Bernhardiner

Asi hlavním problémem snímku je z mého pohledu to, že tomu chybí ve větší míře napětí. Dostaví se na začátku, ale postupně vyprchává. To souvisí hlavně zatčením muže a zkoumáním jeho minulosti. Tato část je sama o sobě zajímavá, jenže jí chybí právě ta atmosféra, která by držela diváka ve střehu. Je to celkem škoda, neboť ten námět je poměrně zajímavý, i když asi nikterak originální. Jen mi tam trochu překážela linie s vrahem bratra psycholožky, bez ní by se ten film asi obešel. Herecké výkony jsou vynikající, hlavně bych vyzdvihl Tómu Ikotu, který zahral geniálního mladíka naprosto bezchybně. Mimo jiné bych zmínil i Fumi Nikaidó, ta holka je prostě chameleón. Jednou hraje uťápnutou nesebevědomou dívčinu, jindy ji vidíme v roli dračice a zde si střihla roli šílené maniačky s vykulenýma očima. 70%

Už v průběhu první půlhodiny mně došlo, že se dívám na film, který se mi nejspíš nebude líbit. Přesněji řečeno, začala se mi ta šaškárna nelíbit od chvíle, kdy Kresten přijede do domu svého zemřelého otce a na scéně se objeví jeho mentálně zaostalý bratr. Nechápejte mě špatně, ale přijde mi, že tyhle mentálně či fyzicky postižené postavy, zvláště pokud je jim věnována velká část filmu, jsou vypočítavě využívány k získání respektu u kritiků a úspěchu u diváků. Kolik lidí se odváží kritizovat takový snímek? Vždyť se podívejte na toho Ruda. Uznávávám, některé citlivější osoby mohou nad jeho trudným osudem zaplakat. Můžeme se u jeho plácání nesmyslů o ufu a pobíhání v červené kukle smát? Ne. Prostě musíme jeho výstupy přetrpět a čekat na momenty, které se bez jeho přítomnosti obejdou. Můžeme se snad bavit nad počínáním ostatních hrdinů? Sotva. Vím, že Dánové mají zvláštní smysl pro humor, i u některých hořkých komedií se můžeme zasmát. Tady prostě tvůrci jen dali dohromady několik charakterů, lehce zamíchali a vylezl z toho nepoživatelný guláš. Potřebujeme tam nějakou sůl a koření v podobě nějakého nosného děje. Scénář totiž všechno vsadil na Ruda a o zbytek se nepostaral, bez Ruda by žádný film nebyl. Ani ty násilné momenty mi nijak nerozproudily krev v žilách, nejspíš proto, že se tam vůbec nehodily. Veliká škoda, protože ti herci hráli fakt dobře... 50%

Smutek. Tak bych definoval náladu, která ve mně zavládla po zhlédnutí tohohle díla. Pro ty, kteří se těší, jak se u toho smíchy pomlátí, mám smutnou zprávu, a sice, že vtipy a satira na vládnoucí režim přítomné jsou, ale ve výsledku to nepůsobí až tak moc vtipně. Nejspíš záměrně... Navíc se zde divák dočká dvou zajímavých snových sekvencí a dvou slepých dějových uliček, které posmutnělému vyznění snímku ještě napomáhají. A neměl bych zapomenout ani na výtečné herce, Filatov, Dogileva i Kupčenko jsou zde úžasní. Jak je tu zmíněno pode mnou, tenhle film je i o nevěře, na níž však není nahlíženo v tak negativním smyslu jako třeba v Podzimním maratonu. A hlavní hrdina není takový zoufalec jako ten ve zmíněném Daneliově opusu. Pracuje totiž na veledůležitém, a proto naprosto nepostradatelném, odboru volného času, kde posuzuje vhodnost umění pro veřejné předvádění. Proto musí poslouchat nějaké sbory, navštěvovat výstavy umění a sledovat ultramoderní verzi Revizora v podání amatérského divadla. Není šťastný, protože ví, že dělá špatnou věc. A to se mohl živit jako hráč na příčnou flénu, neboť vystudoval konzervatoř. Jeho tchán je však vlivný papaláš, který ho do toho úřadu dosadil, a jeho manželka ho navíc v jeho kariérním postupu silně podporuje. Pak ale potká zdravotní sestru Lídu, která je svou povahou na hony vzdálená manželce, a která si dokáže s potěšením poslechnout hru na příčnou flétnu. S milenkou samozřejmě příjdou lži... Dále už děj vyzrazovat nebudu, snad jen nastíním, že závěr se nedá brát jako úplně šťastný, jako spíše pološťastný s velmi hořkou příchutí. Film vlastně zobrazuje hlavního hrdinu uprostřed boje mezi nalinkovaným osudem v rámci byrokratického aparátu a životem, který by sám chtěl žít. Netřeba snad dodávat, že tenhle boj může leckoho dovést i ke ztrátě rozumu a života. 90%

