Bernhardiner

Konečně jsem našel své filmové já. 100%

Je poměrně jednoduché ukradnout psíka, nějakého vořecha, či co to je za rasu, který má třetinovou váhu co já, se mnou by totiž nebylo tak snadné pořízení. Chtělo by to natočit druhý díl na téma jak ukrást bernardýna, ale obávám se, že by se již nejednalo o film určený pro děti. Ano, je to určené pro děti, ano, je to naivní, ale vlastně nenacházím žádné důvody, proč by se na to nemohly dívat i děti staršího věku. Je totiž strašně mílý, dobře vymyšlený, výborně natočený a skvěle zahraný film, na který se navíc hrozně příjemně kouká. Re Lee jsem zde viděl úplně poprvé (na Sowon se bojím podívat) a musím říct, že z ní roste hezká holka (doufám, že si svou tvář nebude likvidovat skalpelem) a vynikající herečka. Její tragickou filmovou maminku zase výborně ztvárnila Hye-jeong Kang, i když mě trochu překvapilo, jak staře vypadá. A stará dáma Hye-ja Kim byla ve své roli naprosto přesná. Jediné, co mě trochu vadila je přemíra používaných anglicismů. Korejština je snad dostatečně krásný jazyk na to, aby mohla fungovat na rohožce místo "Home sweet home". 95%

V hlavních rolích Hugo Haas (i když si vůbec není podobný), Adina Mandlová, Antonie Nedošínská ("Já ti to říkala") a v roli proutníka Raoul Schránil (teda taky si není dvakrát podobný). Plus nemanželské dítě a církev, která s tím má problém. A nebo ne, v hlavních rolích jsou nějací Norové, ale ono na tom tolik nezáleží, podobné filmy se točily s typově podobnými herci se tehdy točily i u nás, zmíněné české herce si v tomhle filmu dokážu živě představit - role budižkničemy, který se stará o malé děcko, by Haasovi padla jako ulitá. Tenhle tedy vlastně vyniká pouze tím, že jako první norský snímek má k dispozici i zvuk. Jediná věc, která ho zvedá z bažin průměru, je na tu dobu dost kritický pohled na církev. 65%

Většina remaků, hlavně hollywoodského původu, tupě vykrádá námět, přidanou hodnotu má v nejlepším případě nulovou a využívá herce, kteří na originální ztvárnění postav prostě nestačí. Tohle je ale výjimka potvrzující pravidlo. Možná to bude tím, že tenhle film jsem viděl dříve než originál (já vím, zhřešil jsem), ale já tuhle verzi zkrátka považuji za lepší. Je to nejspíš proto, že původní film už trochu zastaral a také proto, že v roli Pignona se tehdy objevil Jacques Brel, který - a zde souhlasím se samotným Veberem, který o tom psal ve své autobiografii - ve své roli působil spíše zvláštně než směšně, což vůči němu není žádná výtka, ale zkrátka do této role se tolik nehodil. Za to Patrick Timsit zahrál debila naprosto s přehledem, v žádné inteligentní roli jsem ho vlastně zatím ani nepotkal. Navíc tu máme přidanou linku s klukem a holkou a Francoisem Randonim s tradičně výborným Michelem Aumontem. Na rozdíl od první verze se pohybujeme prakticky pouze v interiérech (hotel a psychiatrická léčebna), což výsledku rozhodně neubírá. Jedinou výtku mám k hudbě - ten donekonečna se opakující motiv začíná být velmi brzy otravný. 95%

Žádný problém nemám s tímhle filmem asi tak od desaté minuty, kdy skončí nepřehledná a nepochopitelná automobilová honička a Mňau-mňau otevře mrtvému dveře. Tím se otevřou dveře i téměř nepřerušované (až na jeden ubrečený kočičí výstup) zábavě, které vévodí Jean Lefebvre v roli těžce promiskuitního chlápka, před kterým se musí mít na pozoru každá žena. A taky mrtvola, která se zrovna nikomu nehodí. Vlastně je to asi tisící variace na téma kam s mrtvolou, ale až ná pár již zmíněných nesmyslů má výborný scénář - talent Jean-Marie Poirého je zde již zjevný. Na to, že je tenhle film už čtyřicet let starý, je ale relativně dost vulgární a i zdejší kočička nemá zrovna daleko k dlaždiči, i když za to může asi i dabing - nejen proto, že je mizerný, ale asi také proto, že vznikl až po revoluci, kdy se vulgární mluva ve filmech stala standardem. A taky je na dnešní dobu dost nekorektní - epizoda s protivným arabským sousedem by dneska už neprošla. Ve filmu se vyskytuje hodně krásný mladých i starších žen, z nichž ta (možná druhá) nejhezčí tu není uvedená - je to Paula Moore v roli Emmanuelly, jejíž epizodka v autě stojí opravdu za to. 90%

