Petkon

Vcelku zklamání vzhledem k nevyužitému potenciálu a možnostem, které by film posunuly dále než jen do kategorie více či méně přesné reprodukce události kolem úmrtí princezny Diany, která paradoxně v tomto filmu vyčnívá jako women number one. Film nepřinesl nic nového kolem tragického konce Diany ani nijak zvlášť neozřejmil chladný a poněkud pasivní postoj samotné královny. I přes přesvědčivý výkon hlavní protagonistky jen průměná podívaná, nevybízející k opakovanému shlédnutí.

Příjemné překvapení, filmařsky velmi zručně a umně natočeno, zajimavý příběh, atraktivní prostředí, nádherné záběry, zkrátka velmi dobré. Jen ta hudba mi vůbec neseděla a na rozdíl od jiných se mi ani trochu nelíbila, jako od člověka, který ani neumí noty a ještě je na to pyšný...

Není to zas až takový průser, dívat se na to dá, pouze to nezanechá bůhvíjak trvalý dojem. Taková nenáročná oddychovka , u které se člověk občas i zasměje na úkor menší či větší trapnosti některých scén.

Tak to teda byla lahůdka. Film Once mě dostal, hned napoprvé, silně a jednou provždy. Pohnutky k jeho shlédnutí byly zcela pragmatické – po vyhlášení Oscarů za rok 2007, jinak bych se k němu dostal asi mnohem později. Film jsem si tedy pustil den po onom vyhlášení a poté, co jsem se teprve den předtím dověděl, kdo že to vlastně je ta Markéta Irglová a ten Glen Hansard. Očekávání bylo tedy značné, avšak výsledek jej ještě několikanásobně předčil. Proč tomu tak bylo, se pokusím vysvětlit. Něco tak prostě a jednoduše natočeného a zároveň s tak silným vyzněním a účinkem jsem už dlouho neviděl. Svým pojetím má film charakter spíše jakéhosi dokumentu, celou dobu jsem měl pocit, že si to ti dva natočili jen tak, sami pro sebe, pro svou potřebu a radost. Film nemá jediné hluché místo. Co mě hned na začátku praštilo do ucha, ten nádherný Glenův sound spojený s prostým zvukem jeho kytary. To by ještě nebylo nic neobvyklého, ale skutečný hudební orgasmus nastal v okamžiku, kdy se ti dva setkají se svými nástroji, začne jeden tón, přidá se další, po kytaře nastoupí klavír, postupně oba zpěváci, vše se najednou propojí a spojí v čirou hudební krásu. toto místo svou intenzitou a krásou je srovnatelné snad jen s proslulou scénou z Formanova Amadea, kdy Mozart diktuje z hlavy užaslému Salieriemu své Rekviem. Od toto setkání obou protagonistů s paní Hudbou začíná celý hudební příběh tak neuvěřitelně gradovat až do strhujícího a vlastně patrně jediného možného finálního rozuzlení. Celý film je provázen skvostnými písněmi, bez střihů, bez krácení, bez doplňujících prostřihů efektních přírodních scenérií apod. To je něco nevídaného. Znějící hudba je unášena ulicemi Dublinu, prodejnami s hudebními nástroji, domácím prostředím i nahrávacím studiem. V tomto studiu se odehraje jedna z nejkrásnějších scén filmu, kdy najatý hudební režisér zvyklý na ledacos, jehož nemůže už téměř nic překvapit, je náhle zcela nečekaně polapen a při svém překvapení zcela pohlcen krásou hudby a uměním náhodně se sešlých muzikantů, kteří mu vytřou zrak do té míry, že s nimi stráví ve studii celou noc až do rána. Další nádherný moment, kdy jeden z hrdinů filmu přehrává tomu druhému svou skladbu, ta pokora a úcta k umění toho druhého, schopnost naslouchání i následná reakce, to se prostě musí vidět a prožít. Neuvěřitelná sekvence, kdy s nedůvěrou zpěvák pozoruje známého, který se mu chystá ukradnout i těch pár těžce vyzpívaných mincí a následně se s ohromující důvěrou obrací na náhodného kolemjdoucího, kterému svěřuje svou drahocennou kytaru. Co tento skvost „udělalo“, byla rovněž dokonalá absence jakéhokoliv předem promyšleného kalkulu na jeho úspěch. Stejně jako oni diváci na ulici a přihlížející tomu pouličnímu zpěvákovi určitě ani tvůrci zřejmě netušili, jaký ohlas hudba a současně film vyvolají, přestože i zpěvákův otec ve filmu prokázal velkou míru předvídavosti ve své reakci na synovu píseň. Právem dostává syn od něj požehnání ke zvolené hudební kariéře. Nutno říci, že úspěch snímku je o to cennější, neboť ukázal, že dílo oproštěné od současné velkoprodukce přeplácané drahými efekty, kostými či filmovými hvězdami má stejnou šanci oslovit a dokonce ještě přidat něco navíc. Pokud má ale v sobě něco silného, poctivého, pravdivého, věčného. Že i za málo peněz někdy bývá mnoho muziky. Tady je jí a nejen jí zkrátka tolik, že k snímku se budu moc rád vracet podobně jako k milovanému Amadeovi.

Lyžařský školní výcvik známe asi všichni z vlastní zkušenosti, což umožnilo tomuto snímku oslovit značnou část divácké obce a současně konfontovat děj s vlastními zážitky. Nutno říci, že tvůrcům se podařilo vystihnout atmosféru dokonale, s využitím téměř všech dostupných nepravostí vyskytujících se u tehdejší mládeže. Místy komedie, místy satira, místy až drama s téměř tragickým koncem. S odstupem času dávám zapravdu jediné zodpovědné osobě, a to profesoru Kardovi. Selhání a obětování se jedince v zájmu většiny i zde selhává na celé čáře, proti němuž je i nakonec ten Karda krátký, neboť je nucen sloužit. Snímek tak na závěr vyznívá docela smutně až téměř pateticky. Alarmující je pro mě scéna nenadálého svévolného útěku onoho "viníka", přičemž výcvik běží dál jako by se nechumelilo. V tomto smyslu viděla zřejmě ne nadarmo tehdejší kritika jakousi symboliku úniku a osvobození se za každou cenu, já ji v tom vidím zcela zřetelně. Film, který i po letech od svého vzniku má co říci. Ne, čistá komedie v žádném případě.

Kult.

Zvláštní a do jisté míry i zábavný mix komediálního a hororového žánru, s jednoduchým dějem i zápletkou, jehož tajemné kouzlo po vševysvětlující závěrečné pointě rychle vyprchá. Průměrná věcička na jedno zhlédnutí.

Skvělá kriminálka, ve které se to hemží loupeživými padouchy, kteří nakonec dojdou svému osudu díky důslednému komisaři Jossovi, ztvárněném výtečným Jeanem Gabinem.

Komorní drama tří postav řešící vztah mezi otcem, dcerou a jejím přítelem, to celé v ponuré až depresivní atmosféře a v téměř klaustrofobickém lodním prostředí. Divadelně pojatý příběh o věčném hledání člověka po smyslu existence a žití ve vztahu k sobě samému i druhých. Greta jako vždy kouzelná, krásná archaická záležitost pro labužníky.

Stupidita non plus ultra. Tím je řečeno vše podstatné, při vší úctě k paní Poledňákové.