HonzaBez

"On není žádné monstrum, jsem jeho dcera, znám ho víc než kdokoliv jiný..." Opravdu můžeme o někom na 100% říct, že ho známe? Tuhle otázku si po zhlédnutí tohoto filmu asi nelze nepoložit. Film je za mě silným samozřejmě už jen kvůli tomu, že plně souzním se slovy vládního žalobce, že "je sice pozdě změnit to, co se stalo, ale není pozdě to připomínat." Ovšem asi nejvíce mě tentokrát zasáhl samotný konec filmu, když se z poněkud těžkopádně rozehraného soudního dramatu stává drama rodinné.  Když tak Ann Tabotová, dcera vehementně věřící v nevinu svého otce, po svém prozření dotyčného konfrontuje otázkou, "proč se aspoň nepokusíš říct pravdu," šel mi mráz po zádech.

"Dluhy se musí platit...." Velmi autentický pohled do pater vysoké mezinárodní politiky podle politických memoárů bývalého řeckého ministra financí Janise Varoufakise. Zejména pokud jde o průběh jednání ministrů financí eurozóny v Bruselu, sedělo to myslím do puntíku (co aspoň mohu soudit ze své občasné přítomnosti na některých jednání ministrů dopravy EU). Umím si tedy představit, že to politické "žvanění" mohlo někomu už připadat jako nekonečné. Costa-Gavras si to však celé vynahradil velmi sugestivním ztvárněním závěrečného vrcholového jednání řeckého premiéra Tsiprase s evropskými státníky v podobě jakéhosi scénického tance. Z dnešního pohledu je určitě dobře vědět, že všechny ty politické "tanečky" evropských politiků kolem astronomického řeckého zahraničního dluhu Řecko politicky a ekonomicky nějak ustálo a že ani na okamžik nezačalo uvažovat o "ruské alternativě"... Trošku ale přemýšlím nad celkovým vyznění tohoto filmu. Chtěl jím pan režisér demonstrovat, že ony řeči  o tom, že "Berlín chce tuhle zemi potrestat, chce ať posloucháme…" jsou vlastně  pravdivé? Nebo chtěl ukázat, že ani radikálně levicové síly, když se dostanou k noci, nedokážou v dnešní globalizované a propojené mezinárodní ekonomice vlastně nic a skončí nakonec jen jako na udici chycený "mečoun, co se snaží uniknout..."?

"Politika je blbá práce dělaná chytrými lidmi." Nicolas Sarkozy byl zdá se chytrým, resp. spíš vychytralým, politikem až moc. Je prvním odsouzeným francouzským prezidentem, a dost možná i prvním mužem v tomto úřadu, který skutečně skončí ve vězení. Přijde mi tedy trošku neuvěřitelné, že film mapující vzestup tohoto politika, plný zákulisního boje a mnoha slovních přestřelek (zejména s tehdejším francouzkým prezidentem Chirakem a s vnitrostranickým rivalem Dominique de Villepinem) vznikl  ještě za doby jeho aktivní politické kariéry. Možná, že i to byl jeden ze střípků toho, proč Sarkozy svůj prezidentský post v roce 2012 neobhájil. Sarkozy totiž rozhodně z tohoto filmu jako moc sympatický politik nevychází. Každopádně kdyby takovýto film měl vzniknout dnes, asi by se točil (byť částečně) kolem trošku jiných věcí, než kolem jeho vztahu k jeho tehdejší ženě Cecilii. I když tahle linka příběhu mohla být podle mě zpracována trošku více psychologicky (více z úhlu pohledu Cecilie).

Hodně silný a určitě i znepokojující film o novinářské etice s výborným Alanem Aldou v roli obhájce Rachel, jehož řeč před nejvyšším soudem je fakt myšlenkově působivá. Při sledování filmu si přitom člověk musí chtě nechtě položit i dosti zásadní etickou otázku, nakolik smí člověk obětovat vztahy se svými blízkými kvůli někomu zcela cizímu. Byť tím cizím člověkem by byl někdo tak zranitelný, jak se nakonec ukáže ve fakt husté závěrečné pointě. Celkově mě film docela rozsekal, proto musí dát plný počet hvězdiček.

„Mým osudem je porazit komunismus a jedině Bůh a ti politici ve Washingtonu mi v tom můžou zabránit…“ Legendární Gregory Peck (pěkně nadabovaný Jiřím Bartoškou) tu roli hrdinného generála MacArthura, muže s poněkud kontroverzními názory, sehrál vskutku báječně. Film je pěkně výpravný (zejména pokud jde o zobrazení války) a soustřeďuje se na zobrazení nejdůležitějších momentů v životě muže, jehož krédem bylo „povinnost, čest, vlast“. To zarámování celého děje generálovou přednáškou před kadety na mě působilo trošku dost pateticky, asi to tak trošku patří k americkému způsobu točení životopisných snímků.

