Facillitant

Krátce po dokončení filmu Jan Švankmajer uvedl: „moje Alenka možná není adaptací té Carrollovy, je to její interpretace utkaná z mého vlastního dětství se všemi jeho zvláštními obsesemi a úzkostmi.“

Aby Švankmajer posílil subjektivní, osobní stránku Alenčina snu, rozhodl se, že příběh bude vyprávět sama Alenka (Kristýna Kohoutová), jež svým hlasem ztělesňuje a oživuje všechny postavy příběhu. Pro zdůraznění její nadvlády nad příběhem se záběr na dívčiny rty pravidelně opakuje.

Snímek připomíná vlastní Švankmajerovy vzpomínky a dětské úzkosti. Některé scény (cesta do „sklepení“, kde se Alenka ocitne zavřená ve spíži a ochutnává ze sklenic na policích), byly dokonce sestaveny přímo z výjevů režisérova dětství.

Film je zcela bez hudby, která je podle Jana Švankmajera „uměním, které ubírá na reálnosti“.

Jan Švankmajer pro roli Alenky (Kristýna Kohoutová) hledal dívenku, jejíž oči a ústa by odpovídala velice přesným fyziognomickým kritériím. U herce totiž považuje oči a ústa za nejdůležitější „prvky“, mnohem důležitější než jeho hereckou techniku.

Jedná se o první celovečerní snímek Jana Švankmajera.

Postavu zajíce březňáka vytvořila Eva Švankmajerová podle rozbité hračky svého syna.

Eva Švankmajerová do filmu začlenila několik asambláží, které buď přímo pocházejí z cyklu Přírodopisný kabinet (od r. 1972), nebo jsou jím inspirované.

Film byl v roce 1987 vysílán na pokračování v německé a švýcarsko-neměcké televizi. Hned na začátku však bylo vysílání ve Švýcarsku zastaveno, protože několik spolků křesťanských rodičů si stěžovalo, že film je „nevhodný“ pro děti a hrozilo, že na distributora podají trestní oznámení.

Snímek se natáčel v ateliéru v Nerudově ul. 27, kde později vznikla i značná část dalších Švankmajerových filmů (Mužné hry – 1988, Another Kind of Love – 1988, Tma-světlo-tma, Konec stalinismu v Čechách – 1990, Jídlo – 1992, Lekce Faust – 1994).

Videoklip v roce 1997 vyhrál cenu Klutainen muuvi (tedy „zlatou muuvi“), cenu udělovanou hudebním videoklipům organizací hudebních producentů „Musiikkituottajat – IFPI Finland ry“.

Elina Jääskeläinen do řeky nehodí zámek, ale šišku. Zámek do řeky skutečně hodila až Johanna Borman poté, co se scéna natočila.

Holčička, která spadla do studny, jejímž neštěstím se film inspiroval, se ve filmu jmenuje Polly Phelps, ale ve skutečnosti se jmenovala Kathy Ficus.

Pořad „Bill Kern's Favorite Sports Legends“ („Oblíbené sportovní legendy Billa Kernse“) se v rozhlase skutečně vysílal.

Důležitým motivem filmu je nostalgie, a tak není náhodou, že Allen do Zlatých časů rádia obsadil herce ze svých dřívějších filmů. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]

Allena učaroval New York a filmy stejně, jako malého Joa, když poprvé navštíví sál Radio City Music Hall. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]

Allen se sice nikdy nesnížil k tomu, aby natáčel další díly svých úspěšných filmů, Zlaté časy rádia se však místy tváří, jako by autor přepracoval scény, které nás v Annie Hall (1977) vrací do dětství hlavního hrdiny: rodičovské hádky, škola či narážky na „krásnou“ sestru. Tentokrát je ale humor kousavější. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]

Larry David v roli souseda komunisty a William H. Macy v roli hlasatele na silvestrovské oslavě jsou sice slyšet, ale na scéně se mihnou jen krátce. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]

Ve Zlatých časech rádia se Allen v porovnání s ostatními filmy vlastním životem inspiroval asi nejvíce. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]

Miia Rinne se v Pori narodila a žila až do 20 let, potom se přestěhovala do Helsinek. Tvoření tohoto filmu vnímala jako to, že se duší cestuje mezi těmito dvěma místy.