Nejzkaženější redaktor nejzkaženějšího bulvárního plátku chce klesnout ještě hlouběji, a proto se rozhodne uskutečnit s ženou, kterou právě s kolegy ponížil, interview. Možná by to byla průměrná komedie, kdyby se v roli ponížené sexuoložky neukázala Natalie Wood. Její půvaby totiž neučarují pouze pánské části diváků včetně nejvulgárnějšího z nejvulgárnějších. Ale pozor, tahle komedie není vůbec vulgární. Natalie se před kamerou vůbec nestydí (a taky nemá za co), ale nikdy neukáže víc, než by se do slušného filmu hodilo (a to i ve scéně, ve které telefonuje nahá). Film díky záměně osob nabízí několik velmi vtipných situací, i když jich asi není tolik, kolik bych si jich přál. Nejlepší jsou scény s fingovanou sebevraždou, na doktorčině pohovce a Broderickova trigamie („A já jsem byla málem čtvrtá"). 85%

Musím říct, že titulky hlášené letištním rozhlasem byly jednou z mála zajímavých věcí, kterými mě film zaujal. Pak totiž následuje část, která se odehrává především v hotelu letušek. Tato pasáž je neuvěřitelně statická, při jejím sledování mě nedokázaly rozptýlit ani půvaby krásných letušek, ani jejich divadýlko pro přítomné pány, ani jejich nudné rozhovory týkající se toho, která z nich nakonec s Tibérem pojede. Po polovině film přeci jen trochu nabere na obrátkách, děj se přesune víc mimo hotel a nabere na dynamice a vyvrcholí závěrečnou honičkou. Filmu se navíc musí nechat, že Jean Dalve pro něj složil moc pěknou hudbu. 50%