"Nepotřebuji aby mě milovali, chci aby pro mě bojovali…" Generál Patten byl vskutku velký svéráz, a tento životopisný film, vedle celé řady velkoryse natočených bojových scén, na to skvěle poukazuje. Nebyl diplomat a dovedl být "děsně otravnej", neboť nedokázal mlčet, a jeho "největším nepřítelem", jak to říkali jeho spolupracovníci (včetně toho nejbližšího Omara Bradleyeho) tak byla jeho "vlastní huba." Naprosto excelentní je zde výkon George C. Scotta v titulní roli. Moc se mi taky líbila vojenská (pochodová) hudba, která má ve filmu poměrně velký prostor.

„Já jsem se prostě takto narodila, mám holt takovou  povahu. Nemám snad právo bejt taková jaká jsem?“ Nevím, nakolik mohla být postava vyhořelé nesympatické zdravotnice Hany Kučerové, kterou naprosto bravurně ztvárnila Klára Melíšková, charakterově podobná postavě zdravotní sestry Věry Marešové, která v reálu prožila to, co zmiňovaná seriálová postava. Autoři deklarující, že to více méně vše byla fikce a autorská licence a tady musím říct, že mi ten charakter Melíškové přišel někdy až trošku na hraně uvěřitelnosti. Ještě, že na konci třetího dílu přijde jedna scéna, která dotyčnou aspoň trošku polidšťuje. Téma složitého vztahu matky a dcery však bylo rozhodně nosné.

"Ne nelituj ničeho nelituj, ani dní radosti ani muk vždyť je to vždycky fuk...."  Ani jsem netušil, že tento věhlasný šanson nazpívala Edith Piaf až skoro na sklonku svého života a vůbec jsem nic nevěděl ani o jejím sladko-hořkém životě. Tento životopisný film se snaží ukázal obojí, tedy jak chvíle smělých pěveckých začátků a následné velké pěvecké slávy (a též chvilky radosti po bodu boxera Marcela Cerdana) tak i trpké chvíle předčasného odcházení této úžasně talentované šansoniérky. To opakované skákání v čase mělo možná podtrhnout a zvýraznit onen smutný přerod pěvecké hvězdy plné života v předčasně zestárlou životní trosku, která tento svět opustila ani ne v padesáti letech. Ale tak jako jiným komentujícím, ani mě tento způsobil filmového vyprávění úplně nesednul. Přesto jsem si ale jinak tento film dost užil, a to nejen kvůli všem těm krásným šansonům. A tak ani já nelituji...

"Já nedělám zázraky, ale legraci..."  Filmový zázrak tenhle film tedy není a že by to bylo vysloveně k popukání, to asi taky ne. Přesto to v lecčems je typický Svěrák (ať už otec tak i syn). Otce Svěráka film nezapře některými hláškami ("to je intimní záležitost jako když se sprchuješ... a ty mi lezeš do sprchy") či moudrými výroky ("Lidé dneska nechtějí praktické věci"...V kostele si taky věřící nestěžují na svého  stvořitele. Bylo by to marný..."), syna Svěráka zas výběr herců odkazující na jeho předchozí tvorbu. A nejde jen o oba hlavní protagonisty (Zdeněk Svěrák s Danou Kolářovou), u nichž má divák občas pocit, jako by si jen na chvíli odskočili a pak znovu naskočili do vlaku jménem Vratné  lahve. Hned v jedné z prvních replik, které pronese Ondřej Vetchý, nelze neslyšet jeho postavu hrobaře z Kolji. A Tereza Ramba je furt "kočka" a slušňačka zároveň jakou byla její maminka v Po strništi bos. Někomu možná může ta charakterová podobnost u zmiňovaných herců připadat trošku jako ztráta režisérské invence, mě to však připadá spíše  jako režisérský záměr. Záměr, který hned v úvodní snové scéně vtipně replikuje sám Zdeněk Svěrák: "Helenko, ani jsme se nerozloučili...."  Bylo by škoda se s tvorbou Zdeňka Svěráka nepřijít rozloučit. Zvláště když tento film rozhodně nejsou jen "páprdovské vtipy".

„Zatracená kniha... Všechno je to na začátku….“ Docela hustej politickej thriller s vynikající pochmurnou dešťovou atmosférou. U postavy bývalého britského premiéra Adam Lang jsem si chvílemi říkal, zda jeho předobrazem nemá být Tonny Blair. Pak to ale vše nabralo trošku jiný směr a závěrečnou pointu jsem rozhodně nečekal. I když jsem možná (s ohledem na dodržené schéma thrilleru) asi i očekávat mohl.  Výborná je scéna v závěru s podáváním lístku s odhaleným tajemstvím. Co následovalo pak, může takto skvěle (rozuměj bez vizuálního zobrazení samotného incidentu a přesto dostatečně tísnivě) natočit asi jen Roman Polansky.