Tohle je jedna z nejlepších českých filmových pohádek a já se stydím za to, že jsem ji viděl teprve teď. O tom víc pak lituji smrti Vladimíra Dlouhého, kterého jsem dosud znal vlastně jen z Arabely, byť i zde měl vlastně podobnou úlohu. Ale i ostatní herci se předvedli v tom nejlepším světle - ať už rádce Viktor Preiss, Ondřej Vetchý jako čertík nebo macecha Jaroslava Kretschmerová, která se ani nemusela snažit, neboď nejspíš hrála sebe samu. Jen nechápu, jak se takový bystrý kluk mohl zabouchnout do nafrněné Angeliny. Kam dal oči? 100%

Obecně se tvrdí, že za popularitou Mrazík v našich luzích a hájích stojí hlavně skvělý dabing. Uznávám, dabing je nepřekonatelný, nicméně i pohádka sama o sobě je velmi dobrá. Tohle dílko by si asi takovou popularitu nevysloužilo ani s ďábelsky dobrým dabingem. Nevím, jak ho vypráví ruský mistr Nikolaj Vasilijevič, ale tento film byl pozoruhodně plochý. Vlastně by si vystačil se třemi postavami - Vakulou, Oksanou a carevnou. Čert, různí vesničtí strejcové a tetky mi přišli celkem nadbyteční. Navíc je celkem jedno, že se příběh odehrává před Vánoci, odehrávat se v létě, bude úplně stejný. A také se mi vůbec nezdála proměna chování Oksany. 60%

Ženuška se zamiluje do Paříže a chce tam odjet stůj co stůj. Manžílkovi se nikam nechce, hodlá totiž kolem své zámecké riuny pěstovat jablka na věky věků. Jak tihle dva se dali dohromady, to mi hlava nebere. Ale tím ty logické záhady nekončí. Kolem zámku totiž krouží jeden hrdinný odbojář. Prostě statečný, silný, odvážný, pravdomluvný, věrný... těžce nesympatický hezounek. Láska obrovská mezi tou sympatickou blonďatou kozou a tímhle herojem vznikne. A nedokáže ji rozbít ani nacistický velitel. Tato láska navíc způsobí, že se náš hrdina začne chovat jako vosa opitá plesnivými jablky a rozhodne se milovat celým svým srcem nehledě na nacisty a Američany. Co nedokáže láska! Hlavní dvojice je mi sice sympatická (Deneuve ani ne tak svým hereckým výkonem), ale pání scénáristé se měli trochu víc zamyslet nad tím, co vlastně páchají. 65%

To, co je na tomhle snímku nejzajímavější, je už samotná jeho existence - dlouhou dobu byl totiž považován za ztracený. Jinak je to pouze červená knihovna průměrné kvality. Dcera zahradníkova podřízeného se zamiluje do zahradníkova syna, zahradník nejdřív vyžene syna a poté i podřízeného a jeho dceru. Má to ale jen 23 minut a hrají tam dobří herci, tudíž se to dá vydržet. 50%

S Ježíšem má tenhle film společného hodně málo, vlastně nic. S kvalitním humorem, který Francie produkovala v 60. a 70. letech ovšem také, ale nemůžu říct, že by to bylo vyloženě nudné, párkrát jsem se zasmál, humor zde použitý je však na celkem nízké úrovni. Tohle je jakýsi mix Asterixe a Obelixe skřížený s Životem Briana a moderním způsobem života. To například znamená, že už mají v Římské říši televizi. Jenže tam také scénáristova fantazie začíná i končí. V hlavní roli se objevuje Coluche, který je tak trochu proti své vůli zvolán vůdcem demonstrace a následně skončí ve vězení. Beru. Jenže v roli Caesara se objevuje Michel Serrault a - oheň je na střeše. Nikdy jsem k němu nenašel cestu, ale většinou jsem s jeho přítomností ve filmech srovnal celkem bez problému. Zde totiž nedělá nic jiného, že pokračuje ve své (dle mého nejtrapnější) roli z Klece bláznů a těmi svými homovýstupy naplňuje minimálně třetinu filmu. Blééééé, to se nedalo vydržet! Kleopatra by musela být duševně velmi omezená, aby se do takového teplouše zamilovala. 50%