Bong zklamal. Špatně se mi to píše, ale Sněhoborec prostě postrádá originalitu režisérových předchozích počinů. Nevím, čím to je, buď mu ujel vlak, nebo tak dlouho čichal kronol, až mu z toho hráblo a nebo chtěl prostřednictvím kronolu vyvolat explozi nápadů, která však nedorazila, neboť nemohl najít sirky. Nejjednodušším vysvětlením je ale patrně Bongova snaha zaujmout nekorejské diváky. A přitom základ příběhu - globální ochlazení v důsledku nekonečné lidské blbosti - vyznívá mnohem pravděpodobněji něž zrod obří potvory v důsledku vylití formalínu do řeky Han v Mutantovi. Zbytek filmu se však prakticky neliší od hollywoodských thrillerových patlanin, je zajímavý jen prostředím, kde se odehrává. I tady je udatný rek, který spolu se svou družinou proráží všechno, co mu stojí v cestě za vytouženým cílem, kterým je v tomto případě pán vlaku, jenž zadní část této pojízdné Noemovy archy krmí nějakým svinstvem a nechává je hnít. Krev neteče jen v litrech, bez pořádných bitek by to roznhodně nebylo ono a aby toho nebylo málo, těchto soubojů se účastní také ti, o kterých jsem se domníval, že již nejsou mezi živými. A samozřejmě dojde na "myšlenky". Když se zrovna nebojuje o osud lidstva, hovoří se o minulosti a pláče nad mrtvými přáteli a spolykanými dětmi. Dialogy navíc nejsou nic, co by bylo nutno poslouchat dvakrát, zajímalo by mě, jestli je Masterson pouze překládal, nebo se je kromě toho i snažil ještě více přizpůsobit americkému publiku. Těšil jsem se na nějaké nosné myšlenky alespoň v závěru filmu, avšak ani tam jsem se nedozvěděl nic, co by mi vykulilo oči. Ještěže se na úplném konci filmu objevila malá a přitom milá jiskřička naděje. Nebudu tu příliš plýtvat slovy nad herci, ač si nemyslím, že by byli nejslabším prvkem filmu. Chris Evans je nudný rutinér, který se v rolích mimořádných hrdinů objevuje pravidelně a tahle role je jen jedna z dlouhé řady. Song je výborný herec, ale tady nemá moc co hrát. Nejvíc na mě zapůsobila Tilda Swinton, která na mě kromě svého herectví zapůsobila i svým namaskováním. Ostatní herci ve mně nezanechali výraznější dojem. Pochválit však můžu vizuální stránku snímku, Nekvasil a jeho tým zde odvedli skvělou práci, interiéry vlaku byly navrženy perfektně. Jen ty digitální záběry na vlak zvenčí na mě působily dost nepatřičně. Jsem také rád, že jsem ve filmu zaslechl jednu českou větu: „Zavřete dveře!". Je to vlastně příznačné, že zazní zrovna tato věta v mém rodném jazyce. Proto zavírám dveře s tím, že tento snímek, doufám, již nikdy neuvidím. 45%

Jakožto čerstvý absolvent vysoké školy s velkým množstvím času jsem byl velmi vyčerpán, jelikož moje zlenivělé tělo nesneslo zhruba šestihodinovou zátěž spočívající v čekání v čekárně, částečně bezcílnou chůzí a stání na štaflích. Proto jsem si vybral film, u které bych nemusel přemýšlet, díky čemuž si mohl odpočínout od toho strašného zápřahu i můj mozek. Film splnil má očekávání naprosto dokonale. Mělo to však jednu ne zcela nepodstatnou vadu na kráse: já jsem u toho filmu přemýšlel. Je to strašný zlozvyk, měl bych se ho odnaučit. Tento korejský kasovní trhák se sice může pochlubit velkolepou vnější schránkou, bohužel však stojí na velmi nepevných základech. Občas se mi (nejen) u korejských filmů zdá, že čím větším rozpočtem jeho tvůrci disponují, tím slabší je jeho námět a scénář. Zde to platí stoprocentně. Tak jako bývá u takových snímků pravidlem, hrdinové v počtech životů hravě překonají kočku, zde se dočkáme i několika zmrtvýchvstání. Ano, komedie to opravdu je. Bohužel, většina pro mě vtipných situací je patrně nezamýšlená a na druhé straně situace tvůrci zamýšlené jako vtipné působí trapně, je to stejné, jako když si někdo myslí, že všechny vtipy z reklamních novin Kauflandu jsou opravdu legrační. A velký podíl na těchto situacích má ukecaný bandita, za jehož blábolení bych ho hodil do úst velryby. Možná by ho to pak přešlo. Když už jsme u něj, musím s politováním sdělit, že ani obsazení není bůhvíjaké, Ye-jin Son tam hraje nejspíš jen kvůli penězům, o ostatních kromě Kim Nam-gila není ani potřeba se zmiňovat, snad jen, že ty nejhorší herce si režisér vybral do rolí řadových banditů a pirátů. Ale jinak je to opravdu velkolepé - velkolepý obraz, velkolepá hudba, velkolepá výprava, velkolepé efekty... V kině to musí působit opravdu famózně. Jenže já chci trochu víc než jen dokonalý vizuál. 35%

