Doldus

Až teprve posledních pět let objevuji Lumeta a už teď žasnu nad výběrem námětů, a nad jeho režisérskou všestranností. Tady máme vysoce dramatickou záležitost a stejně jako většina divadelních her se příběh odehrává v relativně dost krátké době, stejně tak tu máme jednotu místa i děje. Každý z herců odvadí skvělý výkon, každý dostane adekvátní prostor k projevu. Netřeba říkat, že Connery svým chlapským zjevem a charismatem vládne, ale zvádá tu perfektně i citlivější a decentnější projev. Film si však pro mě krade Harry Andrews, jenž mě svým zjevem a labužnickým výkonem bavil každou sekundu jeho účasti. Jeho barbarský vzhled jakoby zrcadlil jeho duši. Potěšil mě také kamerový um Oswalda Morrise, jehož delší, intimnější záběry (close-upy na zkroucené obličeje připomínají Leoneho westerny) výborně zprostředkovaly útrapy zdejších protagonistů. Poslední vyhrocené scény tvoří, také důsledkem skvělé gradace filmu, jedny z vrcholů kinematografické tvorby vůbec.

Překvapivě dobrý a myšlenkově komplexní film, který pro mě kazí hlavně jedna, neutěšitelná věc. Jelikož jsem film viděl až v roce 2020, není už pro mě tak převratný jako bezpochyby byl v době vzniku, co se námětu týče. Možná právě proto mě, mnohými propíraný, závěrečný twist až tak silně nezaskočil: od té doby podobných filmů vzniklo přehršel, s oscilující kvalitou. Například snímek Hranice života (2005) je dosti podobný námětem a příběhem, jen je psychologičtěji zaměřený. Tady oproti tomu máme vizuálně působivé a děsivé hororové prvky spolu s náboženskou symbolikou (pro někoho též hororový prvek). V mnohém mi snímek také připomíná tématicky blízký Angel Heart (1987), který však byl ještě atmosféričtější a také lépe obsazený (ačkoliv Robbinse mám v oblibě a podal tu skvělý výkon). Nicméně, podobné filmy mám rád. Je tu napětí, mystérium a nakonec i docela dost osobního dramatu. Herní série Silent Hill si vybrala dobrou inspiraci, zdá se.

Hrozně jsem se bál, že to bude agitka, ale po prvních dílech byly tyto pocity zažehnány. Ano, hlavní postava je žena ve sportu dominovaném muži (zvláště v oné době 60. let), ale téma prosazování se v mužském světě je tu podáno decentně a je nenásilně zpracováno. V jádru tu máme hlavně nadčasový příběh o člověku s brilantní myslí, který bojuje jak se svými démony tak se svým prostředím. Konečně jsme však svědky filmového díla dělající, myslím, čest šachu, respektive je hře vymezen velký prostor. Celkové vystižení doby je tu na jedničku. Struktura seriálu výborná, logická, na všechna vedlejší témata a postavy se dostalo po právu. Herecky výborně zvládnuté (Harry Melling se dere do herecké elity a fandím mu). Nevím, jestli bude seriál pokračovat, ale možná bych snesl ještě jednu sérii.

Narozdíl od většiny podobných dokumentů tu máme i značnou část věnovanou nápadům či postřehům o tom, jak současný neutěšený, nezadržitelně se zhoršující stav volné přírody ještě lze zvrátit, tzn. postupně se naučit žít s naším prostředím v harmonii a vzájemném prospěchu. To je jedna z věcí, která vynáší tento dokument nad své, mnohdy vyloženě jen alarmistické, souputníky. Tou druhou věcí je samozřejmě Attenborough. Asi není třeba podávat výčet všech jeho zásluh, dokumentárních či ekologicky zaměřených. Stačí jen říct, že jestli lze v tomto cynickém světě někomu doopravdy věřit, že ví o čem mluví, je to právě on. "It's not all doom and gloom."

Méně "učesaná" verze O'Neillova opus magnum, což znamená více překřikování a hašteření. Jenomže takové někdy rodinné hádky jsou, a myslím, že je tudíž tato verze bližší dnešnímu diváku, je dynamičtější a realističtější. Pořád je ale potřeba brát ohled na to, že je to v podstatě zfilmovaná divadelní hra, odehrává se v jedné místnosti a je tu minimum invence v oblasti formální. Herci jsou do jednoho naprosto všichni úžasní, Jack Lemmon ovšem suverénně vládne. Jak je známo, O'Neill se tu v podstatě vyzpovídá ze svého pohnutého a turbulentního osobního života, a ačkoliv byla původní hra uvedena posmrtně, musela být pro autora naprosto katarzní, a stejně tak může být i pro nás, diváky. Osobně mám od O'Neilla radši Hairy Ape, ale nemohu než seznat, že takto dokonale vykreslené a zhmotněné charaktery jsem již notnou dobu neviděl, chápu tedy proslulost tohoto díla (hry).

