Luksa

Další indická napodobenina hollywoodu, která ale nabídla dost málo muziky. Provedením je film slaboučký, mnohé scény na sebe nenavazují, akční honičky nemají žádnou dynamiku. Nemluvě o prostinkém příběhu a lajdácky napsaných postavách a nulových motivacích. Abraham je tradičně zakaboněná horda svalů, Dhawan tradičně dělá humory a Fernandézka je tradičně mimo a otravná. Občas se povede nějaká hláška nebo vtípek, ale jinak i přes to, že se pořád něco děje a někam se utíká, je to docela nuda. Z cameo rolí mě zaujal Akshay Kumar hrající teplouše a vyhublá Parineeti Chopra, která od svého posledního filmu musela shodit tak 15kg, asi aby se vešla do požadavků pro supermodelku.

Tenhle film se Shyamalanovi povedl, až mě to skoro zaskočilo. Lví podíl na tom mají nejenom herci (McAvoy je neskutečný pekelník a ta hl. holka to taky zahrála s přehledem), ale i skvělá práce s odhalováním zápletky, očekáváním a tajemnem. A taky s gradací v druhé půli. Opět se vyplatilo si před shlédnutím nic nečíst a jít do kina s čistou hlavou. Tady stačilo málo a mohla by se z toho stát strašná kravina, ale Ind to nějakým způsobem zvládl a zase jednou nabídl film, který jsem si vychutnal.

Banjo vypráví příběh o pouličních muzikantech z chudých poměrů mumbajských slumů a proto je potěšující, že písně mají švih a duo Vishal–Shekhar odvedli dobrou práci. Vlastně po dlouhé době si nějaký soundrack dávám celý a nevyhodil bych z něho jedinou skladbu. No a film samotný je místama vtipný a v některých dramatických momentech dokáže být dojemný, hlavní zásluhu na tom má výborný Ritesh, kterého prostě považuju za dobrého herce, pokud mu dá někdo prostor. Nargis jsem naopak nevěřil jedinou emoci a sice se tam po slumu prochází v minišatech ve zpomalených záběrech za doprovodu nechápavých pohledů místních, ale stejně bych její postavu vyškrtl a zaměřil se spíš na osudy členů kapely. Jinak spíš průměrný snímek se spousty hluchých pasáží, který jako celek moc nestrhne, ale zásluhou Riteshe a hudebních pasáží (hlavně té finálové) za zhlédnutí stojí, jedničkou na poli hudebních indických filmů pro mě stále zůstává Rock on!!.

Byla to docela ucházející jednohubka na zabití odpoledne, ale utrácet za podobné komedie s chudou televizní výpravou lístky do kina bych nechtěl. Narovinu přiznám, že minimálně jedna hvězda je za Tamannu, která zase jednou měla ve filmu větší prostor. A Sonu Sood je štramák jako vždy. Jinak jde hádám v daném regiónu o klasické téma posednutí ženy duchem nebo démonem a peripetie s tím. Tady v hodně odlehčeném a komediálně-muzikálovém duchu. 50%

24 jede na módní vlně, kdy hlavní herec hraje v jednom filmu více postav. Surya si tak zahral jednak hlavního hrdinu, tak záporáka a krom toho ještě hrdinova otce, geniálního vědce, který zápletku odstartuje. Jinak jde vyprávěním o klasickou jihoindickou masalu, notně ochucenou o sci-fi prvky, přesněji clockpunk, plus cestování do minulosti a zastavování času na omezenou dobu díky mechanickým hodinkám vystřiženým jak z nějakého steampunkového románu. Musím říct, že to vypadá fakt hezky, film je napínavý i vtipný, neobsahuje žádné protivné vedlejší postavičky, má pěkně vygradované finále a tak jediné, co mě moc nebavilo, byly kupodivu matné písně a povinné romantické části. Ovšem lidem, kteří za vším hledají pevnou logiku a rádi se mimrají v časových paradoxech ten film určený není, ten koncept stojí tak na jedné noze. Ale jinak dobrý.

Stalo se mi to letos v kině teprve podruhé, ale tahle pohádka mě dokázala čímsi okouzlit. Možná se mi jen strefila do nálady, možná mě prostě oslovují příběhy o jedincích skrývajících se za hranicemi běžné reality, možná už mi příliš dlouho chyběl nějaký nový dobrý film Tima Burtona. Předlohu jsem nečetl, ale páčila se mi atmosféra, výtvarná stránka a přehršel nápadů, některé byly překvapivě docela drsné, takové pojídání očních bulev bych u filmu pro děti nečekal. To samé mohu říct o postavách, každou z nich jsem si oblíbil a docela bych si přál aby ten film byl delší, byť s volnějším tempem, a mohl tak více prozkoumávat různá zakoutí sirotčince a hlouběji poznal jednotlivé aktéry.

Docela mě tenhle film překvapil. Jednak stylem jde o jihoindickou masalu a jednak jde o ten typ filmu, kde sledujeme osudy několika odlišných postav, jejichž linky se protnou až v samotném závěru. Mladík ze slumu, který kvůli holce ze sebe dělá prachatého frajera, akorát mu chybí ty prachy. Párek vesničanů, kteří jedou do města prodat ledviny, aby měli na studium pro svého vnuka. Arogantní a rozmazlený rocker co zavinil dopravní nehodu. Holka lehčích mravů vycestovala v doprovodu hidžry-kamaráda. A neštěstím zkroušený muslim, kterému rozvášněný dav hinduistů způsobil smrt nenarozeného dítěte a kterého šikanuje místní policajt, protože to přece musí být terorista. Takže máme pět zprvu nesouvisejících příběhů, kde jsem celou první polovinu netušil kam film směřuje a v druhé se už naplno dostaví emoce jak zápletky nabývají na síle. Spokojenost.

Seriál mi sedl víc než adorované "dospělé" komiksovky od Marvelu (Daredevil, Jessica Jones...), možná hlavně proto že se nebere tak vážně a tak jsem si tento nenáročný prequel k Batmanovi narvaný šílenými postavami a ještě šílenějšími podzápletkami parádně užil. Stačilo nenechat se odradit prvními díly. Pochválit musím casting, především ikoničtí záporáci jsou zde skvěle obsazení. Těším se na druhou řadu, kde se to podle mnohých teprve pořádně rozjede.

Podle mě veskrze rutinní telugu masala, standartně natočená jako několikahodinový videoklip, kde opět nesmí chybět taneční exhibice hlavního hrdiny, uječený humor a hezké holky. Zezačátku ještě fajn (parkour a rozbité fidlátka), ale s přibývajícími minutami film hloupnul až to vyústilo v úplnou bizarnost (nindžové, závěrečné zúčtování s katanou). Přiznávám, mrknul jsem se na to jen protože jsem ještě neviděl žádný film s Amalou Paul, takže úkol splněn. A taky můj první indický film, kde zazní Carmina Burana.

On je místní rváč, který ale pod hrubou slupkou skrývá dobrácké srdce. Ona zase čerstvě přistěhovaná, ze slušné rodiny a marně shání slušnou práci v IT. A jak už to v romantických komediích bývá, jejich světy se střetnou. KKP je zcela obyčejný a jednoduchý romcom se špetkou tamilské poetiky, v emocích funkční, takže se člověk často pousměje a ke konci hrdinům drží palce, ať jim to vyjde, protože si oba zaslouží lepší život. A v neposlední řadě se na film dobře kouká, jeden aby na Madonně oči nechal.