V domě, kde vládne Vlastimil Brodský, bych nechtěl za žádnou cenu pobývat. Všichni tam kolem něj museli doslova létat, aby dokázali vyhovět jeho požadavkům. Doporučuji pro všechny, kteří mají pocit, že pověsit takový obraz na zeď je jednoduchá a banální záležitost. Vyborná záležitost, u které se divák výborně pobaví. 100%

Marjane Satrapi se se svou filmovou tvorbou přestěhovala do Ameriky a úpřímně řečeno, čekal jsem od jejího počinu mnohem víc. Už z jejího předchozího filmového díla jsem byl celkem rozpačitý, a i zde jsem měl dojem, že měla tvůrkyně zůstat spíše u animovaných filmů a komiksů. Hlavní hrdina s ošklivou minulostí a potetovanou nohou rozmlouvá se svým hodným pejskem a zlým kocourkem (Při mluvení domácích mazlíčků byl evidentně využit počítač, díky čemuž se pohyby úst přesně shodují s mluveným projevem zvířat. Vypadalo to až trochu nepřirozeně. Vzpomněl jsem si přitom na jezevčíka Majera z Arabely) a balí a zabíjí kamárádky z práce. Což o to, že má celý tento snímek tak trochu americký "šmak", přes se dokážu přenést, ač na to jakožto milovník evropské kinematografie nejsem zvyklý. Satrapi mě, na rozdíl od Persepolisu a Kuřete na švestkách, zklamala téměř absencí jakéhokoli vlastního autorského vkladu. Chápu, že pracovala s cizím scénářem, přesto bych od ní očekával nějaký silný zapamatovatelný moment. Až na pár drobounkých záblesků nic výraznějšího nedorazilo, režii proto můžu bez jakýchkoli výčitek nazvat plochou, vcelku dobrý námět se rozplývá do jakési břečky, která jako jediná mi zůstala v paměti. Upřímně řečeno, nepomáhají tomu ani herci, Reynolds nemá takové charisma, aby utáhl sám celý film a Gemma Arterton mi byla dost nesympatická, opravdu nechápu, proč se do ní hlavní hrdina zakoukal. Anna Kendrick je sice jiná káva, ale to k mému (filmovému) uspokojení jednoduše nestačí. Škoda, námět je dobrý a potenciál z něj udělat výborný film tu určitě byl. 55%

Zatím jsem nepřišel na důvod, proč se tento skrytý klenot dosud neobjevil v české distribuci. Jediné vhodné vysvětlení by bylo, že Louis de Funes se ve filmu objevuje pouze v posledních zhruba čtyřiceti minutách a nikoli v celém filmu. První dvě povídky na sebe vlastně nepřímo navazují a postavy, které se nám představí v počátečním příběhu, uvidíme i v části druhé. Abych tu zbytečně neSPOILERoval, budu celkem stručný. V úvodním příběhu šéf nevěstince Bernard Blier, smyslu života zbavený, sundává červenou lucernu a předává ji jedné z pracovnic. Ve druhém příběhu jí je však tato lucerna odcizena. Za tento čin je poté Jean Lefebvre nespravedlivě souzen. Třetí příběh pak s prvními dvěma propojen pouze prostřednictvím červené lucerny. Funés ochrání prostitutku Mireille Darc před policií a vezme si ji domů. V tu chvíli se stává jeho dům čím dál častějším místem návštěv jeho přátel a i dámská společnost se rozroste. Co je na tomhle snímku nejkrásnější? Kromě hereckých výkonů je to výborná atmosféra snímku, podpořená jak černobílým obrazem, tak i zdařilým hudebním dopravodem. Když se na konci první části line z desky oblíbená píseň bordelmamá, začínám i já litovat, že čas červených luceren už dávno zapadl prachem. 100%