Krásný velkolepý příběh ze středověku. Co mi trochu kazí požitek byla romantická linka (tu bych vymazal, ničemu tu v podstatě neslouží) a některá prozaická klišoidní schémata, která ubírají na věrohodnosti: jako když hlavní hrdina, pouhý učeň, svojí troufalostí zapůsobí na šáha a hle, jsou z nich kámoši. Naopak bych si byl přál posílit myšlenkovou sféru filmu - víc Aristotela, víc teologie, víc medicíny. Film totiž měl k dispozici skvělé médium a to Bena Kingsleyho, jehož oduševnělý Ibn Sina je to nejlepší na filmu a hltat jeho moudrost mě paradoxně bavilo vůbec nejvíc.

Pomalu ale jistě se snažím dohánět restíky filmových veleděl, včetně Kurosawy, a nestíhám zírat. Takhle geniálně vystavěné a formálně provedené dílo snad nemůže být 70 let staré. Vizuál je na jedničku, i včetně kamery. Nemluvě o soubojové scéně, která má i po těch letech své kouzlo a to i bez, dnes všudypřítomných, zvuků švihu mečů. Mifuneho herectví je tu pro mě jako západního diváka ambivalentní. Na jednu stranu exhibiuje velice přehnané výrazivo jako maniakální smích či velmi sugestivní, teatrální pohyby, na druhou stranu úžasně hraje i komornějším stylem, který je bližší evropskému či americkému herectví (jak dokáže hrát např. pouze očima, je fenomenální). Hudba, ačkoliv tentokrát poplatná své době, snímek skvěle doprovází, zejména tu část, kterou vypráví třetí vyprávěč ("médium"). Tehdy snímek nabyl až hororových kontur. Ústřední nápad rozdílných verzí jedné události lze vidět v kinematografii poměrně často, ve své době to však mohl být navýsost originální zjev. Závěrem ještě zbývá dodat, že snímek má příjemnou délku a odsýpá.

Vysoké produkční hodnoty, nekompromisní černý humor, nahláškované postavy zahrané výtečnými herci. Ano, je to někdy trochu natahované (co dnes na poli seriálů není) a nad počínáním některých postav (hlavně Hughieho) se křením, ale na druhou stranu tu máme asi nejlepšího záporáka současné televizní produkce - Homelander v podání Antony Starra je naprosto úžasné/zvrácené zjevení a v podstatě důvod, proč mě tento seriál chytnul a nepustil.

Co je pro mě nejvíce s podivem je fakt, že si původního Karate Kida vlastně ani nepamatuji, natož abych byl fanouškem. Tento sequel mě však přesto naprosto dostal a považuji ho za jeden z nejlepších seriálů poslední doby, kde i neznalost původního díla vůbec nevadí. Málokterému dílu se podaří perfektně vybalancovat a vytěžit jak sentiment osmdesátek, tak moderní prvky současných seriálů. Snažil jsem se přijít na to, proč se mi seriál tak líbí, potažmo proč je tak dobrý: nostalgie samotná již dnes nestačí. Tvůrci však prozíravě, ba moudře začlenili několik stěžejních prvků. Zaprvé, zaměřili se rovnoměrně jak na starou generaci tak na nově příchozí, čímž efektivně přilákali v podstatě všechny majoritní divácké skupiny. Dále tu zafungoval humor, který se nebojí si dělat srandu z originálu i z dnešní, někdy dusivé, politické korektnosti (zvlášť z pohledu postav starší generace). Karate jako takové doznalo zlepšení, i když bitky ála Daredevil nečekejte. Mistrovský tah však byl zaměřit se tentokrát na Johnnyho (William Zabku) jako nového protagonistu. Má jednoznačně největší charisma i herecké vlohy (zvlášť očima hraje výborně) a svoji roli ztrápeného senseie zvládá s bravurou. Vlastně celý cast je na jedničku, navrátivší se oduševnělý Macchio má také své kouzlo a mladá garda má talent. Když si Johnny v prvním díle poprvé nandal černou čelenku a zaujmul bojovou pozici, načež se objevilo stylové logo Cobra Kai, zažil jsem cosi podobného nirváně.

Ani sympatický cast (Cavill sice nevyužit, ale třeba Sam Claflin je velice dobrý Mycroft) v čele s Bobby Brown to nezachrání od nicneříkajícího šedého průměru. Na tenhle film se zřejmě brzy zapomene. Feministická agitka je to skrz naskrz a jakkoliv bylo toto hnutí v době viktoriánské Anglie doopravdy aktivní (velice), tlačí se tu v tomto ohledu na pilu až příliš. Boření čtvrté zdi titulní postavou je zprvu příjemné osvěžení, postupem filmu se však stává naprosto nadbytečné, ne-li otravné. Vizuál víceméně ujde, ale neohromí. Na to, že hudbu skládal Pemberton (legendární soundtrack k Artušovi od Ritchieho), se tu asi nepředřel, neboť moc nezaujal. Suma sumárum, teenagerům film krásně postačí.