrt chtě nechtě musí vyvolat v každém, echt pak když se jedná o známého člověka) je z toho všeho jen jediný člověk, a to navíc vrah. Neuvěřitelně špatně uchopený díl, který chtěl být buď surrealistickým filmem (při takovém čtení je pak dost komický) nebo klasicky detektivním (a při takovém čtení je pak těžce odbytý).

Udělat z jednoho individuálního příběhu univerzální klíč ke všem ostatním? To nevídám tak často. V dílech na téma holokaustu pak už vůbec ne. Jestli existuje nějaká možnost se od hrůz minulosti oprostit, pak tento film tuto možnost předkládá. Ukazuje, že člověk (společnost->jedinec->Cheyenne) už nepotřebuje lpět na melancholii, protože ideální svět přeci musí být tady. Kde jinde by byl? Stačí sundat masku. Sám Sorrentino svému dílu v první polovině nasazuje masku neukotveného díla, které v podstatě nic nevysvětluje. Ale jak čas plyne, zjišťujeme, že na prakticky každý otazník, který si klademe při svém vlastním odhalování fabule, čeká někde ve filmu přímá odpověď.

Pět prvních epizod jsou mikrosérií samy o sobě. Nejenže je to definováno tím, že se právě na pomezí pátého, šestého a sedmého dílu láme model současnost/retrospektiva a zůstává už jen ta současnost, zároveň se mění i charakter jednotlivých dílů. Je mi ale jasné, že napětí nemohlo eskalovat do nekonečna. Pátá epizoda je se svým koncem extrémně přepjatá a přirozeně muselo přijít uvolnění. To také přišlo a já po dílu č. 6 poprvé dostal chuť si dát od seriálu pauzu. Šestá epizoda je primárně o vztazích, je jakýmsi uvolněním tvůrců (dvě soulože v jednom dílu už přímo odkazují na „všední“ seriálovou tvorbu současnosti), což by nevadilo, kdyby pak nepřišlo drobné rozčarování z dílu č. 7, který jednak ztrácí napětí a pesimismus dílů před 6. epizodou a jednak využívá mnoha zkratek ve vyprávění, což je paradox naopak oproti „rozdílové“ 6. epizodě, která je časově rozplizlá. Takže najednou tady máme tři nekoherentní díly v řadě. Forma vyprávění se nám jaksi mění před očima, přičemž je při zpětném ohlédnutí zarážející, když se v jednom díle zobrazují ne zrovna krátce trvající sexuální scény, a pak něco tak důležitého, jako je třeba vloupání se do domu jedné z ústředních postav případu, tvůrci hrubě sestříhají do retrospektivy s voiceoverem (navíc se podstatné události, jako pobyt na Aljašce [který by teoreticky mohl dát smysl celé změně stylu] nebo první setkání se „sniperem“ odbydou tím nejjednodušším možným způsobem). Závěrečný díl pak působí jako něco, co vlastně ani nechcete vidět. V podstatě už nemá čím šokovat, nekáže, nedělá nic z toho, co dělaly díly mikrosérie první. Necítil jsem katarzi, ke které vše směřovalo. Seriál se změnil a já se nestihl změnit s tím – anebo (a to se mi zdá pravděpodobnější) mě seriál změnil svými několika prvními díly, ale později zapomněl, že mě vlastně chtěl měnit. Opravdu jsem se na Temný případ nedíval jako na detektivku. Ani na vztahové drama. Byť je závěr stále skvěle natočen, nemá již tvář neobyčejného díla. Ve výsledku je Temný případ jen obyčejný detektivní seriál. Bohužel.

Černobílý obraz – především k umenšení emotivnosti, v druhé řadě až snaha evokovat minulost; absence soundtracku – opět umenšení emotivnosti; shodný bod zájmu prakticky všech scén filmu – nutně dává pochopit odcizenost, nýbrž nejen ve fabuli, ale i v syžetu je Hepnarová tak nějak „sama“; nezaujatý pohled na čin – navozující pocit čistoty a opět umenšuje emotivnost. Čekal jsem český film, který půjde na ruku divákovi. Přesto jsem se na něj moc těšil. Viděl jsem však suverénní obraz člověka, pravděpodobného hybatele českých filmových dějin.

Film, jenž se asi nechtěně stal sám morbidním.

Kruh se uzavírá. Konečně tu máme zase dobré drama s vyvrcholením, které svádí k pokoře. Nezávislý film ve fůzi s pozapomenutými hodnotami minulého století, ve zkratce: oprav co jest rozbité.

Ušlechtilá činnost stojí za tímto dílem. O to víc mě těší, že je to činnost upřímná, od srdce vážně míněná. Kritiků dnešní doby se rojí mnoho, tento film je pak dílem jedněch z nich. Má nádherný obraz i hudbu, libě nelibé myšlenky. Vypráví střídavě obrazem, střihem a slovy, v čemž je jeho největší síla.

Obsahem nezáživná, formou ovšem překvapující inscenovaná dokumentace. Film fungující pouze ve své celistvosti, kdy má divák možnost zpětně definovat si jakési dvě půle filmu, například: (1) všední život a (2) zážitek z něj nějakým způsobem vybočující. Všední život ustálen kamerou na stativu, zážitek pak coby život zdánlivě chaosem, zaznamenán handycamem. Dílo je bez uchopení celku chladné, nepřístupné a v handycam části v určitých momentech rovněž nedůsledné (jmenovitě se jedná o neautentické detaily v obraze jako připnuté mikrofony na těle herce a pohledy postav do kamery). Přesto bych se jej nezdráhal označit za pionýrské.